Mt 17,1–9

Introit: Ž 36,8–10
Čtení: Ex 3,1–4
Text: Mt 17,1–9
Všechna tři evangelia nám vyprávějí o této zvláštní události, kdy Ježíš se svými třemi učedníky jde na vysokou horu. Není to proto, aby jim ukázal krásný výhled, jimž by se mohli potěšit. Lukáš v 9. kapitole zmiňuje, že tam šel proto, aby se modlil. A právě tehdy se stalo něco nečekaného: „byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ Tu mimořádnou proměnu neudělal on sám ze své vlastní moci, aby učedníkům ukázal svou slávu, která by je uchvátila. Proto tady čteme – stejně jako u Marka a u Lukáše – ujištění, že byl proměněn. Tento pasivní tvar vyjadřuje Boží jednání: Bůh sám to učinil, že učedníkům tak dobře známá tvář Ježíše Nazaretského je jiná, že září jako slunce. V této slávě proměněného Ježíše září sláva jeho Otce, kterou dostává darem. Je to ujištění lásky nejprve pro něho, který jde na horu modlit se a tak hledat Otcovu vůli, ale také pomoc pro ty tři, které bere sebou. A oni nikdy na to nezapomněli. Petr, jeden z nich, později napíše ve své epištole se vší jistotou: byli jsme očitými svědky jeho velebnosti. „On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2P 1,17–18)

Byli tam se svým Pánem, ale byli tam i s Mojžíšem, který kdysi také stoupal na Boží horu Oréb, aby právě tady uslyšel z hořícího keře Hospodinův hlas. A spolu s Mojžíšem učedníci zahlédnou i proroka Eliáše, který byl vzat v ohnivém spřežení do Boží věčnosti. Tyto dvě největší osobnosti Izraele rozmlouvají s proměněným Ježíšem. Mojžíš a Eliáš, reprezentanti Starého Zákona, staré smlouvy, vedou rozhovor s tím, v němž Bůh uzavře novou smlouvu, stvrzenou jeho krví. Třebaže je dělí celá staletí, neztratili se v nicotě, jako se neztratí nikdo z nás. Bůh, který mluví z hořícího keře na Orébu či z oblaku na hoře Proměnění, je Bůh živých, ne mrtvých. Ten dialog dávných lidí s Ježíšem, jak o něm dnes slyšíme, to potvrzuje. Však už žalmista zpívá: „U tebe je pramen života, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ (Ž 36,10).

Učedníci na hoře Proměnění, kde tvář jejich Pána zářila a zněl hlas velikých Boží svědků, prožívali krásné chvíle. „Pane, je dobré, že jsme zde.“ Bylo jim dobře, dokonce natolik, že chtěli si tuto zvláštní chvíli protáhnout co nejdéle; snad proto Petr chtěl postavit tři stany. To snad nemohl myslet vážně, řekneme si, když to z evangelia slyšíme. Jak je pošetilá snaha Boží slávu vměstnat do našich rozměrů! Jak je až směšné, do těsných stanů našeho rozumu ubytovat Boží tajemství a dát jim svůj řád! Lukášovo podání však jej přece trochu omlouvá: nevěděl, co mluví. Ukvapená horlivost dokáže i na svatých místech říkat nejrůznější nesmysly. Proto nás moudrý Kazatel varuje: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.“ (Kaz 5,1)

Když mluví Bůh k Mojžíšovi, ten se bojí, aby ho nespatřil. A slyší varování, aby nepřistupoval blíž. Bůh není na prohlížení. Je skrytý v ohni a je skytý v oblaku. Není vidět, ale člověk slyší jeho hlas. A ten hlas zní k učedníkům, aby věděli, kdo je jejich Mistr: „To je můj milovaný Syn, kterého jsme si vyvolil; toho poslouchejte!“ Slyšeli Mojžíše a Eliáše, ale ten hlas žádá, aby slyšeli a poslechli jen toho jediného, který je vyvolen jako milovaný Syn nebeského Otce. Eliáš a Mojžíš usvědčovali lid z jeho neposlušnosti, ale jen Ježíš, Boží Syn, může to, co oni neodkázali: hříšného člověka zachránit pro Boží království. Jen on může říct nám všem, kteří jsme na dně, kteří pořád žijeme v nějaké neuróze, v úzkosti a strachu: „Vstaňte a nebojte se!“ Jestliže Petr nevěděl co mluví, Pán Ježíš to ví; neříká planá slova, protože má sílu nás pozvednout a je mu dána všechna moc na nebi i na zemi, abychom se na něho mohli spolehnout i ve svém strachu. Abychom mohli říci: „Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“

Amen.