Mt 12,38–42

Písně: 103, děti, 667, 505, 334

Introit: Ž 103,1–4
Čtení: 1 Kr 3,16–28
Text: Mt 12,38–42
Poslání: 2K 12,9

Milé děti, milí bratři a sestry,

to takhle zase jednou přišli za Pánem Ježíšem nějací lidé. Zákoníci a farizeové, tedy rozhodně to byli lidé chytří, vzdělaní – ale pořád se jim na Pánu Ježíši něco nezdálo. Chtěli nějaké „znamení“. Nějaké potvrzení, že Pán Ježíš skutečně přišel od Boha. Není mi úplně jasné, co vlastně chtěli, protože toho viděli už tak hrozně moc! Viděli, co Pán Ježíš dělá, slyšeli, co říká. Viděli všechny ty zázračně uzdravené, viděli zástupy, které Pána Ježíše poslouchají – ale oni by pořád chtěli ještě něco víc.

Zjevně to „znamení“ mělo být něco, co je doopravdy přesvědčí. Uzdravení nemocného – tak jó, ale kdo ví, jak se to stalo. To rozmnožení chlebů, nebo utišení bouře… Jo, ale ještě něco takového… No… Víte… Já myslím, že oni sami vlastně vůbec nevědí, co by doopravdy chtěli. A myslím, že Pán Ježíš to viděl také tak. Mohl by jim vyjmenovávat všechno to, co už viděli, všechny ty jednotlivé mocné činy, mohl by jim říct, ať se zeptají učedníků a dalších lidí, kteří viděli další a další zázraky. Ale tohle stejně nemá žádný smysl. Místo toho jim prostě řekl, že jsou pokolení zlé a zpronevěřilé. Že v sobě skrývají zlobu a nevěru. A také, že žádné zázračné znamení neuvidí – tedy kromě jednoho. Uvidí „znamení proroka Jonáše“.

Jonáše známe, víme, co byl zač. Měl jít kázat do Ninive slova o soudu nad hříšným městem – a nechtělo se mu. Tak si řekl, že Pánu Bohu uteče. Že se Pánu Bohu schová. Že odjede někam hrozně daleko a tam že už ho Pán Bůh nenajde. A třeba si najde někoho jiného, koho pošle do Ninive a Jonáš se tomu takhle šikovně vyhne. Jonáš nasedl na loď a pluje pryč, jenže přišla bouřka. Námořníci se samozřejmě snažili loď zachránit, ale nešlo to. Tak si řekli, že za to určitě může někdo z lidí v lodi. Že to nějaký bůh na ně poslal tuhle hroznou bouřku. Tak začali losovat a vyšlo jim, že za to může Jonáš. Ten vůbec nezapíral. Věděl, že udělal něco, co udělat neměl a tak řekl námořníkům, ať ho prostě hodí do moře. Těm se nejdříve nechtělo, ale viděli, že to jinak nezvládnou a Jonáše do moře hodili. Moře se uklidnilo a námořníci poznali, že ten Jonášův Bůh je opravdu hrozně mocný, protože dokáže bouřku během okamžiku přivolat i během okamžiku zastavit.

No a Jonáš pomalu klesá ke dnu, vypadá to, že se utopí – jenže Pán Bůh nechce, aby se Jonáš utopil. Poslal proto obrovskou rybu, v pravdě mořskou obludu a ta udělala „chlamst!“ a už sedí Jonáš obludě v břiše. A co teď…? Jonáš udělal to nejrozumnější, co mohl udělat – začal se modlit. Najednou mu došlo, že by se chtěl vrátit do Jeruzaléma a že by moc chtěl jít do chrámu, který tam stojí. Je to jen takovým obrazným popisem vyjádřené, že by se chtěl vrátit k Pánu Bohu, protože jeruzalémský chrám je pro každého žida to nejlepší místo k modlitbě. Dodnes se židé chodí modlit k jediné zdi, která z tohoto chrámu zbyla. A jak se tak modlí, tak najednou cítí, jako by ta modlitba z břicha obludy doletěla až do Jeruzaléma, až do chrámu. Najednou cítí, že ho Pán Bůh slyší i z břicha té obludy a tak slibuje, že už bude věrný a že bude Pána Boha poslouchat. A ryba plula tři dny, doplula ke břehu a tam „flus!“ – vyplivla Jonáše na břeh. A Jonáš slyší to samé, co před pár dny: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš do Ninive došel, zvěstoval soud – ale ten se nakonec nekonal. Lidé se dali na pokání, polepšili se, přestali hřešit – a Pán Bůh jim odpustil. No – Jonášovi se to nelíbilo, ale my víme, že je pořád lepší, když se lidi polepší, než když je nutné je trestat.

Pán Ježíš mluvil o znamení proroka Jonáše. Co to tedy u všech všudy z toho Jonášova příběhu bylo? Ještě, že to Pán Ježíš řekl, protože sám bych asi váhal. Jde o ty tři dny, kdy byl Jonáš v břiše obludy. Právě tak to budou tři dny, po které bude Pán Ježíš pohřben – pátek, sobota, neděle – než najdou ženy hrob prázdný. Tohle bude to jediné znamení, se kterým se Ježíšovi současníci potkají.

Pán Ježíš ale mluvil o Jonášovi dál. Tedy o Jonášovi – on mluvil hlavně o lidech, kteří žili v Ninive. A říkal, že tihle lidé, co za časů Jonášových žili v Ninive, tak budou soudit Ježíšovy současníky. Těm lidičkám v Ninive totiž stačilo Jonášovo kázání – a uvěřili mu, zařídili se podle toho, co Jonáš říkal. Nepotřebovali žádné zázraky, žádná znamení, žádné důkazy. Prostě stačilo, aby Jonáš jeden jediný den chodil po městě a mluvil o Božím soudu a uposlechli ho všichni – od krále až po toho nejposlednějšího a nejobyčejnějšího človíčka. Z těchto lidí by si měli vzít všichni příklad! Takhle se má člověk zařídit, když slyší něco důležitého!

Jenže ti, co byli okolo Pána Ježíše, ti byli úplně jiní. Pán Ježíš už několik let chodí mezi lidmi, káže, uzdravuje, pomáhá – a lidé nic. Že prý nějaké to „znamení“ kdyby bylo, to by se hned věřilo snadněji. Jenže už víme, že nemá žádný smysl jim v téhle touze nějak vycházet vstříc. Znamení viděli spoustu, a když uvěřit za žádnou cenu nechtějí, tak prostě neuvěří. To, co vidí a slyší, to by jim totiž dávno mohlo stačit. A hlavně by jim to mělo stačit. Kdyby se pořádně zamysleli nad tím, co už o tomto Ježíšovi vědí, co od něj viděli, co slyšeli, tak by jim to přeci muselo dojít, že tenhle Ježíš není jen tak někdo.

Aby jim tohle došlo, tak Pán Ježíš mluvil nejen o Jonášovi a o mužích z Ninive, kteří budou toto pokolení soudit, ale ještě o někom, kdo přijde a bude dělat totéž. Královna jihu. Královna ze Sáby. Z Bible o ní nic moc nevíme, o to, kde kdysi dávno skutečně vládla, se dodnes hádají dva státy – Etiopie a Jemen. Tato královna se doslechla o moudrosti krále Šalomouna a chtěla ho vidět. A je pravda, že Šalomoun byl skutečně moudrý. V prvním čtení jsme slyšeli příběh o tom, jak rozsoudil dvě ženy, které se hádaly o dítě. Jedna měla živé, jedna mrtvé, každá samozřejmě chtěla to živé. Jenže svědkové žádní, je to tvrzení proti tvrzení. Má pravdu ta, která má dítě u sebe, nebo ta, která tvrdí, že jí dítě bylo ukradeno a místo něj podstrčena mrtvolka?

Dneska bychom nejspíš použili testy DNA, tenkrát nic takového nebylo. Tak se Šalomoun uchýlil ke lsti a trýček s mečem mu dokonale vyšel. Ukázalo se, kdo je skutečná matka, která chce pro své dítě to nejlepší a kdo je podvodnice. Lidé byli nadšení a pochopili, že mají opravdu toho nejchytřejšího krále, a že když bude nějaký problém, tak rozhodně stojí zato jít s tím za ním.

O této Šalomounově chytrosti se tedy doslechla královna odkudsi z jihu a vydala se do Jeruzaléma. Nabrala zlato, drahé kamení, vzácné dřevo a kdo ví jaké cenné dary a vyrazila. No a hlavně si na Šalomouna připravila všelijaké hádanky a chytáky. A pak v Jeruzalémě zjistila, jak převelice je Šalomoun bohatý a hlavně jak převelice je Šalomoun chytrý. Všechny otázky jí odpověděl, žádným chytákem se nenechal nachytat. Ba dokonce ji na oplátku sám obdaroval a ona zase vyrazila domů.

V Bibli se o královně ze Sáby nic dalšího nedozvíte, o něco víc se píše v židovských i starokřesťanských spisech, také v Koránu je jí věnována dlouhá část, spousta je toho v etiopských legendách a pak v nepřeberné hromadě spisů nadepsaných „Sybilino proroctví“ a tak nějak podobně, protože pod tímto jménem toho bylo napsáno opravdu hrozně moc.

Pro nás tyto legendy nebudou zas tak zajímavé. To podstatné víme, totiž proč královna přijela ze Sáby do Jeruzaléma. Chtěla vidět Šalomouna. Nelitovala námahy a útrap dlouhé cesty a vyrazila za ním. Chtěla poznat jeho moudrost. A Pán Ježíš říká – tahle královna ze Sáby vás bude soudit. Šalomoun byl sice moudrý, ale byl to pořád jen člověk. Tady stojí před vámi Boží Syn. Dokonce jste kvůli němu ani nemuseli cestovat. Přišel za vámi úplně sám – a vy mu nevěříte.

Jako ta královna ze Sáby zkoušela Šalomouna všemožnými hádankami, tak i Pána Ježíše zkoušeli! To čteme v evangeliích každou chvíli, že někdo přišel za Ježíšem a kladl mu otázku – ale ne proto, že by ho to nějak trápilo, ale protože chtěl Pána Ježíše pokoušet. Chtěl ho nachytat. Chtěl ho dostat do úzkých. Tak se ho ptali na placení daní. S tím pak mohl člověk snadno mít opletačky s Římany. Zkoušeli to na něj s prací v sobotu – to by pak snadno měl problémy s židovskými předáky. Zkoušeli to na něj s kamenováním cizoložnice a s rozvodem aby ho rozeštvali s lidmi, kteří měli problémy v manželství. Ale Pán Ježíš se nachytat nenechal. Vždycky jim odpověděl tak, že ho ani nemohli někde udat či obžalovat, ani rozhádat s lidmi okolo.

Jenže ani takováto moudrost všechny ty lidičky okolo Pána Ježíše nepřesvědčila. Myslím, že nebylo nic, co by je přesvědčit dokázalo. Mysleli si, že sami všechno vědí nejlépe. To, že by měli někoho poslouchat, to se jim prostě vůbec nelíbilo. Proto jim Pán Ježíš připomíná obyvatele Ninive a královnu ze Sáby – aby se zamysleli alespoň sami nad sebou. Královna ze Sáby jela za králem Šalomounem jen proto, že o něm slyšela. Pohani v Ninive poslechli proroka Jonáše. A tady je víc než prorok, víc než král – a oni na to kašlou a chtějí si rozkazovat, že prý chtějí vidět nějaké znamení. Takhle se s Pánem Ježíšem jednat nemůže. Jednou je to Pán Ježíš. Ježíš je Pán. To znamená, že to je někdo, koho máme poslouchat, ne komu můžeme něco přikazovat.

Pán Ježíš jim tedy říká, že žádné znamení nebude, kromě jednoho jediného – toho jonášovského. „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ Snaží se ony posluchače přivést v myšlenkách k tomu nejdůležitějšímu, co je čeká a to jsou Velikonoce. A tohle bychom si měli zapamatovat. V Ježíšově životě nejsou důležité zázraky, ale ty poslední tři dny v jeho pozemském životě – Velký Pátek, Bílá sobota a Neděle Vzkříšení. Ježíšova smrt a vzkříšení. To je skutečné „znamení“, to je něco, v čem Ježíšův příběh ukazuje k Boží moci.

Z toho mi vyplývá i něco pro nás: Jestli chceme, aby tento svět poznal Boží moc, tak nespoléhejme na zázraky, na duchovní dary. Spoléhejme na Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Spoléhejme na jeho působení v tomto světě a v jeho síle dojdeme až do Božího království.

Amen.