Mt 16,13–20

Čtení: Mt 16,13–20

Sestry a bratři, milí přátelé v Kristu,

výklad dnešního textu z evangelia svatého Matouše je v našich církvích nad míru ožehavý. Na první přečtení z něj totiž jasně vyplývá primát apoštola Petra, k němuž se hlásí jakožto ke svému předchůdci římský papež. Petrovi a jeho církvi také evangelista Matouš svěřuje moc, o níž se žádné instituci ani nezdá, totiž rozhodovat o spáse či zatracení svých členů. Konečně, některé sekty, jako třeba Hnutí pro uvědomování si Kršny, z našeho textu vyvozují tvrzení, že evangelia hovoří o reinkarnaci. Poslyšme tedy, co se tehdy událo a co můžeme přijmout jako poselství Matoušovy 16. kapitoly.

Ježíš se ptá svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Známe Sherlocka a Watsona, známe reklamy. A láká nás si představit, že tedy Ježíš zde bude vystupovat jako ten chytrý a učedníci, což se ovšem v evangeliích také stává, jako ti blbí, které Ježíš poučí. Ne tak zde, nebo alespoň ne beze zbytku! Vždyť už Ježíšova otázka sama v sobě skrývá hluboké tajemství Ježíšova sebepochopení. „Syn člověka“, to není výraz pokory, jak se může zdát, to je výraz moci a apokalyptické naděje. A Židé Ježíšovy doby jistě znali nepříliš dávno předtím sepsané Danielovo proroctví, které hovoří právě o příchodu Syna člověka na konci věků. Tedy otázka Ježíše zní: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ A půjde zde o něco víc, než jen o otázky a poučování.

„Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ To jsou krásné tituly pro člověka, který by se jimi mohl kochat a pyšně vypínat. Největší z izraelských proroků Eliáš, jehož Hospodin oslavil oním zvláštním způsobem přenosu na nebesa v podobenství ohnivého vozu. Jeremiáš, slavný prorok z éry zničení Jeruzaléma babylonským králem Nabukadnesarem. Jan Křtitel, o němž krásná slova položil sám Ježíš, že nebylo většího muže narozeného z ženy. A jiní proroci, kteří nejsou jmenováni, ale Starý zákon nám umožňuje si představit jejich jména. Ale pozor! Vzpomeňme si, jak to s proroky končí a vzpomeňme si i na slova o Jeruzalému – mordýři proroků. Tedy pocta, to ano, ale zároveň hořké proroctví, které opět izraelské davy vyslovily jaksi mimoděk. A Ježíš proto jejich slova ani nekomentuje a ptá se dál: „A za koho mne pokládáte vy?“

Jakoby řekl: nechte je ať si myslí, co si myslí, vím, že jsem pro ně prorok, léčitel a divotvůrce, že jsem pro svou rodinu blázen a pro jiné budoucí vůdce protiřímské vzpoury, mne teď zajímá, co si myslíte vy – „za koho mne pokládáte?“ A zde jak blesk z čisté oblohy se řeči ujímá zvláštní postava učedníka Petra.

Petra známe jako jednoho z trojice nejvýznamnějších Ježíšových učedníků. Vždy, když se něco důležitého s Ježíšem děje, Petr je u toho, ať už s Janem a Jakubem, nebo sám. Petr je horlivec, který na jednu stranu je schopen Ježíše bránit mečem, na druhou stranu zapřít. Je schopen vysloužit si označení satan, tedy odpůrce Ježíše, ale je i schopen vyznat a pochopit o co jde. A tento Petr, neučený rybář, žádný výtečný jeruzalémský teolog, říká: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého!“ Ty jsi Pomazaný, Kristus, Boží milovaný Syn. Prorok, král i kněz. Nejvyšší z nejvyšších. Náš Spasitel, Vykupitel a Zachránce. To vše je v Petrově vyznání obsaženo a toto Petrovo vyznání je tak významné, že jej dokonce evangelista Marek položil do centra svého evangelia, jako důležitý předěl pochopení toho, proč Ježíš končí v Jeruzalémě na kříži a nedělního jitra vstává z mrtvých. „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého!“

A Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ Všechno, co si lidé o Ježíši mysleli a co jsme výše slyšeli to je hlas těla a krve. Na to není potřeba daru Ducha svatého, na to každý může přijít sám. Žádný div, žádný zázrak. Div a zázrak totiž přichází jedině od Otce, z daru jeho Ducha. A vyznat Ježíše jako svého Mesiáše, Krista, ani jinak nejde. Proto Ježíš nazývá Šimona blaženým, ba svatým, protože právě tento dar na něm v té chvíli spočinul, ale jak už to se svatým Duchem chodí, zase ho může opustit a, jak víme, také ho i opustí. Ducha svatého není možné spoutat, díky Bohu, a navléknout mu chomout k našemu vozíčku. Duch svatý věje kam chce a nejpatrněji se dává poznat právě jen tehdy, když křesťan vyznává původce svého jména – Krista Ježíše jako svého osobního Spasitele. Vše ostatní může být od zlého, dokonce i mluvení jazyky a proroctví, o nichž se někteří křesťané domnívají, že jsou neklamným znakem přítomnosti Ducha svatého. Proto jsme nabádáni k potřebě zkoumat duchy. A jistoty o činu Ducha můžeme nabírat jen tehdy, když někdo nový se k církvi přiznává a Krista vyznává.

Jen v této jistotě a jen v tomto okamžiku je platné Ježíšovo další promluvení k Petrovi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Vyznání Krista jediné tvoří církev svatou. Ne kostel, ne shromáždění, ne oslovení: bratře, sestro, ne kázání a ne svátosti. Jen ve vyznávání Krista církev nebude moci peklo přemoci, ale ve všem ostatním ano, a dějiny církve jsou toho nade vše příkladem. A jen v tomto vyznání a při něm může také platit to, co Ježíš říká Petrovi dál a z čeho církev čerpá své učení o moci klíčů: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“

Nám toto evangelijní slovo připadá v dnešní době jako anachronismus. Křesťanů ubývá, na vesnických farách jsou faráři rádi, když se ve sborové místnosti nebo v kostele sejde alespoň deset lidí, a musíme se smířit s tím, že takto nastolený vývoj bude pokračovat. Jak by pak bylo troufalé, když by faráři vylučovali členy svých sborů? Jedny pro jejich minulost v StB, jiné například pro jejich zálety a další třeba proto, že jako podnikatelé vlastně kradou, když se snaží ošálit finanční úrad. A když už by se to farář dozvěděl, měl by tu odvahu takového člověka byť jen napomenout, když by si tím vlastně podřezával větev na které sedí? A kostel by se mu jednou mohl zcela vyprázdnit? A který farář či staršovstvo by také mělo tu jistotu, že činí správnou věc na místě Božím? A který farář či staršovstvo by samo mohlo o sobě říci, že je bez viny a metat na nebohého hříšníka kameny?

Přece však moc klíčů patří k církvi a přeci sama církev se má starat i o to, co její údy dělaly a dělají mimo nedělní shromáždění. Ale i k této praxi patří zvěst o Božím odpuštění, zvěst o předběžnosti našich soudů a jistota, že kde se rozmnožil hřích, ještě více se rozmnožila Boží milost. I ten největší hříšník, i ten, kdo se provinil a nenapravil na soudě církve, i ten, kdo byl vyloučen z církve a má ji být jako celník a pohan, i ten zůstává předmětem misijního díla církve, objektem křesťanské lásky a příjemcem zvěsti o Boží milosti, která překračuje všechna lidská domnění a soudy. Nemluvě o tom, že ani ten nikdy nevypadá z obzoru Boží péče a Boží náklonnosti k hříšnému člověku, z Boží milosti a z Boží touhy přivést jej zpět ke spasení.

Známe-li Krista Ježíše, vyznáváme-li jej jako svého osobního spasitele a přijímáme-li jej za svého jediného Pána, pak jsme jeho církví, církví jedinou, svatou a neposkvrněnou. Církví, kterou brány pekla nepřemohou, a které snad jednou budou platit Ježíšova slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“

K tomu mně i vám dopomáhej Bůh Otec, i Syn, i Duch svatý.

Amen.