Mt 12,1–14

Introit: Mi 6,6–8
Čtení: 1S 20,24–33.21,1–7
Text: Mt 12,1–14
Oddíl ze Starého zákona, které jsme četli z 1. knihy Samuelovy, je vyprávěním o nenávisti krále Saule k Davidovi; chce ho zabít. A náš text z Matouše končí právě touto nenávistí k Ježíši: „smluvili se proti němu, že ho zahubí.“ U násilnického krále, který je schopen ve vzteku mrštit kopím po svém synu, který se Davida zastává, to ani nepřekvapuje: závidí Davidovi jeho vítězství nad Goliášem a bojí se o svůj trůn. Ale ti farizeové, kteří chtějí zabít Ježíše, jsou lidé žijící takříkajíc s Biblí v ruce, kteří usilují o dodržování Zákona. Nejde jim o politiku, jako Saulovi, ale o věci, které jsou svaté. Ježíšova smrt, na níž se společně domluvili, není výsledkem emoce, která zbavuje Saula zdravého úsudku; jejich rozhodnutí je uvážené a zdůvodněné tím, že Ježíš je přestupník Zákona, který přikazuje světit sobotu. Tu stanovil sám Hospodin v Desateru jako svatý den odpočinku, kdy je zakázána jakákoli práce. A to Ježíš nedodržuje, proto zaslouží hrdelní trest.

Taková je logika těch, kteří nad Ježíšem vynesli rozsudek smrti. Předtím se jej ptali: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Ježíš mohl odpovědět vyhýbavě či se dovolávat výroků slavných rabínů. Ti chápali lékařskou činnost jako práci, ale v případě ohrožení života dovolovali poskytnout jakousi první pomoc. Ale člověk s odumřelou rukou, který se objeví při sobotní bohoslužbě v synagoze, není vůbec v akutním nebezpečí. Klidně může počkat až skončí sobota, nic přece tolik nespěchá, když už jeho nemoc trvá dlouho.

Kdyby Ježíš počkal, kdyby na otázku farizeů odpověděl tak trochu neslaně nemastně s citacemi slavných učitelů, všechno by se asi vyvíjelo jinak. Ale on odpovídá činem, totiž uzdravením Nečeká s pomocí až na druhý den, pomáhá okamžitě. Vždyť i té němé tváři, která spadne v sobotu do jámy, se pomůže. „A oč je cennější člověk než ovce? Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ Zatímco ti farizeové jsou si jisti, že to nejdůležitější je dodržet do puntíku všechny předpisy o svěcení soboty, Ježíš mluví o člověku a o jeho hodnotě. Činit dobře pak znamená mít na mysli člověka v jeho potřebách, nouzi a neštěstí a přinášet mu pomoc. To Ježíš činí v sobotu a tím podle farizeů přestupuje Zákon. A oni v sobotu nečiní nic, jen se usnesou na jeho záhubě. Ten svatý den, který Ježíš naplnil jasem Boží lásky k člověku, tito lidé znesvětili při všem dodržování vnějších pravidel svou nenávistností k Ježíši, kterého chtějí zničit.

Matouš nám však vypráví i událost, která tomu předcházela. Neodehrává se v synagoze, ale na poli. Není tam nemocný člověk, ale hladoví učedníci, kteří se sytí zrnky z klasů. Číhavé oči je sledují s nelibostí i tam, sledují Ježíše i to co odpoví, když uslyší nebezpečnou větu: „Hle, tvoji učedníci dělají co se nesmí dělat v sobotu!“ Nejen léčení, ale také mletí bylo v seznamu nedovolených sobotních aktivit; mnutí zrn z klasů v dlani pro přísné farizee bylo totéž co mletí.

Pán Ježíš mohl být opatrnější, stejně jako potom v synagoze. Mohl aspoň mlčet, aby farizeům, kterým se život scvrknul do fundamentalistické představy toho, co se smí a nesmí, nedal do ruky argumenty proti sobě. Vždyť s tímhle typem lidí se těžko vede plodný rozhovor. Ale Pán Ježíš, který přišel, „aby vydal svědectví pravdě“, jak to řekl svému soudci Pilátovi,(J 18,37) nemůže ani je ponechat bez pravdy. A ta je, že David jedl se svou družinou ve svatyni posvátný chléb, protože měl hlad. To bylo přece zakázáno, byla to svým způsobem svatokrádež, ale Hospodin mu to neměl za zlé. Proč tedy oni těch pár zrnek vyčítají jeho učedníkům?

A v chrámu kněží porušují sobotu, protože konají obětní práce; kvůli chrámu pro ně neplatí to, co stanoví Zákon o sobotním dni. „Pravím vám, že zde je víc než chrám!“ Jsou to slova, která musela farizee popudit stejně jako Ježíšovo ujištění: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“ Jemu, ne sobotě, smí člověk sloužit v radosti a svobodě. To může pochopit jen ten, kdo ví, že Zákon není cíl, ale jen ukazatel, směrovka ke Kristu, který není umravňovatelem, ale Spasitelem člověka. Nevtlouká nám do hlavy, co se musí a nesmí, ale příkladem svého života nás vede k tomu, na čem záleží. „Kdybyste věděli, co znamená milosrdenství chci a ne oběť, nepotupovali byste nevinných.“ Toto slovo proroka Ozeáše cituje Pán Ježíš, abychom i my věděli, co od nás Bůh žádá. Farizeové si mysleli, že mají hlídat svěřené normy, pokukovat po těch, kteří je podle jejich chápání nedodržují správně, bránit Boží čest. Snažili se o to, ale to Pán Bůh nepotřebuje. On chce jen jedno: „aby zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8)

Amen.