Mk 12,28–34

Introit: Ř 3,19–24.28
Čtení: J 3,1–16
Text: Mk 12,28–34
Všechna tři synoptická evangelia se zmiňují o tomto setkání židovského učence, znalce Zákona, ale každé trochu jinak. Podle Matouše zákoník svou otázkou, co je v Zákoně nejdůležitější přikázání, Ježíše pokouší, tedy chce ho vlákat do pasti. Lukáš jej vidí podobně, ale nadto nám v tomto rozhovoru zaznamenal navíc podobenství a milosrdném Samaritánu. To mu Pán Ježíš vypráví, aby pochopil, že bližní, jehož má milovat jako sám sebe, je ten, kdo potřebuje jeho pomoc.

V Markově podání se zákoníkovi naproti tomu nedá nic vytknout. K té debatě saduceů s Ježíšem o vzkříšení (to je předchozí vyprávění evangelia) se nějak přichomýtl, sledoval ji a „shledal, že jim dobře odpověděl“. Zřejmě přemýšlel o Ježíšových slovech a dal jim zapravdu: proto jeho otázka touží po skutečné odpovědi. Jako znalec Zákona věděl, jak je to obtížné určit, které přikázáni je nejdůležitější, když jich je tam tolik. Je to příkaz svěcení soboty, či obřízky, nebo rozlišování toho, co je kulticky čisté a co nikoli? Na čem opravdu nejvíc záleží?

V Ježíšově odpovědi slyší nejprve vyznání Izraele, které si každý Žid odříkával denně jako modlitbu: Hospodin, Bůh náš je jediný Pán. A k tomu příkaz lásky k tomuto Bohu a k bližnímu, protože nad toto dvojí přikázání nic většího už není.

Dá se láska nadiktovat? Dá se milovat na povel? Tato otázka zase napadá nás, když o Ježíšově odpovědi přemýšlíme. Dali bychom spíše přednost nějaké veliké a vznešené emoci, přemíře citu lásky ke všemu a ke všem, jak to znají někteří mystikové. Ale to tady není. Zde nejde o cit, ale o vůli, která chce poslouchat toho, který je „Bůh náš“. Bůh, který se k nám přiznal, je hoden abychom jej milovali ze všech svých mohutností – z celého srdce, z celé své duše z celé své mysli a z celé své síly.

A právě s tím, co je první a určující, souvisí náš vztah k bližnímu. Ani tady není láska k němu založena na našich sympatiích, ale na příkazu, který burcuje naší vůli. Je to láska, jejíž míru určujeme sami. A Pán Ježíš v Kázání na hoře to vyjádřil velmi srozumitelně: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12)

Zákoník Ježíšovou odpovědi je doslova nadšen. „Správně, Mistře“. V tomto radostném souhlasu s jeho slovy jej chválí. To je přesně ono, to je podstata celého Zákona, který jako znalec léta studoval. Tento učenec, který pracuje s pojmy, Ježíšovu odpověď opakuje a ještě přidává něco navíc: Boha je třeba milovat také z celého rozumu. I naše mozkové závity, náš intelekt má v jeho pochopení toto určení. A pak říká něco, nad čím až žasneme: „milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Jak hluboké rozpoznáni tento muž má! Nezáleží na náboženských obřadech, nezáleží na chrámovém provozu, ale na lásce k člověku!

Ten zákoník musí Pánu Ježíši doslova mluvit z duše – řekneme si. Ale on mu říká zvláštni větu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Nemáš k němu daleko, ale pořád jsi mimo, i když se mnou tak vřele souhlasíš. Ale ani ten souhlas a sympatie, které měl i Nikodém, o němž jsme četli z Jana, nejsou vstupenkou. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ Zákoník ví, na čem záleží, ale už nečteme, že by si uvědomoval svou neschopnost tato dvě základní přikázáni naplnit. Teprve když víme, jak potřebujeme Boží očištění – a voda křtu o tom ujišťuje, když Duch svatý v nás rozbijí všechnu naši samospravedlnost, když vsadíme všechno jen a jen na Krista Ježíše, který zemřel za naše viny vůči Bohu i bližnímu, když spolu s apoštolem Pavlem jsme přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým, vírou bez skutků zákona, pak už jsme touto vírou spojeni s Pánem Ježíšem a tím oběma nohama v jeho království.

Amen.