Mk 12,28–34

Písně: 67, 692, 192, 440, (VP: 650, 684, 689, 607), 510, 690, 452

Večeře Páně
Introit: Ž 67,1–6
Čtení: 1Kr 11,1–12
Text: Mk 12,28–34
Poslání: 1J 4,10–12

Milí bratři a sestry,

s dvojpřikázáním lásky se setkaly už děti na biblické hodině pro nejmenší, není divu – tady je základ pro naše rozhodování. Když hledáme nějaký rámcový předpis, podle kterého by bylo možno obecně pojmout, jaké jednání je dobré a jaké špatné, pak láska k Bohu a láska k bližnímu je velmi dobré řešení. Je to velmi dobrý rámec, srozumitelné mantinely, hranice, které vymezují to, co je správně a co už ne.

Je ale potřeba, aby platilo obojí zároveň. Ten výraz „dvojpřikázání“ to vystihuje velmi pěkně. Je to jedno přikázání, byť se skládá ze dvou částí. Nelze jednu část od druhé oddělovat. Nelze nekonečně milovat Boha, ale na lidi kašlat. Na tohle nás výslovně upozorňuje řada míst Písma, především Jakubova epištola a Janovy listy, protože tohle zjevně byla bolest novozákonní církve. Křesťané, co se tak rozplývali láskou k Bohu, že už jim nezbyl čas, síla a nejspíš i chuť přemýšlet o tom, co trápí lidi kolem nich. Známe ty pojmy, když se o někom řekne. „Hele, to je takový svatoušek“, či „Támhleta? To je taková ‚svíčková bába‘.“ Takovíto lidé tady byli ne snad tedy, co svět světem stojí, ale co tu je církev, tak docela určitě ano. A nám je docela jasné, že to není dobré. Tohle přeci nemůže fungovat. Tohle nemůže být něco, co by se Pánu Bohu líbilo. A nelíbí se to ani lidem bez ohledu na to, jestli věří, nebo nevěří.

Fajn netřeba přesvědčovat přesvědčené, tady jistě není sporu. Podívejme se na tu druhou variantu. Takový ten hodný slušný člověk: lidi má rád, o Boha se nezajímá, pokud ano, tak to nikomu necpe. Proč to hrotit s nějakým náboženstvím? Mějme se rádi a ono to na tom světě bude hned lepší. S tímhle sice neuspějeme v církvi, tam víme, že to bez Boha není úplně ono, ale mimo církev je tento postoj velmi oblíbený.

Jasně – jsme v církvi, takže takovýto postoj není naše bolest! Nebo že by byla? Ona to v tomhle světě málokdy stojí černá proti bílé. Ďábel je mrcha, dávno zjistil, že lež je nejúčinnější, když se do ní přimíchá špetička pravdy. Dobře tedy. To by bylo špatné zapomenout na Boha. Ale není snad ta láska k lidem přednější?! Cožpak se Pánu Bohu něco stane, když místo modlení půjdeš pomáhat lidem? Cožpak Pán Bůh do neděle nepočká? A najednou se nám dvojpřikázání lásky nějak přetáčí. Ne, že by láska k Bohu zmizela! Jen už není na prvním místě, zde ji nahradila láska k bližnímu. A ďábel pokračuje jako kdysi na poušti s Pánem Ježíšem: Chvilku přes logiku, chvilku přes biblické citáty… Pán Bůh potřebuje Tvoje modlitby nebo co? Neříkal snad, že když něco uděláš pro druhé, tak je to jako bys to udělal pro něj – má větší radost z toho, že si s ním povídáš, nebo že mu pomůžeš? Copak děláš něco, co by se Pánu Bohu nelíbilo, když pomáháš lidem kolem sebe?

Když necháme Pána Boha přesunout na druhé místo, časem bude na třetím, čtvrtém, pátém, padesátém… I věřící člověk může pro samé starosti o tento svět zapomenout na Boha. Tedy přesněji – i věřící člověk může na Boha tak trochu pozapomenout. Ne ho zavrhnout, ne ho odmítnout. Tak – prostě ho nebrat úplně na vědomí. I člověk zbožný, moudrý – jako byl třeba Šalomoun. S tou jeho pověstnou moudrostí to jde ke stáru nějak z kopce. Z tak říkajíc „mezinárodně politického“ hlediska byly tyto sňatky úžasná věc. Šalomoun se těmito sňatky spříznil s panovníky okolních národů či kmenů. Sňatkem s tamní princeznou se smířil Egyptem – ta pochopitelně dostala palác, těch tři sta vedlejších manželek, „ženin“, nejspíš bydlelo pospolu v jakési komunitě. Byly to dcery z nějakých váženějších izraelských rodin či dcery místních kmenových náčelníků.

Tyto sňatky měly dalekosáhlé důsledky pro rozvoj míru v oblasti. Proti zeťáčkovi se přeci nebude bojovat nebo mu plundrovat vesnice! A cožpak se Pánu Bohu nelíbí mír? Mělo to význam i pro ekonomiku, protože tyto sňatky přitáhly do oblasti obchodníky z té které oblasti. Cožpak se Pánu Bohu nelíbí, že se lidem daří dobře?

Jenže my už víme, že to není tak jednoduché. Víme, že tu byly ještě důsledky duchovní a ty už zdaleka tak skvělé nebyly. Vlastně se tu vrací situace, jak ji Izraelci zažívali za svého prvního krále – Saula. Na trůnu sedí schopný panovník, obratný politik, chytrý diplomat a výslovně je uvedeno také „milující manžel“ – ale mizerný věřící. Čteme, že se ze široka z daleka sjíždí lidé obdivovat čilý stavební ruch, slávu a bohatství panovnického dvora, Šalomounův palác. Když viděli „jídlo na jeho stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, jeho číšníky,“ zůstávali bez dechu. Obdivem zírali na šestistupňový trůn ze slonoviny obložený ryzím zlatem. Okukovali zdaleka dovážené opice a pávy, suma sumárum čteme, že „král Šalomoun převýšil všechny krále země bohatstvím i moudrostí.“ (1Král 10,23) Jen Šalomounovo srdce nikdo nepřicházel obdivovat a z Šalomounovy úcty k Hospodinu se nikdo nepřicházel poučit. Jistě – oběti probíhají dál a velkolepá byla „i zápalná oběť, kterou přinášel (Šalomoun) v Hospodinově domě“, ale my víme, že pod povrchem se skrývá cosi špatného. Ne teď, ale u Šalomounova syna tenhle kostlivec vypadne ze skříně a pak to propukne naplno – království se rozpadne a drtivá většina Izraelců se zvysoka vykašle na zbožnost, jak ji představuje Šalomoun a to co se děje v Jeruzalémě. Vytvoří si svou vlastní podobu víry v Hospodina. Právě tak to ale půjde od desíti k pěti i v samotném Jeruzalémě. Vznikne tam takový mišmaš úcty k Hospodinu a pohanství. Žádná novota to ale není. Je to jen odraz toho Šalomounova srdce, které milovalo těch tisíc manželek, ale nebylo cele při Hospodinu.

Pozor! Šalomoun neodpadl od Hospodina k jiným bohům. Nestal se pohanem, který by pohrdl Hospodinem. Jen se mu víra v Hospodina pokojně spojila s vírami v Ištar a Molocha a kdo ví, jak se všechny ty pohanské modly jmenovaly. Pravda a lež se spolu smíchaly. Pravda a lež se pokouší žít v pokojné symbióze – jenže ono nic takového nefunguje. Tedy přesněji – setrvačností to ještě může nějaký čas běžet, ale nemá to budoucnost, která by za to stála. Jakmile člověk neví, jestli jde nahoru, nebo dolů, tak se dá jít dlouho a usilovně – ale pravděpodobnost že se dojde do správného cíle je minimální. V takovou chvíli člověk nerozeznává dobře okraje propastí a je takových propastí kolem nás dost a dost, co otevírají nenasytný chřtán a čekají, kdo se ještě zřítí. Takže pozor na ty hlasy, které našeptávají, že je vlastně jedno, jestli člověk věrný Hospodinu, anebo si víru v něj pospojuje s něčím z tohoto světa.

V Šalomounově případě tohle konkrétně znamenalo přejímat zvyky pohanských manželek. Moábky, Amónky, Edómky, Sidóňanky, Chetejky… Smíšené sňatky bylo velké téma v židovství a po staletí se tu svářily dvě koncepce. Na straně jedné byl naprostý zákaz takovýchto smíšených sňatků. To vedlo třeba i k hromadnému propouštění pohanských manželek po návratu z babylónského zajetí. Na straně druhé je to příběh Šalomounovy praprababičky – jisté Rút moábské. Pohanka jako poleno. Moábka, tedy právě z toho pronároda, z něhož Hospodin zakázal brát si manželky. Ale také to byla skvělá ženská, která se připojila k Božímu lidu, když si vzala pořádného chlapa Bóaze. Není na škodu zmínit, že maminka toho „pořádného chlapa Bóaze“ se jmenovala Rachab a svého času měla hospodu v Jerichu. Zavzpomínejte na to, jak Jozue poslal do Jericha zvědy a že nebýt téhle Rachab, tak by to s nimi špatně dopadlo. Zase další skvělá ženská v Šalomounově rodokmenu. A zase pohanka, na kterou by se někdo z těch „pravověrných“ mohl koukat skrz prsty, ale kdyby takových jako byla Rút nebo Rachab, bylo víc, tak by se na tomhle světě žilo lépe a stojí zato si z nich brát příklad. A to, že jsou v rodokmenu Pána Ježíše, je jakási třešnička k ozdobě na dort.

Řešení tedy zjevně není v kategoriích „buď“ a „nebo“. Rachab neodklonila srdce svého muže Salmóna od Hospodina a porodila mu a vychovala věrného věřícího Bóaze. Rút moábská neodklonila Bóazovo srdce od Hospodina a porodila mu Obéda, což byl dědeček krále Davida. A oproti tomu Šalomoun měl problém a ne malý. Myslím, že jádro problému je v tom rozděleném srdci. Šalomoun si vnitřně rozdělil srdce. Snažil se řešit na straně jedné lásku k Bohu a na straně druhé lásku ke svým ženám. Časem láska k ženám převážila.

O Salmónovi (manželovi Rachab) nevíme nic. Židovská tradice dodává, že to byl jeden z těch zachráněných špehů, ale to nám moc nepomůže. O Bóazovi toho víme víc. Tak, jak čteme knihu Rút, tak tam Bóaz vystupuje jako slušný a pravověrný žid, který dodržuje zákony a zvyky Božího lidu. Od začátku až do konce se řídí Božími nařízeními a zároveň láskou k Rút. Bóaz umí to, co neuměl Šalomoun – nerozdělit srdce. Milovat Rút a přitom nezapomenout na vztah k Bohu.

Vztah – to je to slovo, které by nás mělo v této souvislosti zajímat. Jeho vnější projevy – to se uvidí, kam nás to dovede. Ale mít správný vztah k Bohu a k lidem, to je to podstatné, to je víc, než ten který konkrétní projev, jako jsou oběti či dary. Vzpomeňme si na ta ďábelská pokušení, která jsem zmiňoval před chvilkou – zaměřovala se na to, co děláme. Zaměřovala se na konkrétní projevy. Na to, co je vidět. Jenže když se Pána Ježíše ptali na to, co je nejdůležitější, tak jim neřekl něco, co je vidět. Tak to byl vztah! Postoj srdce! Ten zákoník naprosto přesně a správně pochopil, že oběti a dary – to je projev lásky, která je sama o sobě důležitější – protože ty oběti a dary – ty jsou jen jeden možný projev. To, že máme rádi Pána Boha, to, že máme rádi lidi kolem sebe – to se může projevit i jinak.

A já naprosto záměrně nebudu teď zkoušet vyjmenovávat jak. Na tohle si musí každý přijít sám. Každý sám si musí promyslet a promýšlet, jaké jsou jeho možnosti, schopnosti, chuť, nálada, duchovní vyspělost… Nakolik dobře v tu kterou chvíli rozumí situaci a Boží vůli. Došlo mi to včera na seniorátní konferenci, když se tam kdosi dožadoval nějakých evangelických pravidel, nějakého evangelického katechismu, ve kterém by bylo napsáno, co máme dělat a co si o čem máme myslet, jaké postoje mám zastávat, aby to bylo „po evangelicku“ správné. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že nějaká konkrétní pravidla je možné hledat dejme tomu v osobním rozhovoru, ale jako obecné pravidlo je jediná českobratrská evangelická odpověď to Ježíšovo „Miluj Boha a bližního!“ Všechno ostatní jsou výklady, ve kterých se možná shodneme, a možná také ne. „Miluj Boha a bližního!“ a ve světle tohoto přikázání se snaž odhalit, co ze všech těch církevních učení, zvyků, tradic a příkazů je dobré a nosné i tady a teď – pro nás.

„Miluj Boha a bližního!“ V souvislosti s tím Šalomounem pak k tomu dodávám: Udrž to obojí pohromadě. Nenech si rozdělit srdce na lásku k Bohu a k bližnímu. Jedno bez druhého nefunguje, proto je to jedno dvojpřikázání. A v téhle lásce se pak snaž přijít na to, co to pro Tebe znamená. V téhle lásce se modli a čti Písmo, abys poznal, co zrovna po tobě Pán Bůh chce ve vztahu k němu i k bližním. V tu chvíli právě ty budeš mít Boží království na dosah ruky.

Amen.