Mt 11,2-6 – Jan Křtitel v base

Milé sestry, milí bratři, jak si představujete Jana Křtitele?

Já jako člověka, který dělá věci naplno. Připravuje příchod Boží. Ne až jednou, ale právě teď. Jeho kázání převrací naruby životy zástupů. Vášnivý kritik poměrů, který se nezastavil před nikým a ničím. Vzpomeňte si na jeho slova: sekera na kmeni stromu, plemeno zmijí, křest ohněm, plamen neuhasitelný. To jsou obrazy – plné a silné. Jan Křtitel není žádná doutnající voňavá sentimentální adventní purpura. On je oheň, který spaluje různé naše haraburdí, aby nás očistil. K němu moc nepasuje rozšířená představa adventu jako chvíle rozjímavého duchovna. On vtrhne do našeho času s výzvou, abychom doslova převorali celý svůj život. Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať se změní v rovinu a horské hřbety v pláně. Advent je tu bezohledně, neekologicky, jako když těžká mechanizace vtrhne na pozemek budoucí dálnice.

Ty vaše kopečky a údolíčka – říká Jan – to jsou jen výmluvy, abyste si nemuseli pustit přímé a ostré Boží slovo až k tělu, abyste si boží soud nemuseli pustit až k srdci. Jan znal lidskou duši, která je jako komplikovaný a křivolaký terén, ve kterém jsou všechny možné překážky, abychom zabránili Boží lásce, aby se nás znovu zmocnila a uchvátila nás. Argumenty, kterými si dokážeme leccos omluvit, abychom otupili Boží nároky vůči nám samotným. Které kupíme, abychom Boha nemuseli brát tak vážně, abychom té víře zase tak moc nepropadli. Jan znal všechny ty kostrbatosti, kterými si už dopředu omlouváme, proč něco nejde.

Pryč s tím, vyzývá nás Jan. Nechte Boha přijít přímo, bez sebeobhajování, sebeprosazování, bez kalkulací a výpočtů. Dejte Bohu prostor a budou se dít věci. On přijde – to je advent.

Takto k nám mluví Jan. Naplno. Vášnivě. I jeho pokora je tak nějak naplno. Když se setkal s Ježíšem, nestačilo to oznámit, nebo se jenom poklonit, musel se vrhnout do prachu – ani ty tkaničky ti nejsem hoden zavázat.

Nezastaví ho ani královský majestát. I do kritiky samotného panovníky jde bez ohledu na následky.

A tak sedí v base.

A v tu chvíli zazní možná posměšný hlas: Tak co, milý Jane, stálo ti to za to? Jít do toho naplno, provokovat mocné, rušit náš krásný a pokojný advent? Nebyl jsi, Jane, až přehnaně zásadový? A nejhorší je, že ten hlásek možná zní uvnitř jeho vlastní hlavy. Protože ve chvíli, kdy se člověk dostane do nějakých trablů, málokdo hodí všechno za hlavu a kouká do budoucnosti. To spíš tu hlavu držíme v dlaních anebo s ní mlátíme do zdi. A nejhorší, když na to člověk má spoustu času – třeba ve vězení. Pořád dokola si přehrávat, co jsem mohl udělat jinak. Někdy si takovými myšlenkami vytváříme vlastní vězení, bytelnější než ocelové mříže.

Jan je ve vězení a jeho víra je v krizi.

Věřil, že připravuje cestu Bohu. Věřil, že přichází Hospodinův Mesiáš, Pomazaný, Kristus. Nejen věřil, vždyť on se s ním setkal. Mluvil s ním tváří v tvář. Prožili spolu křest. Vyznal, že to je ten poslaný od Boha. Teď však sedí ve vězení krále Heroda a najednou si svou věcí už není tak jistý.

Ježíš tu je, ale co se vlastně změnilo? Zemi dál vládnou Římané, Herodes dál sedí na svém trůně, Bůh se neujal své vlády a Jan pochopil, že už asi z vězení živý nevyjde.

Jak to tedy je? Jak to je mezi námi a Bohem, když třeba nakrásně připravujeme jeho cestu, a přesto se dostaneme do úzkých? Jak to je s příchodem Boha, s adventem, do tohoto světa, který je pořád stejný a žije jako by Boha nebylo?

A tak se Jan ptá – skrze mříže. I skrze mříže svých pochybností. Jeho otázka odráží tu pochybnost. Ale zároveň, při všem tom zklamání, je ta otázka přímá, jasná. Taková správně Janovská. Tak jak to je? Jsi ten Mesiáš nebo ne. Řekni bez výmluv: jsi to ty nebo máme čekat jiného?

Ježíš pošle k Janovi pošle své učedníky. Zkusme se do toho vžít. My jsme přece Ježíšovi učedníci. Ježíš nás posílá do vězení. Nejenom do kriminálu, ale i za těmi, kteří jsou – tak jako Jan – sejmuti svými pochybnostmi, jsou v krizi, ve vězení své beznaděje. Za všemi, kteří se ptají – a našim uším to zní strašně protivně – tak kde je ten váš bůh, když se děje tohle a tamto. Kde je Bůh, když všeci kradnů a když máme kolem sebe dál nevinné oběti a když se dál bojuje o moc, když je válka? Ten proud výčitek a lamentací může být nekonečný. A někdy to nejsou jen výmluvy. Jenom konverzační vějička, kterou lidé kolem nás používají, aby si nezadali. Někdy je to úzkost těch, kteří se pokusili něco změnit. A sklidili jen neúspěch, posměch a pohrdání. Někdy je to strach, těch, kteří se ptají: Stojí to za to, zastat se pravdy? Co když mocní na mě zakleknou a dopadnu jako Jan Křtitel? A můžu vůbec něco změnit?

Možná ten příběh mluví k někomu z nás právě teď, právě v jeho situaci. Stálo mi to za to? Nepřecenil jsem své síly, nepřetáhl jsem nápřah? Co v tu chvíli řekneme? Co očekáváme? V čem je naše naděje?

Jsi ty ten Mesiáš nebo máme čekat jiného? Chceme jasnou odpověď.

Ježíš však odpoví přinejmenším zvláštně. Neřekne ano ano, ne ne, ale přes své učedníky vyřídí: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium.

Co to má znamenat? Tohle má být nějaká duchovní útěcha? Povzbuzení? Ne, duchovní útěcha to není. Ale je to vzkaz. Podívej se na to, co se něco děje. Právě teď.

Není to výmluva, ani vyhýbavá odpověď. Je to záměr. Jistě – Ježíš by mohl ukázat prstem na sebe, případně se začít bušit do prsou a volat – já jsem Mesiáš. Jak můžeš pochybovat ty malověrný.

Ale Ježíš schválně neukazuje na sebe. Místo toho ukáže na druhé, kterým se dostalo pomoci. Ukazuje na události, které svědčí o tom, že ledy se pohnuly. Protože v tom je evangelium. To je advent.

Tohle je naše poslání vůči světu. Misie není ukazovat na sebe a říkat – podívejte se, my jsme boží církev. Neznamená to ukazovat na Boha a říkat – to je ten nejvyšší tam na nebesích, koukejte ho poslouchat. My musíme jít do tohoto světa říkat – podívejte se tohle se děje, když Bůh přichází. On tu je. Děje se mezi námi ve všem tom dobrém. Jenom musíte vystrčit hlavu z toho svého vězení a rozhlédnout se. Eventuálně se k tomu můžete také přidat.

Království boží tu je. Odvažujeme se, hledáme každý den sílu tomu uvěřit. Odmítáme uvěřit, že zlo, sobectví, smrt je jediná pravda o našem životě. Hledáme naději, abychom uvěřili, že to Bůh s tímto světem nevzdal, nevzdal se nás. Že dokonce i tam, kde člověk se svou věrností pravdě narazí, nebo se zdá bezmocný, že i boj, zdánlivě prohraný má svůj smysl.

Mohl bych tady dávat nějaké příklady – služby a pomoci – různě pochroumaným, převálcovaným, hluchým, těm, kteří vzdali život a žijí jako tělo bez duše (a všimněte si, že mezi službu patří i zvěstování) ale myslím, že v základu je to jasné. Zaměřit se na to, aby se království boží dělo. Odehrávalo se – v našem životě, v našich rodinách, v našem sboru, v našich vztazích vůči druhým – a pak o tom můžeme mluvit, můžeme na to poukázat. Ne samozřejmě s pýchou, ale s odkazem k Bohu, který dělá zázraky v těch zdánlivě obyčejných věcech pomoci, lásky, napravení křivd, prosazování spravedlnosti, uzdravování samoty, zaslepenosti. V uzdravování neochoty naslouchat a všelijakých dalších neduhů tak, jak nám Bůh dává.

A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje – říká Ježíš. To je taky vzkaz – tentokrát pro ty, kterým by to snad bylo málo. Komu by se to zdálo málo vznešené. Málo duchovní. Je blaze každému, kdo se umí radovat i z té sebemenší dobré věci, protože ví, že se tak přibližuje Bůh tomuto světu. Blaze každému, kdo ví, že království boží přichází právě v pomoci a solidaritě. Blaze tomu, kdo se neofrňuje nad úmornou a každodenní prací Krista pro tento svět. Blaze tomu, kdo nevidí jen to, že Bůh přichází, ale že už je tu, mezi námi. amen