Mt 10,34–36

Písně: 99, 667, 433, 507, (VP: 341, 480, 219), 510, 209, 687

Večeře Páně
Introit: Ž 99,5–9
Čtení: Sk 16,1–3 a 2Tm 1,1–8
Text: Mt 10,34–36:
Poslání: J 15,1–3

Milí bratři a sestry,

nemáme ta slova rádi, protože nám neladí do mnohem příjemnějšího obrazu laskavého Pána Ježíše, který zrovna bere nějaké to děťátko do náruče a žehná mu. Takového toho milého, hodného a pro každého přijatelného Pána Ježíše. Jenže, když chodil Pán Ježíš po této zemi, rozhodně nebyl univerzálně přijatelný vždy a pro každého. Až bych řekl, že právě tohle je vlastnost, která zrovna Pánu Ježíši byla bytostně cizí. Ono i okolo těch dětí, která bral Pán Ježíš do náručí a žehnal jim, tak byl nějaký ten nepokoj, učedníkům se to nelíbilo a bránili dětem, aby za Ježíšem přicházely.

Takovéto dělení lidí se pak okolo Pána Ježíše objevovalo vlastně pořád. Od začátku až do konce jeho životní pouti okolo Pána Ježíše vidíme lidi, kteří jsou buď pro něj a nebo proti němu. Stále se lidé dělili na ty, kteří ho milovali a na ty, kteří ho nenáviděli. Na ty, kteří volali: „Hosanna, Synu Davidovu,“ a kladli na cestu své pláště jako koberec pro celebritu a na ty, kteří si zacpávali uši, aby neslyšeli Ježíšova slova, trhali svá roucha a křičeli: „Rouhá se!“ Na straně jedné byli ti, kteří se přidávali k vyznání Božího Syna a Mesiáše a na straně druhé, kteří volali: „Ukřižuj!“ Ani ti lumpové na kříži se neshodnou a jeden Pána Ježíše tupí a posmívá se mu a druhý se před ním sklání.

„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč…“ Kdekoliv se Pán Ježíš objevil, tak to byla jen málokdy harmonie a mír, co ho obklopovalo. Od doby, kdy Betlémem dupaly nohy Herodových vojáků a „…pláč v Ráma slyšán“ byl „a naříkání“, protože plakala Ráchel pro syny své, přes událost o dvanáct let pozdější, když Josef s Marií tři dny lítají po Jeruzalémě a hledají ztraceného syna, až po již zmiňované velikonoční události. Kolik byste napočítali těch situací, kdy Pán Ježíš sedí v klidu a v pokoji, obklopen přáteli, mírem a pohodou a kolikrát ho nacházíme v nějakém sporu? I ve chvílích, které by tak ukazovaly ke klidu, tak se najednou objeví cosi rušivého. To jsou právě ty děti, které chtěly jít za Pánem Ježíšem a jako bych slyšel apoštola Petra: „Zmizte haranti! Nerušte našeho Mistra!“ K Marii a Martě zašel Pán Ježíš na kus řeči – a hned z toho byl spor mezi sestrami o podíl na domácích pracích. K Zacheovi chtěl zajít na večeři, aby i do Zacheova domu přišlo spasení – a už lidi brblaj. Jakási kajícnice maže olejem jeho nohy – a hned se najde někdo, komu se to nezdá. Uzdravení ochrnutého, kterého spustili střechou? Uzdravení posedlého v Gerase, kde poslal Pán Ježíš démony do vepřů? Vždycky se najde někdo, komu se na Pánu Ježíšovi něco nezdá. I poslední večeře je okamžikem, kdy Petr brblá, protože nechce, aby mu Pán Ježíš umyl nohy a ten, který s Pánem Ježíšem omočil chléb v míse, tak ho vzápětí půjde zradit. Pán Ježíš nepřinesl na tento svět pokoj, ale meč.

Tento rozdělující meč Pán Ježíš ale také předal svým učedníkům. Tohle stigma se táhne i s církví. Ano, já vím, že evangelista Lukáš píše ve Skutcích apoštolských na konci druhé kapitoly, že „…všichni, kdo uvěřili (…) byli všemu lidu milí a Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ (Sk 2,47) Čím to, že hned v následujícím příběhu čteme, že na kázajícího Petra a Jana přišli „kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji, rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých. Násilím se jich chopili a vsadili je na noc do vězení, neboť už byl večer…“? Cožpak nebyli všemu lidu milí? Přiznávám se, že nevím, co tím Lukáš mínil. O tom, jak jsou křesťané všem milí pak dál už mnoho nečtu. Vlastně vůbec nic. Čtu o pronásledování, kamenování, věznění, popravách… Čtu, že Pavel kázal něco, co bylo Řekům bláznovstvím a Židům pohoršením. Vlastně napořád tu čtu o nějakém nepokoji a o tom, že se lidé rozdělují. A to netrvá den či týden! To bychom si ještě tak dokázali představit, že výrazná osobnost nebo nějaké nové hnutí vzbudí vlnu emocí, nějak zavíří stojatými vodami. Že se projeví jako ten meč, který lidi rozdělí, ale po pár měsících či letech se to uklidní. Každý bouřlivák jednou zestárne a zbačkorovatí, sekta zanikne, nebo se z ní stane standardní a v posledku dobře přijatelné společenství.

Jenže Bible – tedy Nový Zákon – nepostihuje události několika dní či týdnů, ale mnoha desítek let. Od Ježíšova narození do jeho smrti a vzkříšení je to nejméně třicet a pak je tu dalších dvacet – třicet let, které prožívala církev po Letnicích. A ten meč je tam pořád. Od začátku až do konce. Okolo Pána Ježíše i v Církvi. I v té se znovu a znovu objevovali lidé, kteří vnášeli nějaký neklid. Bouřili se proti zažitým pořádkům.

Slyšeli jsme v prvním čtení o Timoteovi, žákovi apoštola Pavla. Nic moc o něm nevíme, ale když mu takhle Pavel píše: Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý…!“ (1Tm 4,12), tak jako bych viděl tu scénu z Timoteova sboru, kde se ti důstojní a zbožní koukají skrz prsty na mladičkého Timotea. Co nám ten holobrádek může vykládat! Jeho táta byl kdovíjaký pohan. Jo – jeho máma, jeho babička – to jsou zbožné a slušné ženské, ale tenhle klouček se ještě musí moc moc učit, než získá moudrost nás vzdělaných a zkušených, kteří jsme církev dovedli do tohoto libého stavu plného klidu a pokoje.

Jenže již od časů Pána Ježíše v církvi nevládne pokoj, ale meč. Jakmile se něco zaběhne a usadí, je nejvyšší čas do toho seknout. Ne nadarmo říkali velcí reformátoři, že nejde o to, aby byla církev „ecclesia reformata“, tedy „církev opravená“, ale „eccelsia semper reformanda“, tedy „církev, která je stále znovu opravována“. Reformace není událost, ale děj. Reformace nikdy neskončila a pokud skončila, tak zradila sama sebe a opustila to nejvlastnější, o co jí šlo.

Jistě, že to není příjemné. Tolik úsilí to stálo, abychom vytvořili církev takovou, jakou ji máme – a teď si přijdou ti mladí a chtějí to jinak. Ti, kteří přichází, tak chtějí měnit to, co jsme tak těžko vybojovávali. Nectí a někdy docela opouští to, co pro nás má takovou hodnotu. Ale myslím, že právě tohle Ježíš mínil tím, když mluvil o meči, který oddělí syna a otce, dceru a matku, snachu a tchyni. To je generační spor, který se zřetelně projevuje v rodinách na nekonečných sporech s puberťáky a ze kterého vyrůstají vtipy o tchýních.

Jen je potřeba si uvědomit, že generace se mění po pěti, po deseti letech. Viděl jsem to na bohoslovcích, kteří studovali na fakultě jen pár let po mně. Potkával jsem je coby farář v době jejich vikariátů a bohosloveckých praxí – a oni řešili jiné problémy a dívali se na svět, na víru i na farářské a teologické důrazy jinak, než já a moji spolužáci, moje generace. Jejich jinakost mě provokovala. Nesouhlasil jsem s nimi. Nechápal jsem, proč je netrápí něco tak zásadního, jako je civilní interpretace evangelia a místo toho řeší tak okrajové věci, jako je liturgie či Mariino panenství. Jenže právě to je ten meč, který Kristus přinesl na svět. Meč, který rozděluje, meč, který řeže, bodá a seká, protože – jak vám potvrdí každý chirurg – někdy je potřeba tuhle říznout, tuhle bodnout a tuhle seknout, aby se něco otevřelo, protože je cosi zapouzdřené, na povrchu pěkné, ale uvnitř zanícené a plné špíny a hnisu.

Představuji si Pána Ježíše, jak by to vypadalo, kdyby žil ve dvacátém století. Myslím, že by ve čtyřicátých letech hrál rhythm&blues, v padesátých rock’n’roll, v šedesátých bigbít, v sedmdesátých punk, v osmdesátých rap a v devadesátých techno – prostě to, co provokovalo tu generaci těsně před ním. Co zvedalo ze židle ty bývalé rebely a bývalé provokatéry, ze kterých se po pár letech staly celebrity. Ze kterých se stali lidé, kteří se usadili a z toho, čím oni sami kdysi provokovali, tak si nyní udělali byznys, protože to všichni brali a poslouchali.

Tyhle lidi pak ta další hudební vlna zvedala ze židlí, ale rozhodně ne proto, aby se sami pohupovali v rytmu, dupali, pískali a křepčili v rytmu regge, ska, jungle, hiphop, house, či jaká že to hrůznost ty mladé v tu kterou chvíli bere. Ti vážení představitelé hudební scény vstávali, aby dštili oheň a síru na nevděčnost těch mladých, kteří si neváží jejich uměleckých zápasů. Meč rozdělení seknul a pánové seriózní, počestní a usedlí se zvedli od svých zaručeně spolehlivých aut, manželek a televizorů, aby burácivým hlasem tragédů vznesli obžalobu proti cynismu a amorálnosti nejmladší generace. Varovně zvedli ukazováček a s pohoršením odešli, když odpovědí jim byl vztyčený prostředníček. A tak nějak se cítili farizejové a zákoníci při rozhovoru s Pánem Ježíšem. Farizejové a zákoníci, lidé v nejlepším společenském postavení, lidé vážení a vzdělaní, když na ně ten třicetiletý galilejský pásek hulákal „…běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům…“ Jste jak ten bolák, na povrch pěkní, ale uvnitř hrůza. „Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?“ (Mt 23,37nn) Jim, kteří obstáli v pokušeních všudypřítomné pohanské vlády, jim, kteří každý den studovali Tóru… Taková slova, to není nic menšího, než meč, který sekl a hluboce ranil jejich city. Ale nic menšího by nedokázalo odhalit, že je to jak ten zapouzdřený bolák plný hnisu lidské pýchy, soběstřednosti, samolibosti a všech dalších špatných vlastností, které nám vzdělaným harcovníkům velí dívat se s pohrdáním na tu mladší generaci, protože čemu by mohli rozumět… Pche…!

Ježíš provokoval ty usedlé a spokojené. Všechny ty, kteří si říkali, že všechno podstatné bylo vybojováno a hlavně nic neměnit, protože tak, jak to je, tak to je nejlépe, jak to jen může být. Provokoval a zraňoval svými ostrými slovy. Církev pak tento meč převzala a nesla dál. Nový Zákon svědčí o dalších a dalších sporech a zápasech. Má ho ještě? Neztratila církev tento meč? Neodhodili jsme ho právě v té pýše, soběstřednosti, samolibosti a všech dalších mizerných vlastnostech, které velí nic neměnit, protože všechno důležité už jsme přeci vybojovali my a ti mladí, co přijdou po nás, mohou jen s úctou převzít naše postoje, naše vyznání víry, naši zbožnost…?

Mám neodbytný pocit, že tenhle meč leží někde ve skříni a my se snažíme těm mladším úzkostlivě zatajit, jak jsme se s ním kdysi oháněli my. Jak jsme bodali a sekali, abychom si sami probojovali svůj vztah ke Kristu. Jak jsme byli ochotni stát jako synové proti otcům, dcery proti matkám a snachy proti tchyním, protože jsme poznali, že to prostě nejde jinak. Že jen Kristův vítězný zápas lze přijmout tak, jak je, ale každý další zápas si musí každý probojovat sám. Že si každý musí svůj vztah ke Kristu, vztah k tomu jeho vítězství probojovat sám za sebe.

Evangelium, zvěst o Kristu – to je něco, co nenechává lidi chladnými. A pokud je to chladnými nechává, pak se obávám, že namísto evangelia nabízíme sami sebe, své zápasy, své myšlenky, své postoje. Pak je ovšem nejvyšší čas, aby někdo nalezl ten meč, kterým do nás sekne, abychom s něčím takovým přestali. Bude to bolet, ale je to nutné. Jestliže nenecháme každého najít si vlastní vztah ke Kristu, pak nás čeká té bolesti mnohem víc, protože pro nás samé je v tu chvíli důležitější mrtvé náboženství, než živý Bůh!

Pán Ježíš přinesl na tento svět meč. Ten meč zraňuje, ale je to zranění, které dělá lékař a dělá ho proto, aby pomohl, ne aby škodil. Je to zahradnický nůž nebeského vinaře, kterým Bůh odřezává neplodné ratolesti a ty, které ovoce nesou, tak ty čistí, aby nesly ovoce ještě hojnější. (J 15,1) Je to nebeská medicína, kterou jsme léčeni pro království Boží.

Amen.