Mk 12,1-12 – vinaři bez odpovědi

1. čtení Iz 5,1-7

Milí bratři, milé sestry – komu to podobenství Ježíš vlastně říká?

Existuje na to jednoduchá odpověď: mluví s církevními předáky své doby. Ten obraz který použije, je velmi čitelný. Už od dob Izaiáše platí, že vinice = boží lid. Ježíš ho přetvoří a přidá k němu slovo o správcích. Nájemcích vinice. I ostatní atributy jsou snadno rozpoznatelné. Služebníci, kteří si přicházeli pro výnos vinice – to jsou proroci, kteří byli často biti pro pravdu. Někdy dokonce zabíjeni. Syn to je Ježíš a vinaři – to je samozřejmě židovská rada, která Ježíše vydala Pilátovi a pak ho přinutila k vynesení rozsudku smrti.

Je dost snadné se s touto jednoduchou odpovědí spokojit. Zamnout si ruce – dobře jim tak. Proradní vinaři nakonec trestu neušli, dostali co proto. Vždycky je jednodušší hodit vinu na někoho jiného.

Jenže jednoduché odpovědi bývají málokdy správné. Pokud se s ní spokojíme a půjdeme po této cestě, skončíme někde u výroku: Židé nám zabili Pána Ježíše.

Pro složitější odpověď se musíme ponořit do toho příběhu samotného. Pokusit se pochopit co ta role správců znamená.

Začneme jednoduchou otázkou: kdo je to správce? Jednoduchá odpověď je, že správce není vlastník. Není to majitel. Takový správce, o kterém je řeč v podobenství měl rozsáhlé pravomoci. Vlastně se mohl navenek jevit jako majitel. Jednal s dodavateli, najímal pracovníky a v neposlední řadě žil z výnosu svého podnikání. Vlastně na to mohl docela snadno zapomenout. Přesto pořád platí – ta vinice není jeho.

Problém byl v tom, že vinaři se proti tomu vědomě postavili. Začali se chovat jako by jim to tam patřilo. Jako by byli majitelé.

A možná nám začne přihořívat. Tohle přece známe. Když se člověk začne chovat jako pán. Nebo dokonce jako Pán Bůh. Když přestane uznávat veškeré autority. Ovládne ho pýcha. Jenže těmito úvahami zase můžeme sklouznout k nadávání na nevděčný svět, který Boha nezná a nechce vidět. Zase bychom nadávali na všechny kolem, kteří se nikdy za nic nestydí, nic jim není svaté.

Ta otázka samozřejmě míří na nás: Žijeme jako správci nebo jako majitelé? Jakkoliv rozsáhlé pravomoci správce má, jsou mu jenom propůjčeny. Je za všechno odpovědný skutečnému vlastníkovi. Jakkoliv my žijeme své životy samostatně, rozhodujeme se, jsme v tom stále odpovědni Bohu.

Slovo odpovědnost někdy směšujeme se slovem povinnost. Ale to vůbec není totéž. Odpovědnost je odvozena od slova odpovídat. Jde o to, že toho správce se jednou někdo zeptá: Jak jsi naložil s tím, co ti bylo svěřeno. A on bude muset dát nějakou odpověď.

Vinaři z podobenství došli k přesvědčení, že se jich nakonec nikdo ptát nebude. Že to nakonec skoulí tak, aby vinice připadla jim. Cítíme, jak je to pošetilé a krátkozraké. Copak by jim to mohlo projít?

Ale neuvažujeme občas stejně? Třeba v práci. Učitel, který vlastně kašle na žáky. Jen když jsou zticha a moc neotravují. Dělník, který pustí zmetek, hlavně že jeho nikdo nevidí a nestrhne mu odměnu. Farář, který dělá kázání jen aby ho za to pochválili. Podnikatel, který si chce hlavně sám nahrabat a jsou mu fuk jeho zaměstnanci nebo to, jestli do buřtů namele i kosti nebo ještě něco horšího.

Jiný příklad může být životní prostředí. Hlavně to, které končí za plotem mého pozemku. Všimněte si těch vinařů. Vyhodili mrtvolu syna z vinice. Když bude ležet za zdí, jako by se jich to potom přestalo týkat. Jako by svět končil za hranicemi toho, co vidíme, co jsme si přivlastnili. Vždyť les patří tak nějak patří všem, a tak do něj odvezu staré harampádí a vzduch nepatří nikomu a tak všude jezdím autem a řeka není moje a tak … a tak dále. Dokonce si tak přivlastňujeme i čas. Ten, který už není náš, zatěžujeme budoucí generace.

Otázka odpovědnosti za hranicemi našeho vlastnictví se projevuje například v xenofobii. Mají si to vyřešit tam u nich doma ti různí uprchlíci, a ne utíkat do naší země, kterou jsme si přivlastnili a patří jen nám.

A zase docela z jiného soudku – co třeba výchova dětí. Jsou to moje děti řekneme klidně. Ale může dítě někomu patřit? Je možné si ho přivlastnit třeba po rozvodu? Nebo jinak – různě si své děti k sobě připoutáváme, chceme, aby plnily naše nesplněné sny, a přitom někdy nemáme ani tolik odpovědnosti, abychom jim pověděli o Bohu a o tom, že i my dospělí nejsme majitelé země, ale jen její správci.

A podobně si přivlastňujeme třeba partnery – je to moje žena, řekneme klidně a nepřijde nám na tom nic divného. Moje je kdeco. Nakonec – je to přece můj život.

Ale nejhorší ze všeho je přivlastnění si Boha. Vždyť největší odpovědnost nás křesťanů, lidí věřících je naše odpovědnost za lidi kolem nás, kteří mají uslyšet evangelium. Odpovědnost za naše okolí, za náš svět, kam až jen dosáhneme, aby byl přetvářen do podoby Božího království. Máme být solí země a světlem světa. Obojí však má smysl jenom ve službě pro svoje okolí. Proto nejhorší je, když se církev stane majitelem spásy místo jejím správcem, udělá se jen sama pro sebe.

Buď skrze výlučnost, že Bůh patří jen nám. Jenom my křesťané, nebo dokonce jenom my evangelíci máme pravdu, vlastníme ji a ostatní mají smůlu. Spása není mimo církev, nemusíme s druhými vést dialog, naslouchat jim. Utlučeme je svými argumenty, když už to nejde z pozice síly.

Anebo skrze víru pro osobní použití. Když řeknu – já jsem zachráněn, jsem Bohem přijat, ale je to moje osobní věc. Nikomu do toho nic není. Proč bych ještě druhým říkal o své víře, o Bohu o evangeliu. Nechuť zvát i ostatní do prostoru Božího království, rezignace na misii. – pak stojíme v jedné řadě s vinaři. Já jsem zachráněn a spasen, já už jsem svoje dostal, je to jen moje a na ostatní kašlu.

V tu chvíli nás Bůh zastavuje a říká: to, co máš, tvá práce, děti, vztahy, majetek, přátelé a především tvá víra – to je moje vinice, kterou jsem ti jen pronajal. Místo tvého úkolu, které máš jen ve správě. Můžeš to používat. Můžeš z toho mít užitek. Radost. Ale nepatří ti to – podívej se jak dopadne ten, který si to nechá jen pro sebe.

A to totiž jde. Ne o dokonalost, ale o pokoru. Tak jako nás Bible učí, že pokání je důležitější než zdánlivě svatý život, tak i pokora je důležitější než dokonalost. Nevíme přece jak správci spravovali tu vinici. Jestli rodila hodně nebo málo. Jestli se nám podaří dobře vychovat své děti, dosáhnout úspěchu v práci, obrátit svým kázáním zástupy na Boží cestu. Ale to není rozhodující. Vtip je v tom uznat, že je to naše odpovědnost. Že jsme jen správci.

Vracíme se tak na začátek kázání. Komu to Ježíš říká? Asi se z toho lze vyvléct, ale pokud začneme chápat, že je to i o nás, pak máme napůl vyhráno.Vede k tomu jen jedna cesta. Ježíš říká: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Pídil jsem se co to je ten úhelný kámen podle stavbařů. Býval to prý dříve kámen napevno zasazený mimo stavbu. Jakýsi pevný bod, od kterého se poměrnou metodou stanovovaly úhly celé stavby. Ježíš je tím úhelným kamenem – to znamená podle příkladu jeho života máme poměřovat každou část života našeho. Poměřovat svůj život Ježíšem znamená vracet ho Bohu. Dělat to, čeho zlí vinaři nebyli schopni. Pokud to však budeme dělat, paradoxně nás to nevrací jen k Bohu, ale především k lidem. Tak jako Ježíšův život byl životem pro druhé lidi, v odpovědnosti i za druhé.

Je v tom tak trochu paradox. Máme za to, že jistota je v tom, co si přivlastníme. Co máme. Co nám patří. Ve skutečnosti, pokud se nebudeme ohlížet na ten kámen, který vůbec nemáme ve své moci, bude stavba našeho života tak šišatá, že to stejně celé spadne.

Pane, děkujeme za to, co máme ve správě. Ať se na tom nechováme jako na vlastním, ale právě jako dočasní správci, to je totiž naše role. Ani my, ani naše církev to ne vždycky dovedeme. Myslíme na ty, které jsme přeslechli, neuposlechli, poslali pryč. Buď i nám kamenem základním, úhelným.

amen