Mt 11,2–6

Introit: 1Pt 1,10–12
Čtení: Iz 35,1–10
Text: Mt 11,2–6
Třetí neděli v adventu si Církev už od dávných dob čte právě tento evangelijní oddíl, jimž se završuje životní příběh Jana Křtitele. Minule jsme slyšeli o jeho kázání u Jordánu i o jeho drsné odvaze, v níž nazval elitu židovství plemenem zmijí. Hlas volajícího na poušti však především zvěstuje toho, který přijde, aby svou lopatou naházel do ohně plevy a udělal na světě pořádek.

Ale teď zní jeho hlas jinak. Není v něm ani stopy po někdejší jistotě a rozhodnosti. Sedí nevinně ve vězení a ten, o němž svědčil, nedělá v jeho prospěch to nejmenší. Řekl o něm tam u Jordánu: Jde za mnou silnější, než jsem já, ale na to dostat ho z kriminálu, sílu zřejmě nemá. Ta lopata odpočívá někde v koutě a on po ní nesáhne, svět je pořád stejný, žádná spravedlnost, žádný nový řád, všechno zůstává při starém. Z toho zklamání se pak zrodí otázka, která je určena Ježíši: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Celý život dal do služby tomu, v němž viděl naplnění nejen svého života, ale celého Písma. A teď si vůbec není jist, jestli se nemýlil. To už není ten Jan, který přitahuje zástupy, spíš se podobá tomu rákosu, jímž kývá vítr.

Když v náročném zaměstnání člověk vyčerpá síly, když jakoby v něm praskla pružina a práce ztratí dřívější smysl, nedá se už pokračovat. Říká se, že člověk vyhořel. Jakoby právě to postihlo Jana. Z jistotného vykřičníku jeho zvěsti je smutný otazník jeho nejistoty a tápání: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Ježíšův vzkaz do vězení není jednoznačný. Jako by tu odpověď si nakonec musel dát Jan sám na základě toho, co jeho učedníci vidí a slyší. „Jděte a zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Jan jistě znal Izaiášova slova o příchodu Hospodinově: bude provázen divy, které jsou zmíněny v Ježíšově odpovědi. A je jich tam ještě víc: dokonce i to, že mrtví vstávají do života. V Lukášově evangeliu však celé dnešní vyprávění o Janově otázce a Ježíšově odpovědi navazuje na vzkříšení chlapce z městečka Naim; proto je i pro Janovy učedníky ten veliký div vzkříšení skutečně aktuelní a Ježíš jej zmiňuje. Ale ne jako ten největší. Tím největším divem je zvěstování evangelia chudým, jež korunuje celou Ježíšovu činnost.

Je slovo, jež zní, opravdu to nejdůležitější? Nemělo by být vrcholem činů Kristových, o nichž ostatně Jan slyšel, jak je uvedeno na začátku oddílu, přece jen vzkříšení z mrtvých? Je víc než zajímavé, že některé staré opisy evangelia mění pořadí tak, aby se nekončilo zvěstováním, ale právě vzkříšením. Jakoby ten viditelný a hmatatelně ověřitelný zázrak měl tu největší důležitost a přesvědčivost. Ježíš však pokládá za největší zvěstováni evangelia těm, kteří jsou před Bohem chudí. To proto, že toto zvěstování otevírá pokorné víře dveře Božího království. Všechny divy uzdravení jsou jenom na čas: oči se jednou zavřou navždy, nohy odpočinou v rakvi a prodloužený život bude mít také svůj konec. Ale div zvěstování evangelia dává člověku poznat Boží lásku bez konce, která nikdy nezklame: v životě ani v údolí stínů smrti.

Nikde se v evangeliu nedočteme, jak Jan Ježíšova slova přijal. Chtěl jasné Ano nebo Ne, a místo toho slyší zase o skutcích Kristových, které ho právě přivedly k jeho otázce. Měl vždycky svou naprosto určitou představu o tom, jemuž připravuje cestu, a ta se mu bortí. Ježíš nedělá to, po čem toužil: nerozněcuje oheň soudu, ale chudým zvěstuje evangelium. Nemění svět zvenčí rychle a viditelně, ale zvěstí evangelia mění lidské srdce, neznatelně a možná hodně pomalu, ale trpělivě a z hloubky. Jan by chtěl mít Ježíše podle svého a pak by s ním byl určitě spokojen, ale tuhle spokojenost On nedává. Nedává ani nám lacinou jistotu, abychom se už ničím netrápili a měli všechno vyřešené a jasné.

Ježíšův vzkaz Janovi může narazit, tak jako naráží evangelium dodnes a u nás. Ježíš to ví a proto jemu ani nám nevyčítá, že mu tak málo rozumíme, ale vzkazuje jemu i nám blahoslavenství, jestliže všemu navzdory se s ním nerozejdeme. Celá dnešní doba nás k tomu tlačí. Pro Jana není vůbec snadné přitakat ke Kristovým činům, oč těžší je to pro nás, kteří v ně můžeme pouze věřit, ne je hmatatelně registrovat. Máme jen to zvěstováni evangelia a to už známe, jak si myslíme, pořád se káže a není to moc na světě vidět, spiš naopak.

A právě proto, že je tak snadné upadnout do zklamání, malomyslnosti a vyhořet v povolání křesťana, náš Pán nám posílá svůj vzkaz. Je to vzkaz lásky, která o nás stojí a po nás touží, která ví, jak je snadné si postavit hlavu a jít svou cestou. Proto Janovi do vězení i nám do našich nejistot, námitek a otázek zní: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“

Amen.