Mt 15,21–28

Introit: Ř 15,4–6
Čtení: Jon 3,1–10
Text: Mt 15,21–28
Křičící žena, která prosí o smilování a Ježíš, který jí neodpoví ani slůvkem. Zoufalý člověk volá o pomoc a neslyší žádnou odpověď, jen veliké mlčení Boží. Kolikrát už se asi tato situace opakovala a stále opakuje v životních příbězích těžce zkoušených lidí. Modlí se, volají ve svých bolestech k nebi a Bůh na to nereaguje. Jak snadné je potom v hořkosti duše se na něho rozlobit, odmítnout jej a nemít s ním už nic společného, protože zklamal na celé čáře. V takových chvílích se přímo vnucuje pocit, který vyjádřil francouzský filozof Sartre slovy: „Nad námi je prázdné nebe.“ Jsi sám a nikdo ti nepomůže, protože nikdo takový není.

Ta nešťastná matka, která má nemocnou dceru prosí Ježíše o pomoc; ač jej oslovuje jako Pána a Syna Davidova(kdoví, kde tato veliká označení mohla pohanská žena odposlouchat), Ježíš mlčí. Tím už je přece řečeno dost: žádný soucit, žádné porozumění, žádná odpověď. Žena si už klidně může ušetřit hlasivky, protože to k ničemu není. Ale zdá se, že v tom pokračuje dál, protože učedníci říkají trochu podrážděně svému Mistru: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí.“ Jinými slovy: řekni, ať už dá pokoj a nedělá ostudu. Ta žena tu prostě nemá přítelíčka, ani v učednících, ani v Ježíši, který je poslán pouze ke ztraceným ovcím z Izraele. To určité a jasné slovo Ježíšovo učedníkům, že Otec jej posílá jen k Izraeli, už jasně dává najevo, že ať ta žena volá o pomoc sebevíc, je to marné.

Z proroctví Jonášova jsme četli o lidech z Ninive, kteří slyšeli svůj rozsudek, který vynesl sám Hospodin: jejich město bude zničeno. Vzali to vážně, ale neztratili naději, že Bůh se může slitovat. Proto činili pokání a prosili jej o milost. A tady se ukazuje něco z toho tajemství, které proniká i náš evangelijní oddíl: že člověk může v pokorné víře změnit Boží odmítnutí v smilování. Bůh, o němž svědčí prorocká zvěst, tentýž Bůh, který se dává poznat v Ježíši Nazaretském, není chladný Osud, který se nedá ovlivnit, jak si to myslí mnoho lidí. Ani jeho mlčení není trvalé. Může je prolomit víra jedné ženy, která znovu volá: „Pane, pomoz mi.“

Teď s ní Ježíš mluví, ale jeho slova jsou možná urážlivější než ono mlčení. Chleba je pro děti a ne pro psy. Ta žena moc dobře pochopila, co jí Ježíš říká: děti jsou ti, k nimž Ježíš je poslán, psi jsou pohané, kteří na Ježíše nemají žádný nárok. Její víra vydržela, i když na její křik Ježíš neodpověděl. A teď tato víra– ne pouhá duchapřítomnost, jak by se zdálo – dovede říci pokorně: „Ovšem Pane, jenž i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů“. Ví, že na nic nemá nárok, jen na ty zbytky – a ty jí postačí.

Ta vytrvalá, neurazitelná a pokorná víra změnila všechno. I to poslání, které dostal Ježíš: ta ztracená ovečka není z lidu Izraelského, ale je to pohanka, k ní je teď poslán, aby jí řekl: „Ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ Nikdo z učedníků neslyšel podobná slova uznání, jen tato žena, která se nedala umlčet a nepřestala mít naději, že on se navzdory všemu slituje. A to je povzbuzení pro nás, kteří máme často jen malou víru, jsme netrpěliví, když mlčení Boží trvá dlouho, nechápající, že na nic nemáme nárok, ale že můžeme prosit jako ta žena nejkratší modlitbou: „Pane, pomoz mi.“ A slova písně, kterou budeme zpívat, nás ujišťují: „Byť zdálo se, že odmítá, nechtěj se hned lekati; on právě tehdy pomoc dá, když nic nemůžeš znáti. Na slovo jeho spoléhej, své pochybnosti odháněj, nedej se přestrašiti.“

Však jsme četli na začátku apoštolova slova, která potvrzují, že i tento příběh o ženě kananejské je příběh o naději v Boží slitování. „Všechno co je napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.“

Amen.