Mt 10,16

Písně: 96, 610, 420, 579

Introit: Ž 96,1–5
Čtení: Da 1
Text: Mt 10,16
Poslání: J 10,14–15

Milí bratři a sestry,

již za Ježíšova života čekaly jeho učedníky všelijaké ústrky a mnohdy i nebezpečí. Po Ježíšově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého vzniká církev a ta má záhy i své první mučedníky – ukamenovaného Štěpána, Jakuba sťatého mečem a později vlastně všichni apoštolové (kromě evangelisty Jana) zemřeli mučednickou smrtí. Ježíš je na pronásledování připravoval a také dnešní hlavní čtení je vzat z oddílu mluvícího o pronásledování, které Ježíšovy učedníky čeká.

Ježíš je nevyzývá k boji. Ovce, které se dostanou mezi vlky, ani dost dobře nemohou bojovat. Zbývá jim tedy jen prchat, kličkovat, prostě snažit se ty mizerné vlky nějak přelstít. A učedníci se podle toho zařídili – když je pronásledovali v jednom městě, prchli do druhého. Nevyhledávali konflikty – ale na druhé straně neslevili ze svých zásad. Když jim bylo dáno na vybranou mezi smrtí a zapřením Ježíše, přijali smrt. Věděli, že smrt pro ně není prohra, ale naopak přímá cesta za Ježíšem a proto se jí nebáli.

My dnes neprožíváme přímé pronásledování. Církev si přinejmenším v naší zemi užívá demokratické společnosti, která ji nechává v klidu vykonávat svoje obřady. Můžeme chodit do kostela a nehrozí nám, že bychom kvůli tomu měli potíže v zaměstnání nebo ve škole. Křesťanům není v ničem bráněno, ani nejsou k ničemu nuceni – mohou chodit do kostela či nemusí. Úřady nezajímá, jestli je člověk v neděli dopoledne v kostele, nebo na fotbale. Mohou žádat o křest či nemusí. Úřady nezajímá, jestli s dítětem jdete do kostela nebo na obecní úřad na vítání občánků. Nebo na obojí a nebo na nic. Je to na nás.

Leč takováto svoboda může být větším nebezpečím, než pronásledování. Ani v tuto chvíli jsme nepřestali být ovcemi mezi vlky, jen vlci změnili taktiku – už se nesnaží nás sežrat, ale předělat nás z ovcí na vlky. Musíme tedy stále být obezřetní jako hadi a přitom bezelstní jako holubice. Obezřetní, abychom dobře rozlišovali mezi tím, co nabízí tento svět a my si toho s radostí můžeme užívat a v jakém případě je potřeba si dát pozor, abychom nepodlehli lákadlům, která jako křesťané máme zakázaná. Ta lstivost má ale hranice – Pána Boha nepřechytračíme.Ve vztahu k němu je potřeba být bezelstní jako holubice a nezapínat, že čím víc kliček budeme dělat, abychom vyhověli tomuto světu, tím víc se budeme vzdalovat od Boha.

Pro srovnání s biblickou tradici se nám nabízí staletí po návratu z babylónského zajetí. Toto období, kterým se chci zaobírat, není ale v Bibli nijak podrobně zachyceno. Tedy přesněji – není zachyceno v Bibli, tak, jak ji zachovala evangelická tradice. Pokud například sledujete rozhlasové bohoslužby, tak se čas od času v katolických bohoslužbách setkáte z čtením z biblické knihy, jejichž jméno vám nebude příliš povědomé – kniha Moudrosti, kniha Sirachova, Báruk, knihy Makabejské… Tyto knihy vznikají právě v době mezi obnovením chrámu (jak o tom čteme v knize Ezdrášově) a událostmi, které předcházejí narození Ježíše Krista, jak to čteme v evangeliích. Vždyť je to ne méně, než 400 let! 400 let dějin Izraelského národa. A nebyly to dějiny nijak klidné – právě naopak.

V našich vydáních Bible máme jedinou upomínku na toto období a to knihu Daniel. Na dobu vzniku nás upozorňuje již to, že její podstatná část je napsána aramejsky. Jak víme již z minulé neděle, aramejština je řeč, kterou se židé naučili v babylónském zajetí a kterou mluvili až do časů Ježíšových. Asi dvě stě let před Ježíšem pak aramejštinu začala pomalu vytlačovat řečtina.

Kniha Daniel nás svým dějem uvádí do doby babylónského zajetí. Ale – a to mějme na paměti – je to něco, čemu bychom dnes řekli „historický román“. Autor využívá historických příběhů k tomu, aby sdělil něco o stavou své současnosti. Autorovi nejde o to, aby popsal situaci jakéhosi žida v době krále Nabúkadnesara, ale aby něco řekl do situace všech židů své doby. Do doby značně nelehké. Do doby vlády Antiocha IV. Epifana. Zapamatujme si to jméno – Antiochos IV. Epifanés – bude se nám objevovat ještě mnohokrát.

Museli bychom otevřít 1. knihu Makabejskou, abychom se dočetli o příbězích, které si dodnes židé připomínají s hrdostí a ne jen shodou okolností pro sebe úderné síly vznikající izraelské armády přijaly právě jméno „Makabejci“. Tam bychom se dočetli, jak zemřel Alexandr Veliký a jeho veleříše se rozpadla a rozdělili si ji mezi sebou Alexandrovi nástupci. Jakkoliv byli různí, v jednom Alexandra následovali. Dosavadní dobyvatelé decimovali poražené národy buď strašlivými masakry, jako Asyřané, nebo vystěhováním intelektuálních elit, jako Babylóňané. Alexandr zkusil něco jiného – proč někoho k něčemu nutit. Jsou účinnější metody, jak si zajistit klid v říši.

Kam přišel, tam zakládal města. Stěhování bylo ve starověku mnohem běžnější, než dnes, takže když se na královskou výzvu do nových měst nastěhovalo řecké obyvatelstvo nalákané třeba osvobozením od daní, nepřipadlo na tom nikomu nic divného. A pro řecké obyvatelstvo tu stála knihovna a stadion a obětiště pro řecké bohy. A bylo to nové a lákavé – ale stále nikdo nikoho k ničemu nenutí. Když chceš – choď na stadióny a sleduj tam sportovní utkání. Vždyť je to skvělé – užiješ si napětí, jestli vyhraje tvůj favorit! Už z té doby máme záznamy o tom, jak se fanouškové na tribunách porvali s fanoušky jiného sportovce. Dokonce se už tenkrát byli schopní kvůli tomu zabíjet. A lidé se šli podívat na stadión – a ono je to chytlo.

Helénská kultura přinášela osvobození. Nenech se spoutávat něčím tak zastaralým, jako je národ, náboženství či jazyk – možná to trápilo tvé předky, ale ty jsi přeci tady a teď. Nenech se zatěžovat něčím, co jsi si nevymyslel. Doba se změnila a je potřeba se také změnit. Nová doba si žádá nové náboženství, nové rituály! Nauč se řecky a obětuj novým bohům. A bylo to všecko tak pěkné a lákavé, že ti, co na to měli, se velice rychle zařídili podle tohoto vzoru. I mnozí židé se zařídili podle nových pořádků. Někteří do všech důsledků a zapomněli na víru otců, většina ale zvolila jakýsi kompromis – tak, jako se před stoletími jejich otcové naučili aramejsky, tak se oni teď naučili řecky, aby mohli studovat řeckou filosofii. A byli fascinováni vyrovnaností a klidem stoických filosofů a dalšími filosofickými směry klasického Řecka. Nakonec si do řečtiny přeložili i hebrejská svatá písma, protože v původním jazyce už jim skoro nikdo nerozuměl. Chodili na stadióny, aby mohli sledovat sportovní zápasy. Jen novým bohům neobětovali a nikdo je k tomu také nenutil. Helénská kultura je kultura svobody. Když neporušuješ zákony a platíš daně, dělej si co chceš, užívej si života. Konzumní společnost a židé v této konzumní společnosti spokojeně žili a čtyři sta let nemuseli vzít do ruky zbraň, pokud se jako žoldnéři sami nechtěli přidat k té či oné soupeřící dynastii v Egyptě či Sýrii.

Právě v Sýrii se usadil rod Seleukovců a z nich vzešel hříšný výhonek, Antiochos Epifanés, syn krále Antiocha, který byl rukojmím v Římě (1Mak 1,10) . Antiochos IV. Epifanés, vládl v letech 175–164 před Kristem a byl klasickým helénským panovníkem. Mluvil řecky a uctíval řecké bohy. Zakládal nová města, ve kterých budoval knihovny, stadióny. Nu což – tak to přeci v té době chodilo všude, kdo na stadión chodit nechce, nemusí. Už po staletí ve svaté zemi vládnou pohané a mnozí byli zastánci takovéhoto způsobu života. Za Alexandra Velikého i později, když po jeho smrti vládli v Palestině egyptští Ptolemaiovci, neměli židé větší problémy, než placení daní. V otázce náboženství měli svobodu. Ještě Antiochos III Veliký zvláštním ediktem ocenil věrnost židů, kteří se postavili na jeho stranu v boji proti Egyptu a zaručil pro židy naprostou náboženskou svobodu.

Jenže pak nastoupil jeho syn Antiochos IV. Epifanés – tedy vznešený. Židé měnívali jediné písmenko v jeho přízvisku na „epimanés“ – tedy šílený. Měl rád helénský způsob života. Řecké divadlo, řecké bohy, řecké stadióny se závody v běhu a vrhu diskem a oštěpem. Měl je tak rád – že nesnesl, aby je někdo rád neměl. A takových bylo v Judeji stále ještě dost a dost, kteří říkali, že běhat nahatý o závod s jinými naháči je pohoršující hanebnost a slušný žid by se toho neměl účastnit ani jako divák, natož jako sportovec. Antiochos IV. Epifanés se rozhodl, že takové primitivní staromilství je potřeba vykořenit do samých základů. Vydal zákon, kterým zrušil zákony Mojžíšovy. Pryč se vším starým! Pryč se svěcením soboty! Za obřízku trest smrti! Za přechovávání Knihy Zákona Mojžíšova trest smrti! V srdci samotného Jeruzaléma vybudoval novou čtvrť a v ní usídlil pohany. Lidem přikázal mluvit řecky a obětovat řeckým bohům. To by bylo, aby si to všechno nakonec nezamilovali! Jmenoval nového velekněze v Jeruzalémském chrámu a když ho tento velekněz nechtěl poslouchat, tak ho zase sesadil a později ho pro jistotu nechal zabít. Na jeho místo jmenoval jiného, takového, který pro něj a pro zaplacení jeho stavebních aktivit vybrakoval celou chrámovou pokladnici.

Zdálo se, že by mohl být spokojen – ale Antiochos IV. Epifanés chtěl mít jistotu. A aby si ověřil, že se lid jeho zákony řídí, tak přikázal po celé zemi obětovat řeckým bohům vepře – pro židy nečistá zvířata – a židům pak přikazoval z těchto obětí jíst. A kdo neposlechne, bude popraven. Někteří se již dávno přidali dobrovolně, protože se jim nový způsob života líbil, jiní se přidali nyní ze strachu o život.

A v této době vzniká kniha Daniel. Kapitolu po kapitole, v jakési historické alegorii, probírá vládu helénských panovníků. První kapitola, kterou jsme slyšeli, se snažila vysvětlovat, co s tím, když se židé dostanou do područí pohanského panovníka, který ještě nesáhl k násilí. Autor nemohl napsat, že Antiochos IV. je šílenec a že podlehnout jeho manýrám je hřích! To jen na základech domů v městech, které na Atiochův rozkaz budovali židovští dělníci, se třeba objevil vyrytý nápis: „Bůh ať zničí tohle prokleté město!“, ale to si jen některý z dělníků tajně ulevil od svého vzteku.

Autor knihy Daniel napsal příběh o čtyřech mládencích – jmenovali se Daniel, Chananjáš Míšael a Azarjáš – kteří byli přestěhováni do domu pohanského vládce Nabúkadnesara. A na nich chce ukázat, o je důležité a co není. Na co si zbožný žid má dát pozor v situaci, když ho nějaký pohan k něčemu nutí.

Nejprve jsou čtyři mládenci vzděláváni v cizím jazyce. A Daniel řekne – dobrá, na tom není nic špatného. „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ – říkáme dnes. A není nic špatného umět se domluvit s jinými lidmi.

Pak přijde na řadu vzdělanost pohanských národů – a Daniel opět řekne dobrá, však se od nich také můžeme něčemu zajímavému přiučit. Židé nikdy nestudovali filosofii, matematiku, astronomii – teď k tomu mají příležitost, tak proč jí nevyužít. Aby moc nevyčnívali, je jim změněno jméno: Velitel dvořanů jim změnil jména: Danielovi dal jméno Beltšasar, Chananjášovi Šadrak, Míšaelovi Méšak a Azarjášovi Abed-nego. Už tedy ne Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš, ale Beltšasar, Šadrak, Méšak a Abed-nego. Nu což, řekne Daniel, jméno není nic zas tak důležitého, aby se s tím člověk zalamoval. On už si nás Pán Bůh pozná, ať se jmenujeme jakkoliv.

Jenže pak přijde něco, co Daniel nepřijme: Ale Daniel si předsevzal, že se neposkvrní královskými lahůdkami a vínem, které pil král při svých hodech. Požádal velitele dvořanů, aby se nemusel poskvrňovat. Nečisté potraviny – to je něco, co je ústředním motivem Mojžíšova zákona. A Daniel poznal, že tady se couvnout nedá. Tady nejde o nějaké přizpůsobení či nepřizpůsobení se novým pořádkům. Tady jde o urážku Boží svatosti, která je znevažována neposlušností tak jasného zákazu, jako je pojídání kulticky nečistých potravin. Jestliže žid nemá jistotu, že jídlo je kulticky upraveno, zbývá mu jednoduchá cesta – vegetariánská strava a k pití čistá voda. Co je rostlinného původu, je vždy dovoleno, a tak se v tomto ohledu nedá udělat chyba. Jejich opatrovník ale má strach.Nabúkadnesar už do jejich vzdělání investoval mnoho času a peněz – a teď by to všechno mělo přijít nazmar? Pro královské rádce byl jídelníček sestavován na přímý rozkaz Nabúkadnesarův a tak by to vlastně byla urážka krále! Nu což – kdyby to král nepoznal, tak co oči nevidí, to srdce neželí. Jenže cožpak člověk může být živ ze zeleniny a vody? Kdo to kdy slyšel?! Z pěkného kousku šunčičky, z toho se přeci roste a sílí! Jak král uvidí, že mezi vašimi vrstevníky vypadáte nějak přepadle a nedomrle, začne se ptát – a já mohu přijít o hlavu!

A Daniel řekl: „Zkus to se svými služebníky po deset dní. Ať nám dávají k jídlu zeleninu a k pití vodu. Potom porovnáš vzhled náš a vzhled jinochů, kteří jedli královské lahůdky, a učiň se svými služebníky podle toho, co uvidíš.“ A ejhle – ono to vyšlo. Odborník na stravování by na to řekl, že zeleninou se opravdu nedá nic moc zkazit. Zato ostatní mládenci, kteří si prolévali krk vínem z královského stolu a užívali si tu šunčičky, tu něčeho sladkého, tu něčeho kyselého a k tomu zase decku dvě vínečka – no, když to takhle jeden splácá a navíc hojně zalévá alkoholem, tak se ani nedivím, že to mládencům „nesedlo“ a ono byli zelení jak sedmy. A Daniel si spokojeně zakousl okurku a pustil se do čtení dalších učených knih a tak, když si je Nabúkadnesar zavolal, a rozmlouval s nimi, žádný mezi všemi mládenci nimi nebyl shledán takový jako Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš. A tak se stali královými rádci a když král nevěděl kudy kam, tak to byli oni, kdo mu dokázali dobře poradit. Ne ti, kteří se poskvrňovali nečistými potravinami. Ale věrní židé, kteří poznali, co se smí a co se nesmí, ti mohou sobě i druhým v tomto světě prospět.

Připomínám ještě jednou období vzniku této knihy – je čím dál tím běžnější, že i židé, zvláště ti, kteří mluví řecky a studují z moudrostí pohanských filosofů, tak neberou zas tak vážně sobotní klid a chodí obětovat Diovi Olympskému. A říkají, že na tom vlastně nesejde, že to jsou jen jména. A že není rozdílu mezi Hospodinem a Diem Olympským, kterému obětuje Antiochos IV. Epifanés. A že tu a tam kousek vepřového – pro to se přeci svět také nezboří. Takhle začínala Antiochova vláda a Daniel vidí, že to už není lstivost hadí spojená s bezelstností holubice. To je normální odpadnutí od víry. Vidí to a tak svým alegorickým způsobem říká: „Můžete spolu mluvit aramejsky, řecky nebo latinsky. Na tom nesejde. Můžete číst knihy pohanských mudrců a poznávat, k jakým moudrostem dospěli oni. Však se dočtete spoustu zajímavého. Ale jestliže vás cokoliv z toho postaví proti Bohu a jeho Zákonu, ruce od toho pryč. Nemá smysl vyhledávat konflikty.“ Ježíš v podobné situaci řekl: Buďte opatrní jako hadi. Zkoušejte nejrůznější finty, jak se vyhnout tomu, co pro zachování čistého svědomí dělat nesmíte. Danielovi, Chananjášovi, Míšaelovi a Azarjášovi, kteří v té době mluvili aramejsky a říkali si Beltšasar, Šadrak, Méšak a Abed-nego a studovali knihy babylónských mudrců, to také vyšlo a ani se nemuseli znečistit, ani si nerozhněvali Nabúkadnesara.

Kniha Daniel pokračuje dál. Tohle kličkování nemusí vždycky vyjít a Daniel a jeho druhové se dostanou do přímého konfliktu s pohanskou mocí, která je bude nutit k modlářství. O tom můžeme mluvit někdy jindy. Ty začátky vlády Antiocha IV Epifana ale vypadaly, že budou stejným obdobím, jako vláda jiných helenizovaných pohanů: obdobím plným pokušení, ale stále ještě ne obdobím přímého ohrožení. Proto i ta první kapitola Daniele mluví tak, jak mluví.

Nevíme, co nás čeká. Zatím žijeme v období svobody. Se znalostí cizích jazyků máme dveře do světa ne-li že otevřené, tak alespoň pootevřené. A máme svobodu – co budeme číst, jaké filmy budeme sledovat. Nezapomínejme ale, že jsme stále ovce mezi vlky. Jestliže nebudeme obezřetně posuzovat co smíme a co ne či jestliže si budeme myslet, že nakonec přechytračíme i samotného Pána Boha, vzdálíme se od něj příliš a zůstaneme jako ty ovce mezi vlky sami. A jak dopadne ovce vydaná vlkům v šanc, to si dokážeme představit docela snadno.

Amen.