Mt 15,21–28

Písně: 107, 443, 246, 383, 419
Introit: Ž 145,14–19
Čtení: Ř 10,1–17
Text: Mt 15,21–28
Když nám Marek vypravuje o tomto zvláštním setkání, poznamenává, že ta žena byla pohanka. Matouš však zmiňuje, že jde o kananejskou ženu. Jakoby chtěl tím víc zdůraznit její původ: patří už svými rodovými kořeny k původním obyvatelům Palestiny, kteří byli svým modlářstvím ohrožením Izraele. Proto se s nimi při vstupu do zaslíbené země nejednalo právě v rukavičkách. Mojžíš svému lidu dal příkaz, který v nás budí až hrůzu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi.“ (Deut. 7,2)

Tato Kananejka však volá: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá!“ Dovolávat se slitování u někoho z Izraelců, kteří v minulosti dělali skutečně nelítostné etnické čistky, je už odvážné. Vždyť ona tu svou prosbu křičela – co tomu řeknou lidé kolem, kteří na křivdy z minulosti, jež utrpěli jejich předkové, určitě nezapomněli. Víme dobře, že existuje jakási „historická paměť“, a proto je tak těžké smíření mezi národy, které si ublížily. Ale ta žena Ježíše oslovuje titulem, který mu může dát jen víra. Je pro ni Pána syn Davidův, tedy Mesiáš. To ji nenapadlo jen tak, musela o něm slyšet. Víra – tak to napsal apoštol Pavel svým přátelům v Římě – je ze zvěstování, ze slyšení. Není náladou našeho nitra, je spolehnutím se na „informace“, jež jsme přijali. Tak tomu bylo i v jejím případě, třebaže nevíme, kdo jí o Ježíši pověděl.

Je to skutečně víra? Co když jen po někom papouškuje to, co slyšela, vůbec neví, oč jde? Možná, že chce Ježíši tím oslovením zalichotit, aby jí uzdravil dceru. Je přece zle posedlá, strašně trpí něčím, co se nedá vyjádřit jinak než jako opanování temnou silou – však původní text mluví přímo o démonech. Která matka by neudělala všechno pro své dítě, aby je zbavila té hrůzy? Oslovuje Ježíše „Pane“, ale On sám přece řekl, že ani to není žádná záruka skutečné víry: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mat. 7,21). Tato žena teprve svou víru musí prokázat. A snad můžeme říci: musí ji prokázat v zápase s tím, jehož prosí o slitování. „A on jí neodpověděl ani slovo.

Ona volá na Ježíše své vyznání, svou bolest, svou prosbu o slitování, ale to vše naráží na jeho mlčení. Jakoby tu Ježíš naplňoval příkaz Zákona „a neslituješ se nad nimi“. Ale to mlčení je nakonec ještě milosrdnější proti jeho slovům, která ta žena uslyší. To už před ním je na zemi, klaní se mu a znovu poníženě prosí: „Pane, pomoz mi!“ A místo pomoci, pro kterou by byli i učedníci – však to „Zbav se jí“ může znamenat stejně dobře i „Vyhov jí“ – zní věta, která pohřbí každou naději, tvrdá jako kámen, ostrá, jako rána mečem: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Jsem tu jen a jen pro ně, ne pro tebe. „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit je psům.“

Když chtěl Žid vyjádřit svou nechuť k pohanovi, nazval ho psem. Nic horšího už Ježíš nemohl říci kananejské ženě. Teď už ví, že i se svou dcerou patří k těm, kteří nemohou čekat od Ježíše žádnou pomoc. On je poslán jen k lidem z Izraele, kteří se ztratili Boží lásce jako zatoulané ovce, ale jsou přitom milované Boží děti. Pro ně je chléb, ne pro psy. A ta žena, jíž vzdal Ježíš všechnu naději, řekne: „Ovšem, Pane.“ Jakoby tím vyjadřovala svůj nepochopitelný souhlas s Ježíšovým posláním, být tu jen pro Izrael. Přitaká k Boží vůli, jíž se Ježíš řídí i ve svém vztahu k ní. Ještě neví, že Ježíš zemře za všechny, že jako Vzkříšený pošle své učedníky s evangeliem ke všem národům. Dosud tato žena nezná slova, jež apoštol Pavel píše do Říma: „Není rozdílu mezi Židem a Řekem. Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají.“ (Řím. 10,12). Ví, že Ježíš nesmí vzít chléb dětem a hodit psům. Ale jí stačí jen málo Ježíšovy lásky: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“

A Ježíš, který nejprve mlčí, pak až urážlivě odmítá, je touto ženou přemožen. Tak jako kdysi neznámý muž, s nímž bojoval Jákob v noční tmě a slyšel zvláštní slova: „Nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jákob, ale také Izrael, nebo jsi statečně zápasil s Bohem i s lidmi, a přemohls“ (Gen. 32,28). Pokorná a přitom zápasící víra kananejské ženy přemohla odmítajícího Ježíše, který jí vyjadřuje nejvyšší uznání: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti tak, jak chceš.“

K této víře, která vydrží i Boží mlčení a zdánlivé odmítání, nás zve i tento oddíl z evangelia. „Byť se zdálo, že odmítá, nechtěj se hned lekati; on právě tehdy pomoc dá, když nic nemůžeš znáti. Na slovo jeho spoléhej, své pochybnosti odháněj, nedej se přestrašiti.“ Ten, jehož vyznáváš jako Pána, není chladný a neúprosný Osud, ale Bůh, jenž pro svého Syna „je štědrý ke všem, kdo ho vzývají“, který ti chce dát mnohem víc než jenom drobečky své lásky, po nichž toužila kananejská žena. Smíš vědět, že „Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově.“ (Žalm 145,18)

Amen.