Mk 13,33–37

Písně: 443, 651, 419, 269, (515, 650, 166) 510, 384, 276

Introit: Ž 80,1–4
Čtení: Iz 63,15–20
Text: Mk 13,33–37
Poslání: 1K 1,7–8a

Milí bratři a sestry,

adventní kázání těžko může být o něčem jiném, než o příchodu. O adventu v tom nejvlastnějším smyslu tohoto slova. Liturgické čtení dnešní neděle nás přímo tlačí do toho, abychom si byli tohoto Božího příchodu vědomi, abychom ho očekávali a to očekávali velice brzy. Jenže – teď co s tím. Co to tedy znamená pro nás? Co si počít s tím Ježíšovým „bděte, protože přijdu!“? Co s tím, když to na stranu jednu je formulováno tak naléhavě a na stranu druhou už ta výzva tak říkajíc „visí ve vzduchu“ dva tisíce let?

Podobné výroky a výzvy k bdělému očekávání Ježíšova příchodu jsou zaznamenána v Novém Zákoně na mnoha místech. Ježíš evidentně chtěl své učedník udržet v tomto bdělém napětí. V tomto očekávání, že to může „spadnout“ kdykoliv. A co – učedníky? Všechny své posluchače. „Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ To, že pán domu se může vrátit kdykoliv, to se týká úplně všech, kteří Ježíšova slova slyší.

Při podrobnějším přemýšlení to je ale zvláštní, když to takhle v evangeliu čteme. Zarazí to, když si uvědomíme, že evangelia byla psána s poměrně velkým odstupem od doby, kdy Pán Ježíš takto udržoval zástupy ve varu. Kdyby to byl týden, měsíc, rok – tak to ještě docela snadno pochopíme. Ale tady je odstup celé generace! Dvacet, třicet let! Autoři evangelií měli dostatečný odstup a prostor pro redakční práci. Z toho ohromného množství materiálu, který měli k dispozici z vlastních vzpomínek, z vyprávění i z toho, co kolovalo písemně, tak vybírali, třídili. V posledním verši svého evangelia píše apoštol Jan: Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslí, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané. (J 21,25) A tohle jim pořád připadlo důležité. I po těch letech jim to připadlo aktuální a nosné. Hodné opakování.

Potud si nevystačíme s výkladem, že ten konec světa prostě Pán Ježíš čekal brzy. Že to proto tolikrát a takto naléhavě říkal. Klidně ano! Sám přiznával, že o onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec (Mk 13,32). Jaké byly jeho domněnky, představy, očekávání, přání – o tom můžeme jen spekulovat. Nevíme. Dost možná tedy, když říkal učedníkům toto kraťoučké podobenství o majiteli domu a vrátném, tak opravdu čekal, že konec tohoto řádu věcí přijde za pár hodin, dní, či týdnů.

Důležité ale je, že když na to po letech někde v Římě vzpomínal apoštol Petr a u jeho nohou seděl s pisátkem a papyrem bývalý spolupracovník apoštola Pavla Jan Marek a tyto vzpomínky zapisoval, tak si tihle dva uvědomili, že ta slova mají pořád co říct. Že ta povinnost být bdělý a vyčkávat Ježíšův příchod, ta že nezmizela s vyprcháním onoho původního elánu a nadšení.

Bděte! … Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde…

Adventní výzva, která v sobě nese ne jeden, ale hned několik různých motivů bdělosti a očekávání. A jsou to motivy, které jsou velmi aktuální dodnes. Měli bychom je vzít vážně.

Jistě – na první místě je to ten „příchod ve slávě“. Příchod Mesiáše. Příchod, který vyhlížel už prorok Izajáš. Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů. … Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno … Navrať se kvůli svým služebníkům…! Nenechme si otupit osten tohoto očekávání. Bude nás bodat pokaždé, když si budeme chtít v tomto světě vybudovat nějaký ten pomník. Když začneme plánovat nějaké ty tisícileté říše, nebo aspoň něco, co nás přetrvá. Když budeme dumat, jak se zapsat do dějin. Jak se proslavit. Jak se stát důležitými a váženými. Když nás posedne gilgamešovská touha zajistit si vlastními silami nesmrtelnost.

Tehdy bychom měli mít jak ten apoštol Pavel v těle osten, který by nás srážel. Rozpoznání, že jsme jen vrátní v domě Páně a že naším úkolem je vyhlížet, až přijde ten skutečně důležitý a vážený. Bděte! říká nám Ježíš. To je ta nejpodstatnější aktivita – vyhlížet. Být živoucím svědectvím, že to podstatné teprve přijde a vůbec to nezáleží na nás. Že je před námi něco úžasného, skvělého, nádherného a dokonalého, protože se protrhnou nebesa a náš Vykupitel přijde. Tohle máme vyhlížet, na tohle se máme těšit. Ne svoji slávu, ale slávu toho, který je jí na rozdíl od nás opravdu hoden.

Bděte! … Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde…

Ta slova zapsal evangelista v době, kdy již velké množství věřících zemřelo. Těch, co tak věrně vyhlíželi příchod Pána domu. Těch, co si svůj život zařídili podle toho rozpoznání, že to podstatné teprve přijde. Naprosto přesně se zařídili podle toho prvního výkladu Ježíšova „Bděte!“ Bděli, čekali až pán domu přijde – a nedočkali se. Takže oni nic? Smůla? Ani náhodou! Pán domu přichází ke každému, kdo ve víře v něj umírá. Jako dobrý pastýř sestupuje do toho údolí stínu smrti, aby se žádná ovečka nemusela báti zlého, protože on je s ní a provede ji na pastvy zelené a k vodám tichým.

Ne, že bychom věděli, jako to přesně probíhá. Ale apoštolu Pavlovi bylo dopřáno porozumět tajemství, že to podstatné není smrt, ale fakt proměnění. (1K 15,51nn) Okamžiku, kdy pomíjitelné tělo obleče nepomíjitelnost. Je jedno, jestli to někoho potká už tady na zemi a nebo po smrti. To pro Pána Boha nehraje žádnou roli. Mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a živí proměněni.

Tohle Ježíšovo „Bděte!“ nám říká, že ti, kteří bděle vyhlížejí příchod Pána, tak se nemusí bát, že by setkání s ním cokoliv překazilo. Jen jim to první velké očekávání příchodu Páně splyne s tím druhým. Církevní tradice ale zná prosbu o ochranu před náhlou smrtí. Před smrtí nečekanou, na kterou se člověk nedokáže připravit. Připravit se na setkání s Pánem, protože v tom jediném okamžiku půjde úplně o všechno a my buď ty šaty Božího království oblékneme, nebo ne.

Bděte! … Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde…

Je potřeba být bdělý, protože Pán může přijít kdykoliv. Naprosto nečekaně. Je potřeba neustále počítat s tím, že se tu najednou objeví. Že vstoupí do našeho života. A on vstupuje. Často tam, kde (podobni Komenského poutníkovi!) vstoupíme do domu srdce svého a zavřeme za sebou dveře. V okamžicích ticha přijde a stane se naším společníkem. V okamžicích hledání Boží vůle přijde a dá nám odpověď. V okamžicích nejistoty a zmatků přijde a dá nám do srdce klid. V okamžicích falešné spokojenosti nás přijde vyburcovat a ukázat nám, co je v našem životě v nepořádku. Přijde za námi v potřebných tohoto světa. Ve všech těch opuštěných, osamělých, smutných, trpících na těle, ne duši či na duchu.

Bděte, neboť nevíte, kdy pán domu přijde… Nebudeme-li bdělí, nepoznáme ho. Nebudeme brát vážně to, co nám říká, protože vůbec nepoznáme jeho hlas. Takhle zemřel jeden z nejlepších (2Kr 23,25) Izraelských králů Jóšijáš. Jeho náboženskou reformu při nalezení knihy Zákona v Chrámu jsme si připomínali na biblické pro maminky s dětmi. A tento Jóšijáš zemřel, protože nepoznal, že k němu skrze kohosi promluvil Bůh (2Pa 35,22).

Nebudeme-li neustále bdělí, neprožijeme Ježíšovu blízkost. Nepřijmeme jeho potěšení. Nepochopíme jeho radu. Prospíme okamžik, kdy nám stojí nablízku, když přijde do našeho srdce, protože právě z něj si chce udělat svůj příbytek.

Nepomůžeme mu ve chvíli, kdy tolik hledal naši přítomnost. Kdy čekal na naše dobré slovo, laskavý úsměv, radu, pomoc, pohlazení.

Je tak snadné prospat ten okamžik, kdy nám chce dát sám sebe v chlebu a vínu, chce nám dát své tělo a krev, abychom zcela hmatatelně přijali potvrzení o jeho lásce, o odpuštění vin i posilu do cesty tímto světem – a my ten okamžik prospíme. Jasně – ne tělesně. Nebudeme mít zavřené oči nebudeme spokojeně odfukovat zachumláni do kanafasu! To jen naše duše to prospí a promarní ten vzácný okamžik, kdy Pán přišel a hledal onoho vrátného, který bude vzhůru, otevře dveře a vpustí ho dovnitř. Ale nenašel nikoho bdícího. Nikdo nečekal jeho příchod a tak Pán zase odešel s nepořízenou.

Bděte! … Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde…

Do Adventního času, kdy vyhlížíme Vánoce a s nimi připomínku Božího Syna přišlého v těle, tak slyšíme hned trojnásobné varování, abychom se neomezili jen na tento příchod. Jistě – Vánoce. Nám, nám narodil se… Za námi přišel v betlémské stáji. Je to právě tak důležitý příběh, jako jiné v Bibli. I tady nám zní Ježíšovo „bděte“, tedy mějte oči otevřené k vánočním svátkům. Připravujte se na ně, promýšlejte, co pro Vás narození Páně znamená, abyste ten svátek o to hodnotněji prožili.

Jde ale ještě o víc.

Jde i o to, abychom nepřehlédli Pána, který vstupuje do našich životů právě teď.

Jde i o to, abychom nepřehlédli Pána, který vstoupí do našeho života v okamžiku, kdy nás oblékne do šatu Božího království.

Jde i o to, abychom nepřehlédli Pána, který vstoupí do našeho života, až se přijde ujmout vlády, která je mu připravena od stvoření světa.

I to je potřeba bděle vyhlížet, abychom nic z toho k vlastní škodě nepropásli.

Amen.