Mt 12,43–45

Písně: 370, 675, 660, 367, (VP: 689, 397, 607) 510, 672, 378

Neděle Seslání Ducha svatého
Introit: Ž 42,2
Čtení: Sk 2,1–11
Text: Mt 12,43–45
Poslání: Ř 8,14–18

Křest
Milí rodiče,

ti lidé v Jeruzalémě slyšeli apoštoly, jak mluví o velikých skutcích Božích. K velikým Božím skutkům pak ukazuje každý křest a křest malého dítěte o to zřetelněji. Tady obzvlášť zřetelně se ukazuje, že to podstatné je v Božích rukou. Když to ale těm Božím rukou přenecháme, tak je to v těch nejlepších rukou, v jakých to může být. Křest – to je veliký Boží skutek. My děláme jakási symbolická gesta, symbolické úkony – lijeme vodu, pronášíme nějaká slova. To podstatné tu ale v tuto chvíli koná Bůh. To on si Martina přijímá za svého a připravuje, že skrze něj v tomto světě bude konat své dílo. Tak jako skrze Petr s ostatními apoštoly dokázal oslovit lidi ze 17 národů, třebaže neuměli žádné cizí jazyky, tak právě tak může Bůh konat své dílo i skrze Martina. I když tomu my nerozumíme, jak může Bůh ústy nemluvňat a kojenců vybudovat mocný val proti svým protivníkům jak to čteme v 8. žalmu.

Na nás je, abychom, právě tak, jako Martina dnes ve křtu odevzdáváme Bohu, tak abychom ho odevzdávali dál. Abychom se za něj modlili a abychom mu o Bohu svědčili. Nic moc víc udělat nemůžeme, ale už takto toho bude dost. A co především – to hlavní neleží na nás, ale jen a pouze na samotném Bohu. V důvěře v jeho moc a jeho lásku můžeme hledět do budoucna s nadějí, že se jednou Martin k tomuto křtu sám přizná.

V tuto chvíli leží zodpovědnost za křesťanské vyznání na rodičích a kmotrech. Proto se Vás ptám

Věříte, že Ježíš Kristus je náš jediný Spasitel a Pán? Jestliže tomu tak je, odpovězte: Věříme.

Chcete, aby vaše dítě patřilo k lidu Kristovu? Jestliže ano, odpovězte: Chceme.

Jste rozhodnuti vychovávat své dítě v učení a poslušnosti našeho Pána? Jestliže to je vaše odhodlání, odpovězte: Ano, s pomocí Boží.

K celému sboru: Chcete dbát o to, aby toto dítě našlo ve společenství sboru svůj domov a bylo vzděláváno v evangeliu spolu s ostatními pokřtěnými? Jestliže tomu tak je, odpovězte: Ano, s pomocí Boží.

Vyznejme svoji společnou víru slovy Apoštolského vyznání: Věřím v Boha…

Martine, křtím tě ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

„I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin“ (Izajáš 54, 10)

Kázání
Milí bratři a sestry,

Svatodušní svátky nám opět připomínají třetí osobu Božské Trojice, Ducha svatého. Braník, chvála Bohu, není sbor, kde by toto téma během roku nepřišlo na přetřes. Nic to ale nemění na tom, že bychom se měli zamýšlet nad tím, co znamená Duch svatý pro nás dnes. K čemu nám to vlastně je, že byl či je dán Duch svatý? K čemu to je přemýšlet nad tím, že Duch svatý je Bůh?

Do toho okruhu otázek a nejasností chci dnes vstoupit s určitým obrazem světa. Obrazem starověkým a středověkým. Obrazem světa, jak je blízký Bibli a staré církvi, méně už je ale blízký nám. Již ten pojem „Duch svatý“ nás ale odkazuje k představám duchů a démonů. K představám nadlidských duchovních sil, které nějak vstupují do našeho světa a v tomto světě působí. Tohle je přesně ten svět, o kterém chci mluvit. Svět, ve kterém i kolem nás žijí v jiných dimenzích mocnosti a síly, které se vymykají našemu chápání a především našemu vlivu – ale jsou tu kolem nás. A my se jejich vlivu nevymykáme.

Posluchač z doby apoštola Pavla by chápavě pokýval hlavou. Věděl by naprosto přesně, o čem je řeč. Věděl by, že jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů (1Kor 8,5) – jen to není nic pro něj. On se o tyto mocnosti nezajímá. Nehodlá s nimi mít nic společného, protože ví, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. To je směr jeho zájmu. Ti ostatní „bohové“ a „páni“ jsou mocnosti, které tu jsou, mají své pole působnosti – ale on je prostě nechává být. A to je přesně ten svět, o které bude dnes řeč.

Dnešní moderní člověk raději hovoří o psychice a duševních stavech. Když moderní vykladači čtou příběhy o vymítání démonů, tak hovoří o schizofrenii, maniodepresivní psychóze, o bludech a halucinacích. Obraťme si protentokrát to pořadí. Představme si starověkého čtenáře, kterému se dostane do ruky moderní psychiatrická příručka. Řekl bych, že jeho myšlenkové pochody budou velmi podobné těm našim – je směr bude opačný. My čteme o posedlosti démonem a říkáme si, že to jen starověký člověk ve svých představách není schopen pochopit duševní chorobu a tak mluví o posedlosti démonem. On by to otočil. Pochopil by to tak, že mluvíme o posedlosti démonem, jen ve svých představách nejsme schopni pochopit démonii a tak mluvíme o jakémsi psychickém narušení.

Myšlenkově se potkáváme! My i on se setkáváme s něčím, s čím si nevíme rady, ale snažíme se to nějak řešit. S něčím, co narušuje život jednotlivce i jeho okolí. I v oblasti hledání řešení dospěje k obdobnému závěru, jako my. Tak, jako jsme všechny ty démony pojmenovali jinak, tak také používáme jiné metody k jejich vymítání – pomocí léků či psychoterapie se snažíme onoho člověka jeho problémů zbavit. Princip zůstává stejný, jde pořád o totéž. Jak člověka dostat do standardního stavu, ve kterém se nacházíme my ostatní. Jak z toho psychicky nemocného či posedlého dostat něco, co je v něm evidentně navíc. Promítá se nám tu další představa, opět starověká, ale i pro nás dobře srozumitelná. Naše nitro je jako dům. Byteček v nás, v našem srdci, v naší mysli, v našem vědomí – a ejhle v nitru toho nebožáka se skrývá něco, co tam nepatří. Slyší hlasy, které nejsou, nutkání k něčemu, co škodí.

A teď si uvědomme, že je zbytečné popisovat špičku ledovce a nepřiznat si, že problém je mnohem širší. My sami přece čas od času zpytujeme své svědomí, nahlédneme do svého nitra a snažíme se tam dělat pořádek. Do tohoto „domu srdce svého“ totiž všichni, jak tu jsme, tak ze světa kolem nás vnášíme ledacos a pouštíme ledaskoho. A ono to tam zůstává, zabydluje se to tam – no a také nás to pak ovlivňuje. My už kolikrát zapomeneme, ale v tom srdci, někde v našem podvědomí, ono to tam je a člověk pak sám nad sebou zírá, co se v něm objevuje a co z něj v nějaké kritické chvíli leze.

Co že tam všechno je? Co že jsme tam nechali vstoupit a ono nás to nyní ovlivňuje? Ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky řekl Pán Ježíš (Mt 15,19). Kde se to tam vzalo?! No nechali jsme to tam vstoupit! Jak jinak?! Naše srdce je jako dům a to dům nejen o dvou komorách a dvou předsíních, ale je v něm spousta dalších místností a zákoutí a v nich se skrývají všelijaké podivnosti, které skrýváme před druhými a mnohdy je nepřiznáváme ani sami sobě.

Tu a tam se v nás hne svědomí a vrhneme se do nějaké té vnitřní obnovy. Co se ale stane, když tento dům začneme čistit? Dnešní čtení z Písma nás varuje, že to není zas tak jednoduché. Vyčištěný a uklizený dům našeho srdce je lákadlem pro další a další špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. Nejen ta špína, kterou už jsme tam kdysi měli, ale přichází další a další, o které jsme dříve neměli ani potuchy, že by nás mohla ohrožovat. To, co nás pokoušelo dřív, to se vrátí a přivede s sebou další sobě podobné myšlenky a touhy – když to nenazvu výrazem „nečistý duch“.

Když Pán Ježíš mluvil o tom, že …tak bude i s tímto zlým pokolením, můžeme to vztáhnout na jakékoliv pokolení, které se ve „svatém nadšení“ rozhodne vyčistit svět od zla. Zlo se vrátí a bude o to zlejší. Revoluce začne záhy požírat své děti, jak se ukázalo už za té Velké francouzské revoluce (tuhle větu řekl před popravou jeden z jejích vůdců – Pierre Vergniaud) a od té doby snad v každé další revoluční snaze o očištění světa. Jakmile něco začne tím, že lidé se rozhodnou dělat pořádek a vzít to z gruntu, tak to přinese záhy mnoho bolesti. Jen tak zkusmo si to představte tak, že bychom začali čistit náš sbor. Že bychom se rozhodli zatočit tady s hříchem. Bojovat s hříchem je myšlenka jistě chvályhodná. Ale když se tak podívám do dějin církve, nenapadá mne, kde by to skončilo dobře.

Zkoušeli to husité v Táboře – upálili všechny hříšné Adamity. Zkoušel to Kalvín v Ženevě – nechal utopit pár desítek čarodějnic, upálit pár kacířů a vyhnat z města pár názorových oponentů. Martin Luther zas měl nápad zabavit židům hebrejské Bible, spálit všechny Talmudy a zabrat synagogy. Je to divočina, když se křesťané se vší vervou pustí do očišťování světa od hříchu…

Co to s námi je? Proč se to zatím snad pokaždé takto zvrtlo? Řečeno dnešním jazykem – máme v srdci příliš mnoho zloby a sobectví. Řečeno jazykem časů Pána Ježíše – v našich srdcích sídlí příliš mnoho nečistých duchů, roztahují se tam a poňoukají nás ke kdo ví čemu. Když se rozhodneme bojovat s hříchem, když vyženeme ty nečisté duchy pryč – vrátí se a z naší touhy po očištění si udělají nástroj ke svému vlastnímu prosazování a konce jsou horší než počátky, protože na konci už si třeba také lidé ubližují a škodí „pro lásku Kristovu“ a vůbec jim to nedochází. To už se sedm démonů skrytých v srdci může potrhat smíchy, jak zase jednou vyhráli.

Tak – co s tím?! Co s tím domem našeho srdce, naší mysli, našeho vědomí, našich názorů, postojů? To jsme skutečně vydáni v šanc nečistým duchům, kteří se tak poflakují tímto světem?

Krok číslo jedna – tam, kde to ještě máme pod kontrolou, tak nesmíme nechat do srdce ty zlé věci vstupovat.

„Nemůžeme zabránit ptákům, aby nám létali nad hlavou, ale můžeme jim zabránit, aby si na naší hlavě udělali hnízdo“ řekl Martin Luther o myšlenkách. Nemůžeme zabránit tomu, aby nás cosi nenapadlo. Ale jestli se tou myšlenkou budeme zaobírat, jestli tu myšlenku budeme převalovat v hlavě, rochnit se v ní – to už je naše rozhodnutí. Nezabráníte jezinkám, aby klepaly na dveře vašeho srdce a škemraly, že jen dva prstíčky strčí, maličko se ohřejí a hned zase půdou. Klepe kde kdo – ale ne vás je, jestli je vyženete od dveří, nebo se vykašlete na to, že zlaté parohy se kdo ví kde pasou, ale před odchodem vás výslovně varovaly před lehkovážným otevíráním a pustíte jezinky dál. Zlý duch, kterého se nám podařilo tak či onak vypudit, tak se chce vrátit a klidně bude lhát, maskovat se za přátelský hlas. „Kůzlátka, kůzlátka, já jsem vaše maminka!“ – ale je to dravý vlk a jak se jednou dostane do kozího chlívku, kůzlátka z toho radost mít nebudou.

Pořád je to ten myšlenkový svět, do kterého vás chci dnes pozvat. On nám vlastně není tak vzdálený… Je to nejen svět biblických obrazů, ale i svět starověkých bájí, pohádek i fantasy příběhů – a je to stále ten náš svět. Jen se mění způsob, kterým ho popisujeme. Můžeme si vzít na pomoc vědecké knihy a mluvit o kontrole vědomí, psychohygieně, pozitivním myšlení, odbourávání bloků v podvědomí. Nebo můžeme si vzít na pomoc Bibli a mluvit o duchovních bytostech, z nichž některé nám mohou velmi uškodit. Výsledek bude stejný. Jsou duchové, kterým je třeba se vyhýbat. Je to právě tak jednoduché, jako když řeknu, že jsou myšlenky, kterých je potřeba si nemyslet. Jenže když to neuděláme, usídlí se v našem srdci a začnou si tam budovat domeček. Čím déle tam budou, tím hůř se jich budeme zbavovat.

Krok číslo jedna tedy známe – vyhnout se nebezpečí, dokud ho máme pod kontrolou.

Krok číslo dvě – tam, kde to pod kontrolou nemáme, nenamlouvat si, že máme.

Pořád zůstávám v té představě světa, kde působí spousty mocností a sil, mezi kterými žijeme i my. Jsme stále ve světě, kde nás obklopují všemožné duchovní bytosti, všelijací bohové a páni. Mají s námi kdo ví jaké úmysly. A teď to naprosto zásadní a klíčové! Zároveň se tady v tom našem světě plném všeho možného nabízí průvodce, který přišel z nebe a nabízí nám, že nás tímto světem provede a že nás dovede až do ráje. Že nám pomůže vyčistit dům našeho srdce od démonů. Očistit naše vědomí od špatných myšlenek. O Letnicích sestoupil na apoštoly Duch svatý a tento Duch svatý stále působí v tomto světě. Dál v tomto svět koná „veliké skutky Boží“

Díky Bohu tu existuje cesta do nebe. Žádné lidské dílo! Jsou to veliké skutky Boží! Je to Bůh, kdo o Velikonocích vyvedl Ježíše Nazaretského z hrobu a otevřel tak cestu ke vzkříšení a do nebe i nám. Právě tak je to Bůh, kdo o Letnicích poslal svého svatého Ducha, aby nám ukázal, že ta cesta do nebe vede tímto světem.

Bůh nás nechce vytrhnout z tohoto světa pryč, ale chce nás tímto světem provést. Proto nám nabízí a dává sám sebe jakožto Ducha svatého. Dává nám někoho mocnějšího, než jsou všechny ty duchovní mocnosti, které se tu okolo nás hemží, řečeno starověkou představou. Řečeno moderním jazykem – dává nám sílu překonat psychický nátlak okolí, atmosféru doby, blbou náladu. Duch svatý – to je přeci Bůh sám. Všemohoucí Bůh, který přichází za námi, aby nám nejen pomáhal čistit naše srdce, ale také aby ho sám naplnil a tak už do něj nevpustil nikoho a nic, co tam nepatří.

V tomhle světě je toho hodně nad naše síly – ale nad jeho ne. Svatodušní svátky – to je příležitost si připomenout, že do všeho, co nás ohrožuje, do toho všeho zla může Bůh vstoupit a toto zlo přemoci.

Amen.