Mk 6,1–6

Písně: 72, 420, 158, 409, 195
Introit: 1J 5,11–14
Čtení: Ez 2,1–3,9
Text: Mk 6,1–6
Náš oddíl z Markova evangelia vypráví o Ježíšově působení v jeho domově, jímž je Nazaret. Přichází tam, kde prožil většinu svého života, kde má své příbuzné a známé, a přece je těm lidem stejně cizí jako prorok Ezechiel Izraeli, který má – podle slov samého Hospodina „tvrdé čelo a zatvrzelé srdce“ (Ez. 2,7), Právě v Nazaretu, přesněji v nazaretské synagoze, Ježíš prožívá nečekané fiasko, když jediným výsledkem jeho kázání a učení je, že se stal kamenem úrazu.

Tento výraz je v původním textu odvozen od slova SKANDALON. Toto řecké slovo se dá stejně dobře přeložit jako nástraha, past, či jako pohoršení. Když někoho pohorším, udělám jej horším než byl, jaksi zkaženějším a vzdálenějším Bohu. A Ježíš, který přichází na svět, aby se člověk ke svému Stvořiteli obrátil a našel v něm svého slitovného otce, ten se v Nazaretu stane svým posluchačům neodstranitelnou překážkou v jejich vztahu k Bohu. A ne snad svým kázáním, ale celou svou existencí. Jakoby se tady naplnilo prorocké slovo starce Simeona, který nad dítětem, narozeným v Betlémě, říká: „On je dán k pádu i povstání mnohýcg v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.“ (L 2,34)

Lidé v nazaretské synagoze na sobě zakusili jen to první, totiž pád dolů, odvrácení se od Božího syna, protože v něm viděli jen tesaře, který přece nemá právo je poučovat, když donedávna se tu oháněl sekerou. Možná, že leckdo si u něj tehdy objednal nějakou zakázku pro svůj dům. Byl jim důvěrně známý, a přece jej vůbec nepoznali, protože to nejhlubší poznání umožňuje jen víra. Jistě cítili, že v jeho slovech je zvláštní moudrost, dokonce nad tím žasli, ale zůstali jen u otázky: „Odkud to ten člověk má?“ Slyšeli o divech, které činí, ale ani to s nimi nepohnulo, aby Ježíši uvěřili. „Copak to není ten tesař, syn Mariin?“ A připomínali si i jeho bratry a sestry, kteří jsou od nich. Ten Jakub byl později představitelem jeruzalémského sboru a Juda je patrně autorem krátkého apoštolského listu, epištoly Judovy.

Takže si Ježíše hezky zařadili a jsou s ním hotovi. Mají ho – tak říkajíc – „přečteného“. I kdyby jim kázal celé hodiny, nebudou jej brát vážně. Nepřesvědčí je ani ty zázraky, které se dějí jeho rukama. On sám se jim stane jen kamenem úrazu, protože jejich srdce se neotevře světli Božího království; to přichází právě v něm. Vidí v něm jen člověka, jehož netřeba brát natolik vážně, aby jim měnil život, i když jinak mluví docela zajímavě a leccos se mu už povedlo. Nejsou proti němu tak nabroušeni, jako Izrael proti Ezechielovi, ale nepotřebují jej; ještě snad jako tesaře, stavebního dělníka, rozhodně ne jako Božího Syna, jímž je od věčnosti. „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ Tato slova epištoly Janovy jsou slibem, ale také varováním před vyprázdněním Ježíšova tajemství, jež tak rychle vyřídili nazaretští posluchači svým hodnocením.

Pán Ježíš na to odpověděl výrokem o proroku, který není vzácný ve své vlasti. Možná, že je to přísloví, které bylo už v té době známé a užívané. Ale předjímka celého národa, který se jej zcela zřekne, zbaví cti a pošle na smrt. Právě tam, kde by měl najít porozumění, mezi svými, je zcela cizí a bez skutečné důstojnosti, kterou mu Bůh dal. To je Ježíšovo zklamání. A zároveň nám Marek sděluje, že Ježíš tam nemohl učinit žádný mocný čin. To je tak nepochopitelné, že Matouš to slovíčko „nemohl“ – a ono tam v původním textu je! – ve stejném vyprávění raději neuvádí; podle Matouše – Ježíš tam neučinil žádný div. Ale on to nemohl učinit, říká náš text! Nemohl, protože těm lidem scházela víra? Nebo nemohl proto, že by to bylo nějak v rozporu s Boží vůli?

Nemáme na to odpověď, ale jistě Pán Bůh nepřesvědčuje ty, kdo nevěří evangeliu, nějakými zázraky. Lidské srdce dokáže být tak nepřístupné, že jej neotevře ani mocný div. Divy Ježíšovy moci se dějí tam, kde mu lidé uvěří. Jistě i v Nazaretu se jich pár našlo, však tu čteme, že na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.

Ale v celku tu nemohl učinit nic, nic pro záchranu člověka, protože ten člověk to nepotřebuje. Ježíš nevnucuje Boží milost těm, kteří ji v Nazaretu odmítají. Ale podivuje se jejich nevěře.

Jen dvakrát čteme v evangeliu, že se Ježíš podivil, že ho to zaskočilo, že byl překvapen, a že to nečekal. Jednou to bylo právě zde. Je to údiv, v němž je smutek. A podruhé se podivil víře římského setníka, který důvěřoval jeho slovu. Kéž by tento radostný údiv našeho Pána platil víře každého z nás!

Amen.