Motivace strachem X láskou

Introit: Iz 6,1–5
Čtení: Mt 3,13–17
Text: Mt 3,1–12
Poslání: Ř 13,8–10
Písně: 119–2, 702, 166, 443, (308, 639, 545b), 510, 635, 203
Kázání ve zvukové podobě bohužel není k dispozici.

Milí bratři a sestry,
čeká nás dnes téma, kterého jsme se trochu dotkli na biblické hodině – totiž rozdíl mezi motivací strachem a motivací láskou. To je okamžik, kdy se rozešly myšlenkové světy Jana Křtitele. Oba dva vyšli od rozpoznání, že království Boží se blíží. Jen Jan se k tomuto rozpoznání postavil jako věrný starozákonní prorok – a s Pánem Ježíšem přichází cosi úplně jiného, nového. Pro Jana je to důvod k varování, pro Pána Ježíše je to důvod k radosti. Jan jde přes strach, Ježíš přes lásku. Jan odsuzuje hřích. Ježíš nemlčí k hříchu, ale ukazuje Boha milujícího, odpouštějícího. Jan vede k poslušnosti, Pán Ježíš ke vztahu.

Základní linii a styl kázání Jana Křtitele známe (Mt 3,2n): „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské … sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně … lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“

V obsahu i formě stojí Jan Křtitel pevně oběma nohama na půdě Starého Zákona. Jako bychom slyšeli kteréhokoliv starozákonního proroka. Dozajista i proto za Janem vycházel celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. To, co Jan říká, to rezonuje v tisícileté tradici Božího lidu.

A to, co dělá, to tak není žádná novota. Rituální obmývání znají židé již od dob Mojžíšova Zákona a patří k běžné praxi. Předměty, ale i ruce a při konkrétních případech celé tělo si židé umývají. Tedy – nejen hygienicky, ale především rituálně umývají. Až v druhém sledu jde o fyzickou čistotu. Známe pojem „mikve“, který označuje takové místo, které má aspoň kubík vody a člověk se do něj může ponořit úplně celý. Dodnes každý konvertita k židovství – muž i žena – projdou ponořením do mikve. Když se dostanete do Pinkasovy synagogy, tak tamní mikve je takto stále využívána. Další je v hotelu King David v Hybernské ulici. Je to košer hotel pro židovské turisty, pro které je takové rituální obmývaní přirozenou součástí jejich náboženského života.

Tedy znovu – to, co provozuje Jan Křtitel, nikoho nepřekvapuje. To, co dělá – to je tradiční židovský rituál, a to, co Jan Křtitel říká, to je volání jak vystřižené z některého z proroků. Přichází den Hospodinův. Jeden za všechny: Prorok Sofonjáš (1,7n) – … den Hospodinův je blízko!… Ztrestán velmože i královské syny, všechny ty, kdo si oblékají cizokrajný šat… v onen den, je výrok Hospodinův, se ozve úpění od Rybné brány a kvílení z druhé strany, veliký třeskot od pahorků. Kvílejte, obyvatelé kotliny, všechen lid kramářů zajde… Veliký den Hospodinův je blízko, je blízký a převelice rychlý. Slyš, Hospodinův den je tady!… Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot, dnem oblaku a mrákoty, dnem polnice a válečného ryku nad opevněnými městy, nad vyvýšenými cimbuřími. Sešlu na lidi soužení… jejich krev bude odklizena jako prach, jejich vnitřnosti jako mrva…! V těchto slovech našel inspiraci Tommaso de Celano, když psal Dies irae, které až do reformy v půlce minulého století znělo při každé zádušní mši.

No – těšili byste se na „den Hospodinův“? Je takovýto poslední soud něco, co věřící člověk vyhlíží s nadějí a doufáním? Anebo se spíš leká, protože moc dobře ví, jak mizerné ovoce nesl – a sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně! Ví, jak vzácné bylo dobré zrno dobrých myšlenek, slov a skutků a jak často jsme zaplevelili tento svět marnostmi – a víme, že … lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.

Za Janem vycházel celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. V hrůze a děsu, že přijde ten třikrát svatý Bůh a my tváří v tvář jeho svatosti budeme naříkat s Izajášem (6,5) „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ V té hrůze a děsu nebude ani za mák pokrytectví a farizeové a saduceové, kteří se přicházeli nechat od Jana pokřtít, tak skutečně upřímně toužili utéci před nadcházejícím hněvem.

Do jedné řady s nimi teď přichází Pán Ježíš.

Asi nás nepřekvapí údiv a nepochopení, které slyšíme ze slova Jana Křtitele. Jestli kdo něco takového nepotřebuje, tak je to Pán Ježíš. To už je mnohem spíše Jan ten „špína chlap“, který potřebuje umýt! Jan prožívá pocity, které jsme před chvilkou slyšeli od proroka Izajáše – setkání se skutečnou svatostí rozhodí i člověka, který byl doposud vzorem pro všechny a třeba si i o sobě mohl myslet, jak je dobrý. Lidé za Janem chodili i proto, že on byl pro ně „ten čistý“ a proto měl nezpochybnitelné právo očišťovat. Ale teď i Jan vidí, jak mnoho mu chybí tváří v tvář skutečné svatosti milovaného Božího Syna, kterého si vyvolil jeho nebeský Otec. Jan je přece prorok. On vidí svět takový, jaký je.

To neznamená, že všemu rozumí. K čemu bude dobrý Ježíšův křest, to nechápe a nejspíš ani nikdy nepochopí. Sám Ježíš mu totiž nic nevysvětluje. Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá. Připusť to. V kterémsi americkém překladu „Let it be“. A cela v intenci té beatlesácké písničky i tady jsou to moudrá slova. Jan je také v určité v temnotě a není čas a prostor ji teď řešit. „Nech to být, Jane. Jo, tady u Jordánu se sešla spousta lidí se zlomeným srdcem. Lidí oddělených od Boha i od sebe navzájem. Nech to být, Jane. Pořád je šance, že si zase porozumí.“ Od písničky zpět k biblickému textu: Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá. Doslova: Abychom naplnili celou Boží spravedlnost.

Boží spravedlnost… Aby se splnily Boží plány se světem. Tohle v Janovi zarezonuje. To je přece jeho poselství. Blíží se spravedlivý Bůh. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně! Spravedlnost! Pšenice bude shromážděna do sýpky, ale plevy shoří neuhasitelným ohněm. Boží spravedlnosti Jan bránit nebude. Poslechne Boží vůli – i když ji pochopil špatně.

Pán Ježíš nepřichází, aby pokácel a spálil špatně plodící stromy. Nepřichází, aby oddělil zrno od plev. V Ježíši Kristu přichází Bůh, aby byl nablízku hříšníkům v jejich hříchu a zápase s ním. Bůh, který se po staletí skláněl k chudým, trpícím, nemocným… tak rozšiřuje svoje působení na hříšníky. Chudé, trpící, nemocné – to by i Jan Křtitel vzal bez mrknutí oka. Jenže Pán Ježíš, který je Immanuel, tedy „s námi Bůh“ nám ukazuje, že Bůh přichází i za darebáky. Přichází sám. Nečeká, až přijdou oni.

Pro tohle Jan moc pochopení mít nebude. Snad proto zapochyboval a ještě z vězení poslal své žáky s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3). Asi si představíme, jak těžké to muselo být pro asketického a přísného Jana slyšet, co se vypráví o Ježíši: ten, v kom rozpoznal „beránka Božího, který snímá hřích světa“, tak ten prý je žráč a pijan vína, milovník hostin, přítel prostitutek, celníků a jiných hříšníků…

Jenže to je Pán Ježíš a tím se odlišil od Jana. Jan vyšel za město, dštil oheň a síru a čekal, kdo přijde. A lidé v hrůze z Božího soudu přicházeli. Tedy – je to styl, který funguje. Je to pedagogický způsob, který má výsledky.

Pán Ježíš šel mezi lidi a dával jim poznat Bož lásku. Sílu, kterou dává odpuštění. A ejhle – i tento styl zafungoval, i tento pedagogický způsob přinesl výsledky.

Tady se láme Starý a Nový Zákon. Dva Boží styly práce, dva Boží pedagogické přístupy k nám lidem. Vidíme ten základní rozdíl v motivaci, které vede lidi okolo ke změně. U Jana je to strach z trestu, u Ježíše je to přemožení Boží láskou. U Jana se lidé třesou strachy a snaží se zachránit před přicházejícím Božím hněvem. V Ježíšově přítomnosti je lidem tak dobře, že ho chtějí následovat, chtějí se řídit jeho slovy.

Rozpoznávají, že když je řeč o hříchu, tak jde spíš zradu vztahu, než o porušení pravidel.

Že pokání se projeví na prvním místě lítostí nad tím, že jsem něco pokazil, než jen prostým přiznáním viny. Kdo přiznává vinu, tak lituje mnohem víc důsledků hříchu, než hříchu samotného. Bojí se trestu. Člověk, který lituje už toho, že něco provedl.

Odpuštění… To samotné janovské zrušení trestu vlastně není ani tak zásadní. Okolo Pána Ježíše lidé prožívají odpuštění jako obnovení obecenství. Ti kdo byli pro svůj hřích vyloučeni, najednou patří do Božího lidu.

S tímto přístupem se ale mění naprosto zásadně i vnímání sebe samého a osobní víry. Víra přestává být souborem pravidel pro život. Být věřící znamená, že děláte tohle a neděláte tohle! Víra je osobní vztah s Bohem. Tak i křesťanský život už není dodržování pravidel, ale život ve vztahu. Ne poslouchat Boha, aby mne jednou nepotrestal! Víra, která roste ze strachu, z jakéhosi pudu sebezáchovy – to není ani tak moc víra. Skutečná víra, to je snaha udělat Pánu Bohu radost.

A nakonec – lidem okolo Pána Ježíše dochází, že to setkání s Bohem na konci časů nebude mít janovskou podobu účtování „má dáti, dal“, ale mnohem víc Boží otázky na každého z nás: „Chceš tu být?“

Pozor: Bůh nepřestal být tím svatým Bohem. „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ – tohle Izajášovo volání neztratilo vůbec nic ze své závažnosti! Bůh je stále „Svatý, svatý, svatý Pán, Hospodin zástupů.“ Nebe a země jsou stále plné jeho slávy. To Boží „Chceš tu být?“ není nic laciného! Myslím, že je velmi realistický obraz posledního soudu, který nabízí C. S. Lewis, totiž že mnozí při pohledu na tu otevřenou Boží náruč odvrátí tvář a sami odejdou do temnoty.

Proč by to kdo udělal? Protože se na to setkání nepřipravovali. Až tam si uvědomí si, jak nedostatečná byla jejich sebekritika. Jak málo věděli o vlastním hříchu. Jsme mizerní soudci, když máme posoudit byť jen sami u sebe co je dobré a co je zlé. Natož, když bychom chtěli soudit druhé. Proto má církev zvěstovat Krista a ne morální pravidla. Vést lidi k modlitbě, ke čtení Písma, do společenství církve, aby se každý sám setkal s živým Bohem. Teprve pak totiž pozná, jaká tragédie je hřích. Jak hrozné to je být oddělen od někoho, koho máte rádi a kdo má rád vás. Pak se už tady na zemi budeme snažit ten vztah s Bohem dávat do pořádku a tam na věčnosti nebudeme tak moc překvapeni.

Pro lepší porozumění si to stačí jen převést na jakýkoliv mezilidský vztah. Představit si někoho, koho máte rádi.

Pak nám dojde, že porušit dohodnutá pravidla je hloupé, ale zradit takový vztah je tragické. A pak víme, jak tragický je „hřích“.

Že když jsme něco špatného tomu druhému provedli tak přiznání viny vychází ze skutečné lítosti, protože nás to fakt mrzí, co jsme provedli. Pak jsme pochopili obsah slova „pokání“

Že když s námi ten druhý jedná, jako by se nic nestalo, tak je to víc, než že nám třeba desetkrát zopakuje, že z toho nebude vyvozovat žádné důsledky. To je „odpuštění“.

Že když spolu budeme dál žít podle augustinovského „miluj a pak můžeš dělat, co chceš“, tak je to projev naprosté důvěry tou druhému. Na tom pak pochopíme, co to je víra, a že to dělání „co chceš“ je život podle této víry. Život, který tomu druhému nejen, že neubližuje, nejen, že respektuje jeho pravidla, ale že mu dokonce dělá radost.

Pán Ježíš nás učí právě toto – jen to nasměrovat k Bohu. Mít s ním osobní vztah. Už tady a teď ho vítat, když on přichází za námi a udělat všechno proto, abychom až jednou my přijdeme za ním a uvidíme tu otevřenou Boží náruč na vlastní oči, tak abychom „…s anděly ve věčnou neděli mu nově zapěli: Halelujah!“

Amen.