Mt 16,21–23

Písně: 182, 667, Slunce svítí, tak se dobře dívej, 675, 171, 579

4. neděle postní, rodinné bohoslužby
Introit: Ž 27,1–3
Čtení: Mt 4,1–11
Text: Mt 16,21–23
Poslání: Zj 2,12–13b

Milé děti, milí bratři a sestry,

nevím jak vy, jestli jste někdy někomu řekli „satane!“, ale myslím, že já ještě ne. Na první poslech to nic moc hezkého není, určitě žádná pochvala a tak to, že takhle někomu řekl Pán Ježíš, to nás možná překvapí ze všeho nejvíc. To je první věc, nad kterou se budeme dnes zamýšlet, co to slovo tenkrát znamenalo a také co to ten Petr udělal tak špatného. To druhé, co nás bude dnes zajímat, je to podivné: „Jsi mi kamenem úrazu!“ To už jsem docela určitě nikomu neřekl! To se ale nakonec ukáže jako docela srozumitelné. Nu a až budeme vědět, kdo to je satan a co to znamená být někomu kamenem úrazu, tak nám bude jasné to nejdůležitější – totiž jak si dát pozor, abychom něco takového neprováděli my.

Tak tedy nejprve slovo „satan“. Satan není vlastní jméno, ale spíš funkce či vlastnost. Je to hebrejské slovo a jeho význam se postupem času vyvíjel. Původně neznamenalo nic moc hrozného. Jeho význam je protivník. Někdo, kdo je proti nám. V hebrejské Bibli čteme, že proti králi Šalomounovi stál jakýsi Hadad Edómský jako jeho satan. Znamená to ale, že to je jeho protivník, někdo, kdo by rád Šalomouna připravil o trůn. To je v Bibli na několika místech, že je někdo označen jako satan a neznamená to žádného extra lumpa. Ne, že by měl člověk radost z toho, že někdo stojí proti němu, ale alespoň jeden ví, na čem je.

Podobně není nic hrozného na dalším významu tohoto slova a to „žalobce“. Když zasedá soud a soudce má rozhodnout, tak musí nejprve slyšet žalobce. Ten vystoupí a řekne třeba: „Slavný soude, tento pán ukradl támhletomu pánovi auto.“ No a pak teprve začne soud, ve kterém se zjišťuje, co že se to tedy doopravdy stalo. Žalobce je potřeba, protože bez něj by se o té krádeži soudce vůbec nedozvěděl.

Ani takhle by na satanovi – žalobci – nebylo nic moc špatného. Žalobce pomáhal soudci zjišťovat pravdu a staral se o to, aby po světě neběhali lumpové, kteří kradou auta. Jenže slovu „žalobce“ je podobné jiné slovo, které možná znáte ze školy, z táborů a tak – „žalobníček“. Zatímco žalobce se stará o to, aby po světě neběhali lumpové, takový žalobníček, to už často bývá sám lump. Žalobníčkovi nejde nutně o to pomáhat a chránit a proto chodí žalovat každou hloupost. Takovýhle satan – žalobníček – s tím už může být třeba ve třídě problém. Že si někdo píše tahák, to ještě není nic hrozného, protože při psaní taháku se člověk vlastně dost účinně učí. Musí vybrat to nejdůležitější, přehledně si to uspořádat. Nakonec tahák třeba ani nevytáhne, takže o co jde? Jenže žalobníček ho zahlédl a už si to metelí za paní učitelkou a žaluje, že jí dobře viděl, že ona si píše tahák a že ať si na ní dá paní učitelka pozor. Největší rozdíl mezi žalobcem a žalobníčkem vidím v tom, že toho žalobníčka to vlastně hrozně baví. Jeho to těší, že může o někom jiném říkat, co dělá špatně. Žalobníček žaluje rád. Jeho to baví, že může o někom říkat ošklivé věci.

Může se ale stát, že čas od času to žalobníček přežene. Že je tak natěšený, že zase bude moci o druhém vyprávět, co udělal špatného, že to špatné vlastně není ani tak úplně pravda. Ze „žalobníčka“ se stane „pomlouvač“. Pořád je to stejné hebrejské slovo „satan“, ale vidíme, že teď už jde o opravdového darebáka. Říká o druhých věci, které nejsou pravdivé. Škodí druhým a ono ho dokonce někdy baví škodit druhým! Kdo se někdy v životě potkal s takovýmhle „satanem“, tak mi dá za pravdu, že takovýhle pomlouvač, který o lidech vypráví lži, to je průšvih. I dobrá parta kamarádů se může začít mezi sebou hádat a způsobí to tenhle pomlouvač. Nejen, že víte, že to, co povídá, vůbec nemusí být pravda, ale co je obzvlášť protivné, tak se s vámi baví jakoby nic, ale sotva zajdete za roh, začne vás pomlouvat a bude o vás druhým vykládat úplné nesmysly.

Vidíme, jak se nám význam slova „satan“ posunul. Nejprve to byl protivník, tedy prostě voják na druhé straně fronty.

Pak to může být žalobce, tedy stále klidně velmi slušný člověk, který měl u soudu na starosti odhalování lumpů.

Pak už je to méně slušný člověk, žalobníček, kterého tohle hledání, kdo co udělal špatně, baví a těší. Okukuje, kde se co šustne a hned, jak vidí, že někdo něco dělá špatně, už to letí žalovat.

Ještě o kousek horší je „pomlouvač“. Také ho baví o lidech říkat, co dělají špatně, ale navíc si je schopný takové věci o druhých i vymýšlet. Vůbec to není pravda, ale on se k druhému přitočí a začne mu vyprávět, co udělal tenhleten a támhleta… A vůbec to není pravda, nebo se to stalo nějak jinak. Pomlouvač to ale klidně vykládá jako čistočistou pravdu.

No a pak tu máme poslední stupeň a ten je ze všech nejhorší. Takovému člověku už nestačí, že někdo jiný špatné věci dělá a když je nedělá tak si je prostě vymyslí. Ta nejhorší podoba je, když takový člověk druhé lidi ke špatným věcem přímo navádí. Takovému člověku říkáme „svůdce“. Ten už se vůbec nezajímá o druhé lidi a o to, co je pravda a co pravda není. On chce mít svět jen podle sebe. Nezajímá ho, co chcete vy, co vám pomůže, co je pro vás dobré. Takový svůdce je totiž zároveň hrozný sobec. Na takové lidi je potřeba si dávat pozor a jak vám někdo začne moc mluvit do toho, co máte dělat a co dělat nemáte a co smíte dělat a co dělat nesmíte a o dělat musíte, potom pozor na takového člověka, protože mu vůbec nemusí jít o vaše dobro. Snadno se stane, že to je satan, svůdce, že mu jde o to, aby bylo po jeho. Někdy ho to dokonce baví, když uvidí, jak se trápíte a jak něco děláte špatně, ale to není nezbytně nutné.

Když se takovýhle satan objeví mezi dětmi, je to bída. Jen si zkušte představit třeba výlet, na kterém se z nějakého dítěte stane právě takovýto „satan“. Určitě to skončí průšvihem – ale v tom průšvihu budete vy. Satan – svůdce – vás bude tak dlouho navádět a poňoukat k nějaké lumpárně, až vás k ní poňoukne, jenže on se spolu s vámi nenamočí a vy to odskáčete.

Když se takový satan objeví mezi dospělými, tak je to teprve bída – no a o tom byl právě ten dnešní příběh o Petrovi a Pánu Ježíši, kdy Pán Ježíš řekl Petrovi, že je satan. Jde přesně o tento smysl slova satan – totiž „svůdce“. Petr je svůdce, který poňouká Pána Ježíše k něčemu, co ale Pán Ježíš dělat nemá.

Blížily se Velikonoce a Pán Ježíš věděl, co se stane. Tedy přesněji – věděl, co se má stát. Že ho mají velmi trápit, že ho mají ukřižovat, ale že také vstane z mrtvých. To, že člověk dříve nebo později umře, to nás nepřekvapí. Ale že by bylo možno také vstát z mrtvých, to nenapadlo nikoho. Proto to Pán Ježíš učedníkům vysvětloval, že se právě o těchto velikonocích tahle možnost otevře. Že to ale jinak nepůjde, než tím, že bude předtím trpět. Bude ho to bolet, ale udělá to rád, protože ví, že to všem lidem pomůže, aby se už oni nemuseli bát smrti.

No – učedníci na to koukali jak spadlí z višně a nejspíš tomu moc nerozuměli. On jim to pro jistotu Pán Ježíš zopakoval ještě několikrát v dalších dnech. Tedy: Pán Ježíš vysvětlí, co se bude dít a Petr si ho vezme bokem a říká: „Hele, Pane Ježíši, tohle přece nemůžeš dělat!“

Pán Ježíš poznal, co chce Bůh, tak to chce podle Boží vůle udělat – a najednou přijde Petr a říká: „Nedělej to!“ „To nesmíš!“

Od toho tu nejsme, abychom my Pánu Ježíši radili, co on dělat má a co dělat nemá. Jenže to už je taková satanská vlastnost – myslet jen na sebe. Myslet si, že všemu rozumím, všechno vím, každému můžu radit. Když se takovýmto satanem (tedy žalobníčkem, který pomlouvá a svádí k lumpárnám!) stane anděl v nebi, tak to zkouší i na Pána Boha, Petr to takhle zkouší na Pána Ježíše, ale Pán Ježíš Petra velice rychle odkázal do patřičných mezí: „Jdi mi z cesty, satane!“ Zmizni mi z očí, ty svůdce, který mě chceš odradit o toho, co chce Bůh! Když neznáš Boží vůli, ta mi nemáš co říkat, co dělat mám a co nemám!“

Jsi mi kamenem úrazu! Určitě už jste někdy v životě zakopli. Když člověk zakopne, tak se v nejlepším případě nestane nic. Ale kdo jste fakt někdy pořádně zakopli, tak jste dost možná také upadli a třeba se i potloukli. Jen si představte, že běžíte v létě k rybníku, běžíte do vody, chcete se vykoupat, nemáte boty, nebo jen sandálky, žabky – a na cestě leží kámen a vy běžíte a tou bosou nohou se o něj kopnete. Takový kámen na cestě, o který člověk zakopne a zraní se, to je prevít! Takže už tomu Pánu Ježíši rozumíme: „Hele, Petře! Pleteš se mi do cesty jak šutrák, o který bych zakopl a zranil se! Zmizni mi z očí, protože mi jenom překážíš a kdyby jen to, kdybych Tě poslechl, tak by to bylo všechno špatně.“

Nu a teď už to bude krátké, ale o to důležitější – na co si musíme dávat pozor my? Nu – být satanem, to nic pěkného není a být někomu kamenem úrazu také ne. Takže žádné žalování, žádné pomlouvání a už vůbec ne žádné navádění druhých ke špatnostem. Jinak budeme druhým ubližovat a to k ničemu dobrému nevede.

Amen.