Mk 4,35–41

Písně: 107, 443, 472, 200, 198
Introit: Ž 107,23–29
Čtení: 2K 1,1–11
Text: Mk 4,35–41
Když se Ježíš chce na lodi dostat na druhou stranu Galilejského jezera, které v evangeliích je nazýváno „mořem“, je už večer. Není to tedy výlet, k němuž patří slunce a krásné počasí. Pán Ježíš celý den, jak slyšíme v předchozích verších Markova evangelia, kázal a učil zástupy. Je to těžká a namáhavá práce a Ježíš si potřebuje odpočinout od lidí, kterým se doslova rozdává. Jeho učedníci jakoby převzali teď iniciativu, zařídí odvoz, zatímco on usne na zádi lodi na nějakém polštáři. Když přijde bouře, spí dál. A to už se dostává do lodi voda a situace je víc než vážná.
Ježíšův spánek ve chvíli, kdy jde o život, není jen projevem důvěry v nebeského otce, jak se to jistě správně vykládá. Tu Pán Ježíš měl za všech okolností. Je to však také projev strašné, smrtelné únavy a vyčerpanosti po tak náročném dnu. Ten, který je nám podoben ve všem, kromě hříchu, ví, co je skutečná únava, překontaktovanost lidmi, ztráta energie, na niž si leckdy stěžujeme. On to poznal na vlastní kůži. Nic lidského mu není cizí, tím vším prošel, aby nám rozuměl. Jistě i proto slyšíme o jeho tvrdém spánku uprostřed bouře.
Ta ho neprobudila, probudili ho učedníci. Být na jejich místě, uděláme totéž. Vždyť spící člověk může přepadnou z lodi, která se zmítá vlnami. Ale učedníkům jde ne o Ježíše, ale o ně samé. V jejich volání je nejen strach o život, ale také výčitka, že Ježíši na nich nezáleží. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Není to prosba za záchranu, jak to podává Matouš, ale otázka, v níž se spojuje hořkost s hněvem: oni se pro něj namáhali, aby jej odvezli lodí, kam si přál, a on – když jde do tuhého, nedělá nic. Je ti jedno, že zahyneme?
„Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: Zmlkni, utiš se! I ustal vítr a bylo veliké ticho.“ Tímto divem odpovídá Pán na jejich strach a nevěru. A jestliže nerozuměli učedníci spícímu Ježíši, je jim teď ještě vzdálenější. Místo radosti ze záchrany mají snad ještě větší strach, než když se vlny valily na loď. „Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Jak by bylo snadné odpovědět slovy žalmisty, který se raduje ze svého Boha a zpívá: „Proměňuje bouři v utišení, takže umlkne vlnobití jejich.“ (Žalm 107,29) Ten, který je skutečný člověk a proto spí na lodičce, je Boží Syn, jemuž je dána moc i nad bouřícím mořem, jeho slovem umlká řev větru a je veliké ticho. To je jediná odpověď, ale učedníci ji ve své nevěře ještě neznají.
Jsou chvíle, kdy velmi dobře rozumíme našemu oddílu z evangelia. Cítíme se ohroženi, máme strach a nevíme si rady. Apoštol Pavel něco takového prožil – jak víme z jeho listu do Korintu, když jej potkalo nějaké velké soužení na jeho misijní cestě. „Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme.“ Bylo mu zle jako těm učedníkům v potápějící se lodi, ale na rozdíl od nich a možná na rozdíl od nás, kteří se taky bojíme, že Pán Bůh se svou pomocí zaspí, Pavel vyznává: „On nás vysvobodil ze samého náručí smrti a ještě vysvobodí, v něho jsme složili svou naději.“ Tomu, který nás miluje není jedno, že zahyneme, to vykřikuje naše nevěra a strach. Ten, který v Ježíši Kristu vstoupil na naši lodičku, právě proto, abychom nezahynuli, má všechnu moc tam, kde my jsme zcela bezmocní. I kdyby byla bouře sebevětší, složme v něm naději, že „proměňuje bouři v utišení.“
Amen.