Mt 1,18–21

Písně: 284, 686, 440, 197, 292, 646

Introit: Iz 9,1–6
Čtení: 1J 4,10–17
Text: Mt 1,18–21
Poslání: Ef 5,8-11a

Milí bratři a sestry,

jsme v okamžiku těsně před Ježíšovým narozením a máme tak vzácnou příležitost přemýšlet ne o tom, co Ježíšovo narození provázelo, ale co mu předcházelo. Pastýřů, mudrců a andělských zástupů si ještě užijeme až kam. Jen si představme jakýkoliv betlémek a je tam lidí jako máku. Všichni se radují, jásají a juchají. Když už se Mesiáš narodil, tak se lidé scházejí a sejde se jich dost a dost a nad vším tím svítí betlémská hvězda.

Přípravy na tuto velkolepou parádu jsou ale mnohem skromnější a nenápadnější. Jedna nečekaně těhotná Marie. Jeden Josef, kterému se z toho dělá temno před očima a dumá, co s tím. Radost žádná, o nějakém jásání, či juchání si můžeme leda nechat zdát. Ještě štěstí, že se tam objevil ten anděl, který do toho vnese světlo. Osvětlí situaci. Vysvětlí Josefovi, o co jde. Slyšíte tam to „světlo“? Tedy přesněji – tu potřebu světla? Symbolika světla a tmy. Symbolika v pravdě Vánoční, proto jsme si hned na začátku připomínali Izajáše a lid, kterému se v temnotách také konečně rozsvítí. Izraelci jsou ztrápení kdoví kde a kdo ví čím. „Země šeré smrti“, kde národ umírá, rozpadá se a mizí. Ale světlo zazáří nad všemi těmi ztrápenými, protože se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Zase ten Vánoční výhled – jenže my jsme těsně před Vánocemi. Až tu budou Vánoce, tak budeme určitě šťastní a veselí. Ale teď jsme stále ještě ponořeni do všemožného chystání. To má blíž k temnotě, než ke světlu. Jaj – jho břemene, hůl na naše záda a prut poháněče – to je obraz jak vystřižený z těsně předvánočního finiše.

Ona ta příprava na první Vánoce také byla dost uchvátaná a k radostnosti měla daleko. Však o tom je celou dobu řeč, že je potřeba nějaké to světlo a že bez něj to prostě ono nikdy nebude. Potřebujeme světlo. Potřebujeme nějaké to osvícení. Jinak se ani těšit neumíme a mohou přijít i dobré zprávy a přece nás i takové rozhodí. Asi tak, jako zpráva o narození dítěte rozhodila Josefa a Marii. Jako řadu současných lidí rozhodí Vánoce a my pak posloucháme stesky nad předvánočním shonem, nad tím, jak se lidé kvůli Vánocům zadlužují, jak se těší, že už to bude za nimi…

Kde je problém? Je opravdu problém v tom, že Marie je těhotná? Co je špatného na těhotenství?! A je problém v tom, že slavíme narození Mesiáše? Že si dáváme dárky? Vždyť tak se v židokřesťanské tradici běžně slaví velké svátky! Je to jedno z tradičních vánočních biblických čtení z proroka Nehemjáše (8,9n) „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu …Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou“ … I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.

I kdepak! Ten problém je někde v nás. V tom, že si dobré věci nedokážeme dobře užít. Že se necháme v hlavách poutat nějakými modely uvažování. Že si v hlavách necháme tmu a protože potmě je každá kočka černá, tak i naše myšlenky budou černé, ať už budou o čemkoliv. Světlo potřebujeme! Jenže kde ho vzít? Sami sobě nerozsvítíme – a jsme zase u toho anděla, co se objevil jednou u Marie, jednou u Josefa. Jsme u toho že jen baron Prášil dokázal sám sebe vytáhnout z bažiny za cop, ale my ostatní na to potřebujeme někoho jiného, kdo nás z bláta vytáhne. Potřebujeme se navzájem, abychom si byli anděly. Abychom si dokázali vzájemně rozsvítit. Abychom tu spoustu dobrých věcí v našem životě dokázali vidět a poznat, že opravdu jsou dobré.

Marie a Josef se budou radovat z toho, že budou mít dítě.

My se budeme radovat z dárků darovaných i přijatých.

Potěší nás tučná jídla a sladké nápoje.

Chce to jen to světlo, chce to jen toho anděla, který přijde a toto světlo vnese. Za Marií přišel někdy během dne, za Josefem v noci ve snu – jednomu jako druhému říká klasické andělské „neboj se!“. Možná to je základní znak andělské zvěsti a základní znak toho, co vnáší do našeho života tmu. Strach, který je nutno překonat. Mariin strach, co řekne Josef, protože tohle může snadno skončit průšvihem. Josefův strach, co řeknou lidé, protože tohle může snadno skončit pořádnou ostudou. Náš strach, že něco nestihneme, nezvládneme, že to dopadne nějak blbě, protože neseženeme ten správný dárek, nedopečeme kapra, nebo se jako každý rok rafnu se strýčkem z šestého kolena, protože se neudržíme a začneme se bavit o politice.

Milion a jedna věc, které mohou přinést strach, které mohou přinést tmu do našeho nitra, do našich srdcí a do našich hlav a odtud se bude šířit dál. Milion a jedna věc a chce to anděla, který řekne to andělské „neboj se!“. Bylo to tak od počátku věků, když Abraham čekal na Hospodinovo „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gn 15,1) a bude to pokračovat až do konce věků, jak ho popisuje Jan ve svém Zjevení (Zj 1, 17), když mu Ježíš říká: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.“

Jo, to bude ono. Někde v nás je strach a ten v nás šíří tmu. Někdy to je strach z neznámého, někdy strach z toho, že přijdeme o to, co známe. Možná by se našly i jiné strachy, ale nejde mi teď o strach, ale o to, jak ten strach překonat. Jak zaplašit tmu a přinést do našeho nitra světlo. Je na to v Bibli jeden verš a od něj se pokusím „odpíchnout“. Slyšeli jsme ho v prvním čtení (1J 4,17-18): V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání…

Mít jistotu pro den soudu… Jo, to je Josef, to je Marie. Jak si budeme sami připadat? Jak budeme posouzeni v očích druhých? Jak nás posoudí Bůh? Případ zázračně těhotné Marie, které hrozí ukamenování za cizoložství a v lepším případě „jen“ vyhnání. Případ Josefa, který si ve vlastních očích může připadat jako bambula, v očích druhých jako paroháč a v očích třetích jako ten, který nedokáže podle zákona potrestat svoji nevěrnou snoubenku. A už jsou ve tmě! Kudy z toho ven? Jak se z toho Marie Josef dostali? Kde našli světlo? Proč se přestali bát?

Je tam ten anděl. Jeho role je zdá se nezastupitelná. Anděl, který zašel za Marií i za Josefem a řekl jim „nebojte se“. Nebojte se – to, co prožíváte, to zapadá jako ozubené kolečko do jedné velké Boží skládanky. To, co prožijete dnes a tady, o ovlivní někoho jiného někdy jindy a někde jinde. Některé důsledky jste s to nahlédnout. Tak se Marie s Josefem dozvěděli alespoň něco z osudu svého „nečekaně čekaného“ potomka. To vneslo světlo do jejich zmatků.

Někdo přicházející z venku dokáže často nahlédnout lépe než my sami všemožné souvislosti, které má všechno to, co prožíváme. Je to tak, že potřebujeme anděly a je jen správné, když se někdy anděly staneme sami. My, právě tak, jako kdokoliv jiný, tak všichni potřebujeme, aby nám někdo promlouval do toho, co nás těší či trápí. Proto je potřeba žít v křesťanském společenství. Žít v obecenství sboru, sdílet se v tom, co prožíváme. Dáváme tak těm druhým šanci stát se právě těmi anděly, kteří nám ukáží, jak to, co prožíváme, zapadá do Božího plánu, nebo to budeme my, kdo vnese světlo do nějaké té temnoty nepochopení.

Máme v tom mocnou oporu v jednom biblickém verši, totiž že …všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28). Ať už nás potkává cokoliv, k něčemu to dobré být musí. Když byste pročítali souvislosti tohoto verše, zjistíte, že apoštol mluví o beznaději, kdy už ani sami nevíme, za co se modlit. Mluví o souženích, o úzkosti, o pronásledování, hladu a bídě o nebezpečí i o smrti – ale to všechno už jsou jen služebníci, kteří nám více či méně ochotně popostrkávají blíž k Bohu. Nic z toho nás od Boha nemůže odloučit, ba právě naopak, to všechno nás k Bohu přibližuje!

Jen – takovéhle věci si člověk těžko řekne sám. Jistě, mohl by! Teoreticky by mohl. Ale nějak to neumíme. Zvláště, je-li naše srdce sevřené soužením, úzkostmi či nebezpečím, je nám zatěžko to vnímat jako nástroje, kterými si nás Bůh přivádí k sobě. V tu chvíli víc, než co jiného, tak potřebujeme anděla. Anděla, který začne tak, jako vždycky v Bibli andělé začínají: „Neboj se!“ A pak nabídnou ten vhled do Božích plánů. Tedy vhled – je to spíš takové nakouknutí, nahlédnutí, poodhrnutí opony, protože Boží plány jsou nám lidem nepochopitelné. Ale alespoň tu jednu větu, že se není čeho bát, protože i věci sebešílenější musí nějak zapadat do Božích plánů, které vyvrcholí naší spásou.

Josef s Marií – jo, je to vlastně šílený nápad, v té době zkoušet něco se zázračným těhotenstvím, když to mohlo Marii přivodit trest smrti ukamenováním. Kdyby se Josef projevil jako ten slušný, zákonů dbalý jedinec, tak by jí dal rozlukový lístek, nechal jí sbalit si pět švestek a někdy v noci tradá, ať si hledá štěstí kdekoliv i s dítětem. Ale Josef se dozvěděl, že tahle šílenost s nemanželským dítětem je promyšlený a již několik staletí připravovaný Boží plán, který poslouží k dobrému celému lidstvu. Andělský vzkaz, který říká, že se Marie nemusí bát ani smrti, ani toho, že jí Josef vyžene. Josef že se nemusí bát ostudy, toho, že se dostane do řečí, či že si sám bude připadat jako bambula, který si dobrovolně nechá navěšet bulíky na nos. Andělský vzkaz jim řekne, že není místo pro žádný strach, protože to všechno jen pomalu ale jistě přináší spásu na tento svět.

Vyhlížejme anděly a sami se anděly stávejme. Jděme, jezme tučná jídla a pijme sladké nápoje a posílejme dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Vyřizujme tu úžasnou zvěst, že není čeho se bát, protože na každou tmu už tady někde svítí světlo, které ji prozáří. Světlo, které dává možnost podívat se na svět kolem nás jinak, nově – totiž jako na něco, co je v Božích rukou, kde i my jsme součástí velkolepého Božího plánu, který vyvrcholí věčnou radostí v Božím království.

Amen.