Mk 8,33–36

Písně: 107, 434, 431, 161, 417
Introit: Iz 29,17–19
Čtení: Sk 9,1–18
Text: Mk 8,33–36
Tento příběh o uzdravení slepého v Betsaidě najdeme jen v Markově evangeliu. Ostatní tři evangelisté o něm mlčí. Jako by se jím zdál nějak nevhodný, ne-li trochu pohoršlivý. Není zde ani zmínka o víře, kterou tak často Pán Ježíš žádá jako základní podmínku. Postiženého člověka se na ni neptá a jen vyhoví těm, kteří za něj prosí. Podivný je však celý způsob Ježíšova uzdravování. Mohl přece říci jen slovo, ale on mu potírá slinou nevidoucí oči. V původním řeckém textu je to však o hodně drsnější, než v našem překladu: tam doslova čteme, že mu Ježíš plivl do očí, Že by se On potřeboval snižovat k praktikám tehdejších léčitelů, kteří to dělali také tak? V tehdejší době se obecně věřilo na léčivou moc slin: dokonce v životopisu římského císaře Vespasiana je patolízalská zmínka o tim, jak v Alexandrii uzdravil slepce svou „božskou“ slinou.

Marek nám ve svém podání zaznamenal, že Ježíš přitom na něj vložil ruce. Čekali bychom, že tím je vyhráno a slepý začne jásat děkovat a chválit Boha. Ale v tom je právě Markovo vyprávění až pohoršlivé, že všechno není tak jednoduché, právě naopak; skoro se zdá, že tam je jakýsi zádrhel. „Vidíš něco?“ ptá se Ježíš muže, jemuž chce pomoci. Už tím je zřejmé, že uzdravení není okamžité a úplné. Slepý něco vidí, ale velmi neurčitě, tak že se mu pletou lidi a stromy. Možná, že tři ostatní evangelisté tento příběh vypouštějí i proto, že Ježíši se uzdravení napoprvé nezdařilo, že musel znovu na něj vzkládat ruce a teprve potom ten člověk vidí všechno zcela zřetelně. A pak jej Ježíš pošle domů, ale zakáže mu jít do vesnice. Jde patrně znovu o zmíněnou Betsaidu, odkud pocházel Petr, Ondřej a Filip, první Ježíšovi učedníci. V tak malé rybářské osadě se to jistě neutajilo; lidé byli zvědaví na toho, kdo změnil život jejich sousedům, když z rybářů učinil své učedníky. Ale Ježíš se nechce svěřit lidské zvědavosti či povrchnímu nadšení. Proto slepého vede z vesnice, když jej chce uzdravit, a uzdravenému dává příkaz: „Do vesnice nechoď!“

Je dobře, že Marek tento příběh nevypustil. Už proto, že můžeme přemýšlet o tom, jak náš Pán má s námi hodně práce, abychom viděli – řečeno slovy textu „všechno zcela zřetelně.“ V přeneseném smyslu jde tu vlastně o nás vnitřní růst ve víře; je to někdy pomalé a musíme projít různými životními situacemi, abychom nakonec viděli zcela zřetelně svou bídu a zároveň Boží milost, která nás při všech našich pádech drží. Nejen na tom chudákovi z Betsaidy, jehož vzal Ježíš za ruku, ale na každém křesťanu se naplňuje slovo proroka: „I uslyší hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.“ To veliké očekávání, že člověk prohlédne ze své tmy k světlu Boží pravdy, není fikce. Ježíš Kristus přišel, aby nikdo nezůstal ve tmě – to je pravda, kterou křesťan vidí ve svém vnitřním dozrávání stále zřetelněji. Jistě přitom nemá na palčivé a bolestivé otázky uspokojivé odpovědi, někdy moc dobře rozumí apoštolu Pavlovi, který ví, že nyní vidíme jen jako v zrcadle, jen v hádance, ale zároveň si opakuje: „potom však uzříme tváří v tvář.“ (1 K 13,12). I k tomuto poslednímu a vítěznému vidění plnosti Boží lásky nás Kristus připravuje. Ne náhle, ale pozvolna – jako toho slepého z Betsaidy.

Slyšeli jsme, že na něj vložil ruce. Ale to zvláštní znamení, v němž je vyjádřena všechna Boží láska, toto gesto naděje a milosti však trvá dál. Je svěřeno lidem, kteří v jeho jménu jdou k duchovně slepým, aby prohlédli. Ježíš k Saulovi u Damašku mluví, ale ruce na něj vloží Ananiáš, polekaný učedník Páně. Ruce Božího syna neviditelně nesou ruce obyčejného člověka, aby pod jejich dotykem téže lásky a moci se z pronásledovatele stal apoštol evangelia naděje. A to je tajemství Církve; že Kristus si používá lidi, aby pokračoval ve svém díle, o němž nám dnes vyprávěl Marek.

Amen.