Mt 13,1–23

Introit: Žd 4,12–13
Čtení: Iz 55,6–13
Text: Mt 13,1–23
Na závěr podobenství, které Ježíš vypráví velikému zástupu lidí, připojil zvláštní výzvu: „Kdo má uši, slyš!“ Už tím je naznačeno, že tu jde o vnitřní porozumění jeho slovům, která sice může člověk slyšet, ale nemusí jim rozumět. Může to brát jako vyprávění o tom, co je v přírodě normální: některé zrno vzklíčí, jiné nikoli. Ale za tím to vyprávěním se skrývá tajemství Božího království. Proč však je Ježíš neříká naplno těm lidem, kteří jsou kolem něho? To je právě otázka učedníků: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“

A Ježíš jim odpovídá jinak, než bychom čekali. „Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou.“ Říká jim to, co je tak zdánlivé jednoduché a přitom tak tajemné, nikoliv aby jim podal vysvětlení, ale aby se na nich neplnilo prorocké slovo: „Budete stále poslouchat a nepochopíte“. To podobenství, jež nebude pochopeno, je tragedií těch, o nichž píše Izaiáš: „Obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli.“ Když člověk trvale odmítá Boží slovo, pak nemůže nic pochopit a nemůže být zachráněn, protože po záchraně netouží. Nerozumí, protože nechce rozumět. A to je forma Božího soudu. Bůh nikoho nezatvrzuje, naopak chce, aby všichni lidé byli spaseni, ale člověk může se zatvrdit sám. Když v tom poznání Boží pravdy, jež se mu dostalo (a to je právě skutečnost Ježíšových posluchačů) vnitřně neroste, zakrní a ztratí všechno. Už staří rabíni říkali: my naléváme do prázdného hrnce, ale Bůh to dělá jinak: on nalévá jen do plného. Jen když člověk má, může dostat – taková je spravedlnost království Božího: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ I to vnitřní jemné porozumění, takže Ježíše je možné slyšet a přece nic z toho nemít. Tak to bylo u moře, kde ho poslouchaly zástupy. Tisíce lidí jej viděly, ale jen pár učedníků v něm poznalo Mesiáše a Pána. Právě jim platí jeho slovo: „Blažené vaše oči, že vidí a vaše uši, že slyší.“ Kéž by toto platilo o nás všech, jimž stejně jako učedníkům říká: „Vy tedy slyšte podobenství o rozsévači.“

Ten rozsévač má trpělivost konat svou práci, i když většinou z ní nic není, protože tři čtvrtě jeho setby jde nazmar. Není romantik, ví, s čím musí počítat: zrnko padne, kam padne: podél cesty, na skálu, či do trní, ale také se podaří zasít do dobré půdy a semínko se uchytí. Nejásá nad úspěchem, nezoufá si nad zbytečnou námahou, ale rozsévá dál a znovu. Pán Ježíš tady jistě mluví o sobě, a přece nejen o sobě. Tím rozsévačem je nepochybně každý z jeho učedníků, který uslyšel „Jdi a zvěstuj království Boží!“ Není to jen kazatel, který ta semínka evangelia rozsévá z kazatelny, ale každý křesťan, který to dělá tam, kam je postaven. My všichni jsme povolání k tomu, abychom byli rozsévači tohoto dobrého semene, nikoliv abychom se ptali, kolik z toho vzejde. Možná, že strašně málo, ale to není naše věc. Víme dobře, jak zrnko pomalu klíčí a jak rychle roste plevel. Ale ti, kteří věří, že Bůh nemluví naprázdno, když slibuje: „Mé slovo se nenavrátí ke mně s prázdnou“ (Iz 55,11), také se mohou potěšovat tím, že „místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta“. Ten, který stojí za svým slovem, činí to, co ani nečekáš, s čím nepočítáš, co neodhadneš. Copak rozsévač ví, kde je skála a kde dobrá půda? Jeho úkolem je vyjít a rozsévat.

Ale není tu jen on. „Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce.“ Boží slovo má nepřítele, který je dokáže v lidském srdci zničit – je to ten Zlý, od něhož podle modlitby Páně máme být zbaveni. Stojí mu za námahu rvát z lidského nitra to, co z čeho má mít Pán Bůh užitek, však ta úroda, kterou má zrno přinést, patří jemu.

Ani tehdy, když Boží slovo se přijímá s radostí, není vyhráno; člověka něco zaujme, povzbudí a dobře naladí, dokonce nadchne. Ale slyšeli jsme na začátku, že Boží slovo je meč – a ten zabijí. Zabijí naši pýchu, sobectví, nelásku, prostě toho starého člověka, který pořád znovu ožívá jako ta pohádková saň, které dorůstají hlavy, plivající oheň. Radost, která je právě proto trochu povrchní a nadšení, jež je jen jakousi emocí, má krátký život. „Slyší slovo a hned je s radostí přijímá, ale nezakořenilo se v něm a je nestálý.“ Bez kořenů strom padne, semínko zahyne. Je-li radost ze slyšení Božího slova pravá, pak to není chvilková záležitost, ale to slovo potřebuje se uchytit uvnitř, pronikat do celého myšlení, prostě zakořenit se.

Kolik je toho, co ukazuje rozsévači marnost jeho práce i dnes. Nestálost, jež brání soustředění na to nejdůležitější, všelijaké starosti, a lidé jich mají dost, které rostou jako to trní a dusí křehké semínko slova, vnitřní neschopnost přijmout Boží tajemství. Jako by ten Izaiáš mluvil o naší době a dnešním světě: „Obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli.“ Je to výstižné a pravdivé. A přece to slovo, kterému stále hrozí, že je z lidské duše vyrve ten Zlý, je jako ta myrta, která vyroste právě tam, kde bují plevel. A všemu navzdory přinese určitě také užitek k Boží slávě.

Amen.