Mk 8,11–18

Písně: 95, 434, 470, 558, 420
Introit: Ř 12,1–2
Čtení: Iz 58,1–12
Text: Mk 8,11–18
Oddíl, který jsme četli z Izaiáše a tento evangelijní text spolu vnitřně nijak nesouvisí. Ze Starého Zákona jsme slyšeli o půstu a teď k nám zní Ježíšovo zásadní slovo o následování. A přece oba oddíly mají něco společného: a to je lidské neporozumění tomu, na čem skutečně záleží. Těm, jimž zní prorocká slova Izaiášova, Bůh sám připomíná, co to je skutečný půst, který se mu líbí. Neprojevuje se tím, že člověk „sklání hlavu jako rákos, žínici si obléká a popelem si podestýlá“, působí si újmy a má dobrý pocit, že splnil to, co Bůh od něj chce. Ale Bůh chce úplně něco jiného: chce milosrdenství ve vztahu k bližnímu, jež je hladový, jemuž je upřeno právo a nejrůznějším způsobem trpí. Už na tomto vyprázdnění a ztrátě smyslu skutečného půstu, který se stal náboženskou formalitou, se ukazuje pravdivost Ježíšových slov. Řekl je Petrovi, ale odhalují příčinu naší nechápavosti toho podstatného: „Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“

Petr totiž také vůbec nechápal to, co se Ježíš svým učedníkům pokoušel sdělit. Nebyla to jen letmá informace, ale trpělivé vyučování: „počal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ Ale právě toto vyučování se Petrovi nelíbilo. Nevyrušoval při něm, ale o to víc mu byla Ježíšova slova cizí. Před krátkou chvílí jej označil ve svém vyznání za Mesiáše, za Božího krále. Ale ten má mít slávu, nikoliv utrpení a zavržení! Zdálo se mu, že Ježíš přestřelil, a proto si jej vzal stranou, a začal jej kárat a plísnit, že ho něco takového mohlo vůbec napadnout. Mluví v převaze toho, který ví, jaká cesta je správná – cesta slávy, nikoliv utrpení. Jedná jako šéf, který si pozve svého zaměstnance na kobereček a kárá jej jako nezvedeného chlapce. Ale i když je to nehoráznost a drzost, z Ježíšovy odpovědi cítíme, že jde o pokušení. Petr se stal Ježíšovi pokušitelem, satanem, který jej chce přemluvit, aby šel cestou slávy, nikoliv utrpení. Proto je mu řečeno tak tvrdé slovo: „Jdi mi z cesty, satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ A v původním textuje navíc ještě slůvko: „jdi za mě“, zařaď se na své místo. Ty nemáš právo mi ukazovat směr, ty máš jít za mnou a následovat mě.

A teď už Ježíš nemluví k Petrovi a učedníkům, ale zavolal i ty ostatní, aby jim řekl právě to podstatné o následování: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Jsou to slova, jež zneklidňují každého z nás. Být křesťanem, znamená jít s křížem za Ježíšem. Co to znamená? Naši předkové říkali, koho Bůh miluje, křížem navštěvuje. Už to je něco mimořádného, když člověk pokorně přijímá svůj úděl, svá trápení. Ale tento kříž je seslán, položen na nás, aniž bychom s tím něco mohli dělat. A víme, že svůj těžký úděl dokáží nést statečně i lidé, kteří za Ježíšem nejdou. Nemyslí náš Pán přece jen ještě na něco jiného? Někteří vykladači dokonce naznačují, že se může jednat o jakési tetování, znak kříže, který na sebe bere ten, kdo se přiznává k Ježíšovu společenství.

Kříž je však původně popravčí nástroj a zdá se, že Pán Ježíš v celé souvislosti tu mluví o naprosté odevzdanosti do vůle Boží, kdy následovník je ochoten obětovat svůj život. Ne pro zničení nepřátel, ne pro politické cíle, ale „pro mne a pro evangelium“. Být Ježíšovým následovníkem, znamená lpět víc na něm a na evangeliu, než na vlastním životě. Jsme my dnes vůbec ještě toho schopni? Není naše křesťanství jen formalitou, jako byl pro Izraelce ten jejich půst? Není naše smýšlení jen z člověka, jako u Petra, nikoliv z Boha, jak to chce náš Pán? Jít za nim – a to připomíná ten kříž – znamená pro něho i trpět, bude-li třeba. A také se za něho nestydět, nebát se ztrapnění, že jej vyznávám a věřím jeho slovu.

Vzít svůj kříž asi znamená dát svůj život Bohu k dispozici. Přiznat mu právo, aby v něm uskutečňoval svou vůli. Pro mnohé křesťany to znamenalo stát se mučedníky a prolít pro Krista krev. I od nás – kteří dosud pro něj netrpíme – však Bůh žádá, abychom mu dávali sebe v oběť. „vybízím vás bratří, abyste sami sebe přinášeli jako živou svatou Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“

Amen.