Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Mt 11,25–30

Kniha: Čtení: Fp 2,1–13 | Text: Mt 11,25–30

Datum: 20. 4. 2008

Autor: bratr farář Luděk Rejchrt

Introit: Ž 108,1–5
Čtení: Fp 2,1–13
Text: Mt 11,25–30
Je to zvláštní, mimořádná chvíle, v níž Ježíš velebí svého Otce, že ty největší věci skrývá před moudrými a naopak je dává poznat těm, kdo na to nemají. Lukáš, který ve svém evangeliu tuto Ježíšovu vděčnou modlitbu také zaznamenal, však – na rozdíl od našeho textu – ji uvádí slovy: „V té hodině zajásal v Duchu svatém“ (L 10,21). V této vskutku šťastné hodině, kdy v Ježíši všechno jásá, se obrací k Otci, který se sklání k maličkým a bezvýznamným – a takoví jsou jeho učedníci, a říká k Boží vůli své ANO. „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ Celý život poslušného Syna je přitakáním k tomu, co chce Otec; právě to se máme od něho učit. Vždyť nám je vlastní prosazovat svou vůli a proto nemůžeme rozumět Ježíšově jásavé radosti, s kterou velebí Otce.

On jej však skutečně zná – na rozdíl od nás. A to je to druhé, co nám zní z evangelia: bez tohoto poslušného Syna nikdy nemůžeme poznat v Bohu Otce. Krása přírody a nezměrnost vesmíru nás k němu nepřivede, třebaže mluví o jeho moudrosti a slávě. Ale ani to velkolepé svědectví všeho stvoření nám nemůže dát radost, že Pán Bůh je naším Otcem. „Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ Abychom se mohli modlit „Otče náš“ s radostí, že Stvořitel všeho má k nám vztah lásky, protože jsme jeho děti, nepomůže sebevětší intelekt či snad vrozené náboženské založení. Tuto jistotu, že máš Otce, ti dává jen Syn. Jen On ho totiž skutečně zná a na jeho slova se můžeš spolehnout. „Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“

Na něm tedy všechno záleží. Apoštol Pavel to napsal Filipským, že Bůh mu dal jméno nad každé jméno. Má nezměrnou slávu Božího Syna, ale jde mu o lidi, kteří mají problémy a jsou unaveni a potřebují pomoc. Proto zní jeho hlas: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout.“ Jsou různá břemena: Ježíšovi posluchači věděli, jak těžké je plnit požadavky Mojžíšova zákona, jež farizeové stále zpřísňovali. Ale člověk sám může být sobě břemenem, může být přetížen starostmi i pocitem viny. Může se namáhat a vydávat ze sebe energii na to, co se ukáže jako zbytečné a jako pouhá marnost. Všechny, kteří mají v duši prázdno a jsou k smrti unaveni, Ježíš, který dává poznat člověku Otce, zve k sobě. Ne proto, aby teď žili v jakési blažené nirváně, ale aby jejich život dostal nový smysl. „Vezměte na sebe mé jho a učte se od mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším.“

Jho se dávalo tažnému zvířeti, aby mohlo pracovat. Ježíš mluví o svém jhu, které on sám nese pro naši záchranu. Apoštol Pavel tuto jistotu vyjadřuje slovy: „Vzal na sebe způsob služebníka.“ A každý z nás se k němu může přidat a dobrovolně jít s ním, spojen s ním jeho jhem. V této nejtěsnější blízkosti s tím, který nás k sobě zve, smíme sloužit Božímu království, jemuž patří budoucnost. A nadto pouze u Toho, který je tichý a pokorného srdce, se můžeme učit tomu, na čem nejvíc záleží: abychom poslušně plnili Boží vůli. On nás zve k sobě – a každá Večeře Páně je takovým pozváním – aby každé břemeno přestalo tížit a do našeho srdce vstoupil Boží pokoj. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším.“

Amen.