Mt 11,2–6.11

Písně: 265, 266, 296, 161, 192
Introit: Tt 2,11–14
Čtení: Iz 40,1–9
Text: Mt 11,2–6.11
V době adventu Církev si slovy evangelia stále znovu připomíná postavu Jana Křtitele. Muž, jenž káže v pustině u Jordánu a svým křtem odkazuje na křest Přicházejícího, který bude křtít Duchem svatým a ohněm, v hodnocení Ježíšově přesahuje i ty největší osobnosti všech dob. Předčí Mojžíše, který vedl Izrael do zaslíbené země, krále Davida, prozpěvujícího žalmy Hospodinu i proroka Eliáše, jemuž bylo dopřáno vstoupit na ohnivém voze do Boží slávy. Byli to mimořádní lidé, zvláštním způsobem blízcí Bohu a židovství si jich neobyčejně vážilo. Ale jen o pouštním kazateli, který ukázal na Ježíše s jistotou, že on je Beránkem Božím, snímajícím hřích světa, slyšíme z úst Páně slova: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel.“

A tento výjimečný člověk teď sedí ve vězení, protože káral – v tom se tolik podobá starozákonním prorokům – hříšný život krále Heroda. Ztratil svobodu, ale – jak se zdá – ještě bolestnější byla pro něj ztráta jistoty, která dávala jeho životu smysl. Připravoval přece cestu Tomu, který konečně udělá na světě pořádek: pšenici shromáždí do stodoly a plevy spálí v ohni, otevře své království věrným a zatočí s pakáží, k níž patří všichni přestupníci Zákona, včetně jeho věznitele. Takovou zásadní proměnu očekával Jan od Božího Mesiáše, Krista, kterého vyhlížel a jehož poznal v Ježíši. Ale když se mu doneslo do vězení, že Ježíš nic takového nedělá, že káže, uzdravuje a odpouští, ač by měl soudit a hubit Boží nepřátele, jeho někdejší jistota je ta tam. Nebylo celé jeho svědectví Ježíšovi jeden velký omyl? Proto posílá k němu své dva učedníky s otázkou, která by ho dříve ani nenapadla: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Jak žalostně vypadá muž, který kdysi na Ježíše vsadil celý svůj život: rozkolísaný, plný pochybností a nejistoty. Jeho víra v Ježíše je otřesena. Vždyť se nic neděje, svět je pořád stejný, jako byl dřív! Má-li být Ježíš skutečně tím Přicházejícím, proč neukáže svou sílu a moc? Vždyť by ho mohl tak snadno vysvobodit ze žaláře, ale on jej nepřijde ani navštívit! Křtitel teď už Ježíši nerozumí. Je na tom podobně jako Eliáš, který se cítil tak opuštěný a osamělý, že by byl nejraději zemřel. Když se člověku bortí smysl života, může být na tom jako trpitel Job, který dokonce zlořečí dni svého zrození (Job 3,1) I taková místa můžeme najít v Bibli, která nezná žádné duchovní rytíře bez bázně a hany či imponující hrdiny víry. Největší Boží svědkové zůstávají lidmi, kteří jsou všem bídám poddaní, křehcí a náchylní k pádu. Mají své výšiny, ale Bible nás nechává nahlédnout i do jejich propastných pokušení, o nichž lhostejná a sebou spokojená nevěra nemá ani potuchy. V takových chvílích se všechny jistoty otřásají a srdce svírá úzkost. V její stisku Jan formuluje svou smutnou otázku.

Jakou mu dá Ježíš odpověď? Začne výčitkou, jak jej Jan zklamal? Či snad napomenutím, aby byl pevnější ve víře a nepopřel všechno, za čím stál? Nebo mu jen prostě potvrdí – a právě to potřeboval Jan nejvíc – že on je skutečně Kristus? Ježíšova odpověď je zvláštní. Sice Janovi nic nevyčítá, ale také jej ničím jednoznačně neujišťuje. Jenom ukládá jeho učedníkům, aby mu zvěstovali, co sami vidí a slyší: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“

O těchto činech Kristových slyšel už Jan ve vězení. A tady začal váhat, protože měl zcela jinou představu o Přicházejícím. Ale Ježíš jako jedinou odpověď mu dává právě to, co vzbudilo jeho pochybnost. Ani Jan nemůže být ušetřen bolestivého rozmetání vlastních představ o Božím Mesiáši, který nepřišel svět odsoudit, ale zachránit. A ani Jan, stejně jako každý z nás, nedostává pro víru žádný stoprocentní důkaz. Je mu jen umožněno slyšet zvěstování o Ježíšových skutcích, jež jeho učedníci viděli na vlastní oči.

Naše víra v Ježíše, který je Kristus, Boží král, jediný Záchrance člověka, stojí pouze na svědectví apoštolů, kteří slyšeli jeho slova a viděli jeho činy. Nic jiného nemáme. Nemůžeme nikomu vyvrátit názor, že pisatelé evangelia si všechno vymysleli či aspoň pořádně přibarvili. Neumíme přesvědčit toho, kdo Ježíše nepotřebuje, že on je jediná cesta, pravda i život. Jeho přítomnost, zaslíbenou dvěma či třem, shromážděným v jeho jménu nelze nijak prokázat. Lze říci, že všechno o Ježíši víme toliko ze svědectví očitých svědků. Tito lidé se s ním osobně setkali a v novozákonních spisech nám zaznamenali jeho slova i činy, potvrdili jeho smrt a prožili šok z jeho vzkříšení. To je zvěst, na které stojí náš vztah k Ježíši Kristu, vztah lásky a nejhlubší důvěry. Opřít se jen o tyto „informace“ a uvěřit v Ježíše jeho svého jediného Pána jen na základě apoštolského svědectví však je pro mnoho dnešních lidí naprosto nepřijatelné.

Věřit v Krista není a nikdy nebylo snadné. To je zřejmé i z Janova tázání. A Ježíšova odpověď, kterou tvoří zvěstování těch, kdo viděli jeho skutky a slyšeli jeho slova, nemusí ještě Jana uspokojit. Proto mu Ježíš vzkazuje: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Jako by tu něžně znělo: Jsi blahoslavený, Jene, když mě neodepíšeš a nevzdáš se mě, třebaže mé jednání se nekryje s tvými představami, jsi blahoslavený, jestliže zůstanu pro tebe jedinou nadějí.

Toto blahoslavenství Ježíšovo bychom měli mít na mysli, když začneme přemýšlet o dnešním světě. Dva tisíce let se tu káže evangelium, ale nikde to není moc vidět. Ani na nás, kteří se pokládáme za křesťany. To ti muslimové jsou horlivější a opravdovější a buddhisté nám zase mohou dát lekci z tolerance. Hříchy církve v jejích dějinách jsou až příliš zřejmé, zato nijak hmatatelně se neprokazuje Ježíšova moc. Má ji vůbec? Není jeho učení jedna velká utopie? Nejsou jiné programy záchrany člověka, než potupná smrt na kříži, jejíž smysl je zcela nepochopitelný lidem dnešní doby, kteří bez mrknutí oka snesou v televizi i ty nejkrvavější horory?

Všechno mluví proti Ježíši a proti jeho skutkům. Je tak snadné se od něj odvrátit, upnout se na jinou naději, než kterou má víra v něm. A on to ví. Proto i nám zní jeho tichý vzkaz: „Je blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Každý, kdo skloní svou pyšnou hlavu, vzdá se své důležitosti, aby byl nejmenším učedníkem Ježíšovým, je v Božím království větší než sám Jan Křtitel.

Amen.