Mk 2,23–28

Písně: 96, 434, 355, 178, 489
Introit: Ko 2,13–17
Čtení: 1S 21,1–10
Text: Mk 2,23–28
Ježíš a jeho učedníci procházejí obilím. Ochránci přírody by možná doporučili, aby chodili jinou cestou, protože takhle se může pošlapat úroda a každého pošlapaného klásku je škoda. Ale je tu ještě jiná věc: těch dvanáct učedníků si mne v dlaních zrní z klasů. Není to jejich pole a oni vlastně páchají polní pych. Kdyby tohle udělal každý, řekneme si, kam by to vedlo! Není tam sice žádný hlídač, ale pozorují je farizeové. A ti se také obrátí na Ježíše a z jejich otázky je zřejmé, že je to pobouřilo: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí?“

Kupodivu jim nevyčítají, že jdou s Ježíšem obilím. Nevyčítají jim ani to, že snědí pár hrstí obilných zrnek. To bylo podle Mojžíšova zákona hladovému člověku dovoleno: „Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem.“ (Dt 23,26) Proti jednání učedníků se tedy nedá nic namítat, protože je to dovolená věc. Ale jsou pobouřeni, že to dělají v sobotu, v den odpočinutí.

Abychom pochopili o co jde a na jak hluboký konflikt se tu zadělává ve vztahu těchto zbožných lidí k Ježíši, připomeňme si Desatero Božích přikázání. Čtvrté přikázání určuje sedmý den jako den odpočinku. Pán Bůh žádá na svém lidu, aby nepokračoval ve své všední práci, ale připomínal si, že Stvořitel učinil všechno v šesti dnech a v sedmém odpočinul. Tak to čteme ve 20. kapitole Exodu. Člověk si má v tento den uvědomovat stvořitelskou moc svého Boha. Ale v druhém podání Desatera v 5. kapitole Deuteronomia je udán ještě druhý důvod, proč slavit den odpočinku: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ (Dt 5,15).

Ale tady už vzniká otázka: co to znamená, jej dodržovat? Farizeové o tom hodně přemýšleli a vypracovali celý systém zákazů, jejich přestoupení bylo chápáno jako neposlušnost 4. přikázání a znesvěcení Božího dne. Rabínský zákon dodnes zakazuje 39 hlavních druhů práce, mezi nimiž je všechno, co je formou tvořivého úsilí, třeba i rozsvícení světla zápalkou či vypínačem, řízení auta, šití, či pouštění rádia. Nejvíce zákazů se vztahuje k přípravě jídla. V Ježíšově době se vedly spory, zda se smí jíst vejce, které slepice snesla v sobotu. Z úzkosti, aby nebyl přestoupen Boží zákon, to nebylo povoleno. Pro zbožné a horlivé farizee bylo samozřejmě prací i to, co dělali učedníci, aby zahnali na cestě hlad. „Jak to, že dělají v sobotu to, co se nesmí?“

A Pán Ježíš se nepouští do debaty, zda mnutí klasů je už práce či ne. Odpovídá jim Písmem, vyprávěním o Davidovi, který v hladu si vezme posvátné chleby, jež byly jen pro kněze. Tak to bylo stanoveno Zákonem. David toto nedodržel, vlastně se dopustil svatokrádeže, ale Pán Bůh ho kvůli tomu neodsoudil a nezbavil své milosti. Jakoby tím chtěl naznačit, že Boží zákon není tady proto, aby dodržováním jeho litery byl člověk zničen, ale že je třeba se dobírat jeho smyslu. A ten je vždy pomocí a záchranou. To je jistota Ježíšova, že za ustanovením Zákona nestojí despotický tyran, který žádá otrockou poslušnost fanatika, ale skutečná láska, která vede k lásce a svobodě, láska Boží.

Proto sobota, den odpočinutí, není něco samoúčelného, ale služebného. „Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu.“

Jsou to velká slova, ale možná, že by nebylo tak zle, kdyby tady Pán Ježíš udělal tečku. Však ti farizeové nebyli všichni tak bigotní, aby toto v hloubi duše necítili. V Talmudu se zachovala kupodivu úplně stejná slova, která řekl Ježíš. To znamená, že v samém židovství byla touha po tom, aby den Boží, den odpočinku, byl člověku ku pomoci.

Ale Ježíš říká mnohem víc a právě tím musí urazit: „Syn člověka je pánem i nad sobotou.“ Tak by nemluvil v židovství ani šílenec, protože Pánem, který tuto sobotu ustanovil, je sám Hospodin. Ježíš toto říká v autoritě Božího syna, který má všechnu moc od svého Otce a neoddělitelně k němu patří. On stojí výš než posvátný den – on je Pán, na němž všechno záleží, jen na něm a na ničem jiném. Proto při vší úctě k těm, kdo jako ti farizeové chtějí dodržet všechna pravidla svěcení soboty, smíme žít ve světle Vzkříšení, jímž je naplněna každá neděle, den radosti a svobody. A smíme slyšel hlas někdejšího farizea a pak svědka Vzkříšeného Pána, apoštola Pavla: „Nikdo nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novolunním nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ (Ko 2,16)

Amen.