Mk 2,18–22

Introit: J 1,17–18
Čtení: Ga 4,6–20 a 5,2–14
Text: Mk 2,18–22
Učedníci Jana Křtitele a zbožní farizeové se postili – tak začíná dnešní oddíl evangelia. Nedělali to pro zdraví, jako my dnes, když potřebujeme shodit nějaké to kilo. Pro ně to znamenalo mnohem víc: byl to projev zármutku nad hříchy Izraele a výraz pokání před Hospodinem. Postili se dokonce dvakrát v týdnu; věřili, že půstem dodají svým modlitbám takovou sílu, že Bůh je nakonec musí vyslyšet. Svou horlivostí vnutili půst i ostatním; proto se stalo závaznou povinností postít se na velký den smíření či v době ohrožení nějakým nebezpečím či přírodní katastrofou.

Když člověk něco takového podstupuje opravdově, dobrovolně a z upřímného srdce, je to úctyhodné. Ale když se to dělat musí, protože taková je zavedená tradice, a ještě se to pokládá za zásluhu před Bohem, co potom? Nadto se ti, kteří si dokázali odříct pokrm, dívali velmi bedlivě kolem sebe, zda ostatní si tuto povinnost nějak neusnadňují. A právě proto tu zní popuzená otázka Ježíši: „Jak to, že se učedníci Janovi a farizeové postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Jak je to možné, že s tím něco neuděláš, když oni urážejí svým postojem city všech zbožných lidí, zlehčují to, co je jim svaté, vystupují z řady a ty je k tomu vedeš!

Pán Ježíš se neomlouvá za sebe ani za ně, ale dokonce říká se vším důrazem: „Nemohou se postít!“ To proto, že je čas radosti; vždyť On je s nimi a tak není žádný důvod k jakémukoli projevu smutku. I rabíni znali výjímku z povinného postu: když byla svatba, nebyl půst. Proto Ježíš odpovídá na otázku farizeů také otázkou: „Mohou se hosté na svatbě postít, když je ženich s nim? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postít“. Přítomnost Ježíšova je víc než jakákoli náboženská povinnost. Přináší svobodu a radost všem, kdo jsou s ním.

A vlastně nejde tolik o půst, i když sporem o něj to začíná. Marek však pokračuje Ježíšovým výrokem o tom, že na starý oděv se nedá přišít nová záplata a do starého měchu se neleje nové víno. Staré a nové spolu nejde dohromady. Sflikovat novou látku s hadrem znamená zničit oboje. A tímto obrazem už je naznačen ten radikální rozdíl evangelia a Zákona. Je to jiné a nesouměřitelné. „Zákon byl dán skrze Mojžíše, ale milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ – tak to vidí Jan shodně s apoštolem Pavlem.

Proto jsme četli ten dlouhý oddíl z jeho listu Galatským, aby bylo zřejmé, jak je nesnadné i v církvi držet jedinečnost toho nového, co přišlo v Kristu na svět. Galatští byli hodní lidé, však by pro apoštola obětovali i vlastní oči. Ale nechali si namluvit, že vedle Krista je třeba ještě dodržovat Mojžíšův zákon; nakonec je snadnější mít přesné předpisy, než spoléhat na Kristův kříž. A právě těm hodným lidem, kteří sflikovali nové a staré píše tvrdá slova: „Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“ (G 4,4) Když člověk spoléhá ještě na něco jiného, než na Kristovu milost, i kdyby to byla obřízka, která byla přece pro Izrael nezbytná, je zcela vedle. Nikde neslyšíme vášnivější apoštolská slova, než v této obraně Kristovy svobody před pouty zákona, která už chrastí v rukou svůdců. „Oni se o vás horlivě ucházejí, ale nemyslí to dobře; chtějí vás připravit o spásu a strhnout na svou stranu.“ (G 4,17) Takže záchranu, kterou přinesl Kristu Ježíš, nelze ničím ještě pojistit či vylepšit, ani zdůrazňováním Zákona. Od jeho tíhy jsme osvobozeni – a to je to nové. Ale ta svoboda nám není dána proto, abychom ji zneužili podle své libovůle, ale sloužili v lásce jeden druhému. Ne abychom po druhých pokukovali, zda dělají všechno, co se má a co je správné, abychom své bližní otravovali svými tvrdými nároky, ale abychom jim byli k užitku.

Pán Ježíš jistě nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Desatero platí i pro nás křesťany. Ale i kdybychom je dokázali dodržet do posledního příkazu a získali pocit, že právě tím máme v ruce klíč, kterým si odemkneme brány Božího království, zůstaneme venku. Tento klíč tam nefunguje. Nebe otevírá nikoli naše zásluhy, ale smrt a vzkříšení Božího Syna, jeho milost, kterou přijímáme jen vírou. Nemáme v rukou nic a přesto s Kristem máme všechno. Naopak můžeš mít sám ze sebe dobrý pocit a přehršli domnělých zásluh jako ti v našem evangelijním oddílu, a bez Krista je to nanic. Je staré a nové a nedá se z toho udělat cosi mezi tím. Zůstává Mojžíš, který přinesl Zákon, ale s námi je Ježíš Kristus, v němž milost a pravda stala se.

Amen.