Mk 5, 21-43 – dcera Jairova, křestní

(1. čtení 2K 4,8-10)

Milí bratři, milé sestry,

když jsme se s Johanou bavili o tom, co by mohlo být základem kázání v dnešní křestní den, nedala mi konkrétní zadání (což je dost ohleduplné vůči faráři). Jenom řekla, že má ráda příběhy, ve kterých už to vypadá beznadějně, bezvýchodně, ale nakonec se nějaká naděje, nějaké východisko objeví. Což, povězme si otevřeně, je tak zhruba 80% příběhů bible.

Zároveň mě ale navedla písničkou, kterou má ráda: Spí, vždyť jenom spí. O vzkříšení dcery Jairovy. A tak jsem si řekl, to je přece ono: příběh, kde to všechno špatně skončí. Přichází smrt, beznaděj, jakékoliv lidské možnosti jsou mimo hru. Ale…

Takové velké Ježíšovo ALE. To je oč nám jde. To vystihuje naši víru.

Jairova dcera zemřela. To je prostě konec. Fiasko. A taky je nám možná trochu trapně, protože Ježíš nepřišel včas. Vybavujete si ten příběh ne? Zdržel se s ženou, která trpěla chronickými potížemi. Její příběh si necháme do nějakého dalšího kázání, ale člověk si říká – když ty její potíže trvaly dvanáct let, to mohlo snad ještě chvíli počkat. Kvůli ní přišel Ježíš pozdě.

Ten pocit možná leckdo zná. Bůh, který prodlévá, nepřichází včas. Nechá nás v tom. Nezabrání dokonce ani tomu nejhoršímu. Modlíme se, prosíme, aby přišel, aby zasáhl. A nic. Až nakonec umře ta poslední naděje. Jak žít v takovém světě? Jak věřit v takovém světě. Je to znepokojující.

Ale on ten příběh Jairovy dcery je znepokojující. A to nejen pro smrt samu a boží zpoždění. Ale i proto, jak dopadl. Bráníme se tomu uvěřit. Když někdo zemře, nikdo nám ho nevrátí. To je jedna z mála životních jistot, ať jsme věřící nebo ne. I když Ježíš Jairovu dceru vzkřísí, stojíme před tímto příběhem jako Marie před hrobem svého bratra Lazara a říkáme spolu s ní: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den. Ale přijmout tu naději teď a tady se spíš zdráháme.

Jak je to ve křtu? Kdyby tu byl někdo, kdo neví vůbec nic o křesťanství, asi by se divil. Podivně oblečený člověk polije třikrát někomu jinému hlavu. My věříme, že je v tom něco víc. Že se v tu chvíli v našem životě něco láme, končí. A hlavně něco nového začíná. Otevírá se cesta něčemu novému. K boží přítomnosti v našem životě. Teď a tady.

Ale vidět to není. Je to jen naše víra, která vidí, jak se v té vodě topí to staré. A vidíme i znamení života. Věříme, že bez Boha se nedá dost dobře žít, jako se nedá žít bez vody. Ale není to tak, že by nad Johanky hlavou zaplála svatozář.

Jsme pokřtění a zároveň plní chyb. Jsme obdařeni duchem, ale zároveň žijeme své obyčejné životy. Je to už 2000 let, kdy Ježíš vstoupil do toho světa a stejně je svět plný nespravedlnosti. Dcera Jairova byla vzkříšena a stejně smrt do nás zatíná své pařáty. Nejenom na konci života. Ale v každé nespravedlnosti, která ničí život. V násilí bez hranic a skrupulí, na které vsázejí mocní tohoto světa. Ve strachu těch, kteří se bojí o svůj život. V nesvobodě ať už vnější, kdy jsou lidé nuceni utíkat z domova, nebo v té vnitřní, kdy člověk zoufale utíká sám před sebou. V každé lži, která překrucuje pravdu a ničí důvěru.

Jairův dům je plný lidí, kteří pláčou nad smrtí mladého děvčete. Svět je plný lidí, kteří pláčou nad nespravedlností, se kterou se nelze dost dobře smířit, a přesto je nezvratná. Je plný lidí, kteří tak jako v tom příběhu říkají: proč ještě obtěžuješ mistra. Nemá to cenu. Nemá smysl se obracet na Boha, který je daleko, který nedbá, který stejně nic nezmění.

„ALE“, čteme „Ježíš nedbal na ta slova.“ Ježíšovo ALE, které pronáší právě tam, kde naše možnosti končí. Kde není řešení.

Neboj se, jen věř.

A stejně jako v tom příběhu je reakcí mnohých nevěřícný smích. Jakým pohádkám to věříš? Jak by mohla víra vzkřísit mrtvé dítě, jak by mohla víra proměnit tento svět?

Ale Ježíš, navzdory tomu, vstoupí do domu. Navzdory zármutku, navzdory strachu, navzdory nevíře, navzdory posměchu. S nadějí, která přesahuje naše chápání. S nadějí, která sahá až za smrt. A ta se pak jeví jako pouhý spánek.

S touhle nadějí vstupuje do našich životů. Ve křtu, ale i všude tam, kde jsme v úzkých, kde si nevíme rady, kde už není žádné východisko. Vyslovuje své ALE nad našimi životy, které podléhají smrti.

Není to viditelné, stejně jako nevidíme, jak voda křtu smývá náš hřích. Stejně jako nevidíme naději, která se nám vlévá do žil, když pijeme víno, pozvaní ke stolu Páně.

Je to ALE, které zní v docela obyčejných životních situacích kdy člověk čelí tlaku, tak, jak jsme to dnes četli u apoštola Pavla v prvním čtení.

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.

Je to Ježíšovo ALE, které nás skrze vodu křtu drží nad vodou.

Nezbaví nás tísně. ALE i když se mantinely života zužují, neskončíme zahnaní do kouta, není to slepá cesta, vždy je možné najít východisko.

Někdy jsme bezradní. Nemáme na všechno odpověď. Kolem nás je mnoho nevysvětlitelné absurdity, na kterou jako křesťané nemáme vysvětlení. ALE my ani nemusíme mít. Nemusíme si vymýšlet nějaké konspirační teorie, abychom vinu za to hodili na někoho jiného. Nemusíme vinit Boha, ani ho obhajovat. Protože to není konec světa. To je svět, kterému můžeme žít třeba i navzdory. Nejsme tou absurditou paralyzováni, abychom říkali, že jednat a žít jinak nemá cenu.

Nevyhneme se konfliktům. Dokonce pronásledování. Nemůžeme být se všemi zadobře. ALE ani v těch nejtěžších chvílích to neznamená, že by se na nás Bůh vykašlal, opustil nás.

Žijeme život plný kotrmelců i kopanců a ran. Naše víra není receptem na dokonalý život po všech stránkách. ALE ani i když náš život visí na vlásku, není to definitivní průšvih, se kterým bychom všechno prohráli. Abychom se vzdali, na všechno se vykašlali a řekli, že už nemá cenu jít dál.

Neumíme vzkřísit mrtvé. ALE smíme stát na straně poražených, nespravedlivě obviňovaných, ubitých, pronásledovaných. S nadějí, že smrt nemá poslední slovo. Nejsme uhranuti smrtí, které se nemusíme bát ani před ní utíkat.

To je podstata křtu, kterého jsme dnes byli svědky. To je podstata víry, kterou křest stvrzuje. Ježíšovo ALE, které zní nad vším, co se zdá beznadějné a ztracené.

Neboj se, jen věř.

amen