Mt 18,20

Písně: 8, 622, 456, 248, 166, 699

Introit: Ž 8
Čtení: L 24,13–33a
Text: Mt 18,20
Poslání: Ř 8,1–2

Křestní kázání
Šimone, vážení přátelé, bratři a sestry

příběh Kleofáše a jeho přítele je příběh pochybností. To se stává, že člověk pochybuje. Dokonce i Ježíšův učedník může zapochybovat. První věc, kterou z toho příběhu vidíme, je, že takový člověk není Ježíšem zapomenut. Pán Ježíš jako dobrý pastýř hledá tyhle ztrácející se a bloudící ovečky. Ta první pomoc, kterou jim nabízí, je Bible. Vypráví jim biblické příběhy

Co jim asi vyprávěl? Začne hned v prvních kapitolách první knihy Mojžíšově. Bůh tam nejen odsoudil lidský hřích, ale také zaslíbil Spasitele, který potře ďáblovu hlavu (Gn 3,15). Může pokračovat přes trpícího Joba, který ví, že jeho Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem (Jb 19,25). Z žalmů slovo o Synu člověka, který je na čas omezen, že není roven Bohu, ale korunován slávou a důstojnosti bude vládnout nad dílem Božích rukou (Ž 8), jak jsme zpívali na začátku bohoslužeb. V jiném žalmu čteme slova o Božím služebníkovi který umírá opuštěn Bohem a o jeho roucho si metají los – a přeci bude vysvobozen. Tak čteme v 22. žalmu. Mohla by být řeč o znamení Jonášově a třech dnech v břiše velryby, po kterých následovalo zvěstování Božího slova pohanům. Nemůžeme opominout slavná místa z Izajáše (53. kapitola) o trpícím služebníku, muži bolesti, který trpěl pro naše hříchy, za nás zemřel, byl pohřben – a přeci spatří světlo a nasytí se dny. Je tolik biblických příběhů, výroků a událostí, které k Ježíšovi odkazují…

Tohle je služba, kterou můžeme Šimonovi (tak říkajíc „na místě Kristově“!) poskytnout i my. Znát Bibli – to je první pomoc pro pochybující křesťany. Tolik lidí už mi vyprávělo, jak je v okamžiku smutku či nemoci „drželo“ to, co znali z Bible a z kostelního zpěvníku nazpaměť. Nic moc víc asi nedokážeme, ale tohle není málo. Když k tomu přidáme svědectví vlastního křesťanského života, na kterém Šimon uvidí, jak se sami snažíme řešit svoje smutky a pochybnosti, udělali jsme vlastně všechno, co je v našich silách, aby se Šimon sám jednou pro Ježíše rozhodl. Aby ho i on poznal „při lámání chleba“, tedy jako svého Spasitele.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

text, který obvykle slouží jako útěcha pro malá shromáždění, se nám dnes stane výzvou a varováním. Pořád tu jde o letošní velikonoční téma „setkání s Kristem“. 40 dní setkávání, jednotlivé příběhy učednic i učedníků – to nám budiž ilustrací pro to nejpodstatnější, totiž jak se můžeme s Kristem potkat my a jak můžeme napomoci druhým, aby se s Kristem setkali oni.

Nestačí o Kristu vyprávět. Nestačí vyřizovat, že byl vzkříšen. Je potřeba nejprve nechat Krista vstoupit do našich životů. Jak píše apoštol (Gal 2,19n): Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Pak je možno tohoto Krista zprostředkovat dál – to byl důraz minulé neděle. Petr a Jan, co neměli nechat samotnou Marii, Marie, co neměla chtít zůstat sama s Ježíšem. Je potřeba jít za lidmi. Krista, který vstoupil do našich životů, tak nést dál. Zprostředkovat Kristovo působení dalším.

Martin Heidegger kdesi napsal, že moderní technika překonala všechny vzdálenosti, ale nepřinesla žádnou blízkost. O to tu dnes půjde. O rozdíl mezi kvantitou a kvalitou. O to, že se dnes dokážeme setkávat způsoby doposud nevídanými, ale žádné technické řešení toho, jak nás lidi dát dohromady, tak nezaručí, že bude mezi námi Kristus. Dokážeme shromáždit zástupy lidí. Z důvodů vážných i nevážných se setkávají tisícihlavé zástupy. Vzpomínám na Kirchentag v Drážďanech. Na závěrečnou bohoslužbu se sešlo asi 120 tisíc lidí. V takovou chvíli se mi hlavou honí slova jedné literární postavy – katolického kněze z knížky Plná slávy. Co když to Pán Ježíš s těmi dvěma či třemi i tak, že když jich bude víc, tak on sám bude přítomen méně. A že v takovýchto masových shromážděních už se vlastně vůbec nedostane ke slovu. Ano – mluví se o něm. Ale má šanci promluvit on?

Zavzpomínejme na novozákonní příběhy, kde nějaké výraznější zástupy vystupují. Čteme dokonce, jak Ježíš před zástupy utíkal, protože se ho chtěli zmocnit, aby ho provolali králem (Jan 6,15). Početné zástupy učedníků při vjezdu do Jeruzaléma (Lk 19,37) si v tomto ohledu konečně přišly na své, byť to znamenalo naprosté nepochopení toho, co vlastně Ježíš chtěl. Když Ježíš přišel do Kafarnaum (Mk 2,1), sešly se tak ohromné zástupy, že už nebyla šance se k Ježíši dostat s ochrnutým člověkem. Takový Zacheus by také mohl přidat k dobrému historku o tom, jak mohou zástupy nadšenců jednomu člověku zkomplikovat možnost Pána Ježíše byť jen zahlédnout.

Ale nepřestřelme na druhou stranu. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Nějaké společenství je nutné. O Velikonocích jsme si připomínali Ježíšovo „Aj, já s vámi jsem až do skonání tohoto věku!“ Tady opět zní množné číslo. Samota, programové oddělování se od společenství s lidmi – to zjevně úplně neladí s Ježíšovým programem. Uchýlení se do samoty – to je vždy věc dočasná. Být křesťanem odděleně od ostatních, sám na vlastní pěst – to jsme zase u Petra, Jana a Marie, kteří sice věří, ale sami pro sebe. Viděli jsme, jak moc takové víře ještě chybí. První ne-dobrá věc v ráji je osamělý Adam. I člověk, který žil v snad nejužším společenství s Bohem, jaké si jen dokážeme představit, tak potřebuje společenství na čistě lidské úrovni. Nezapomínejme, že v těch službách, které Bůh přijímá, jako by bylo vykonány pro něj (Mt 25,35) jsou dva příklady ze šesti zřetelným projevem společenství: Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. A to je možno alespoň z části přihodit i byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.

Kde jsou dva nebo tři shromážděni… je tu první výzva a varování dnešního kázání. Nepodceňujme hodnotu společenství. Umožňujme prožívat společenství těm, kteří jsou z nějakého důvodu osamělí. Zároveň ale platí i to, že ani nám samota příliš nesvědčí. Jasně, že jít v neděli do kostela není nezbytně nutné ke spáse, ale je to navýsost praktické, když uvažujeme o vlastním duchovním růstu. Ve chvíli, kdy si uvědomujeme, že nám toho ve vztahu k Bohu ještě hodně chybí, tak hledat společenství s nějakými jinými křesťany je v devíti případech s deseti dobré řešení. V okamžiku, kdy si uvědomujeme, že nám ve vztahu k Bohu nechybí vůbec nic, pak jsme v Božím království. Není-li tomu tak, je pak co nejrychlejší cesta do nějakého společenství křesťanů řešení nezbytně nutné, protože nic jiného nás z této duchovní pýchy nedostane.

Na stranu druhou je potřeba zdůraznit, že Ježíš říká: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Ani slovo o tom, že to nutně musí být nedělní dopoledne a to tak že v kostele. Nedělní bohoslužby dozajista jsou velmi významnou možností setkání lidí v Kristově jménu, ale rozhodně ne jedinou.

Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém… Být shromážděni v Ježíšově jménu je tedy jedinou tak říkajíc „technickou podmínkou“. Na záchranu Sodomy potřeboval Abraham deset spravedlivých. Na Kristovu přítomnost stačí najít jednoho či dva do party a jejich morální kvalifikace nehraje roli. Jen to setkání „v Kristově jménu“ je podstatný rozlišovací znak.

Víme, že pojem „jméno“ označuje v Bibli onu osobu jako takovou. Když čteme, že „jsme spaseni jménem Kristovým“ (Sk 4,12), tak tím Petr ve svém kázání myslel na Krista, jako takového. Jenže jak se potkat „v Kristu jako takovém“?!

K lepšímu pochopení tohoto Ježíšova výroku nahlédneme do Talmudu. Konkrétně do Mišny a to do její asi nejznámější části – traktátu Pirkej avot. Výroky otců. Tak, jak se předávala ústní moudrost od Mojžíše Jozuovi a od Jozua dál až k tanaitům, židovským mudrcům od přelomu letopočtu dál. Tady čteme výrok (3,2): „Jestliže dva sedí pohromadě a slova Zákona jsou mezi nimi, přebývá mezi nimi i Boží sláva.“

Nad touto myšlenou zaplesá srdce každého židovského učence. „Jestliže dva sedí pohromadě a slova Zákona jsou mezi nimi, přebývá mezi nimi i Boží sláva.“ Hlavou se mu prožene první žalm a blahoslavenství toho, kdo si zamiloval Tóru a dnem i nocí nad ním rozjímá. Malachijášovo proroctví (3,16), kde jsou do Boží pamětní knihy zapsána jména těch, kteří myslí na Boha a o Bohu spolu rozmlouvají. Tam, kde je zbožný člověk, který přemýšlí o Bohu, ctí pravidla, která Bůh stanovil, tam není Bůh vzdálen.

Ježíš v tuto chvíli ale říká – nechte vstoupit do svého života ne moje slova, ale mne. To, co dělám. Už nejde o to promýšlet, ale nechat se vtáhnout do děje. Podívejme se na učedníky jdoucí do Emaus, tam se to dobře ukáže. Ti dva jsou v naprosté beznaději. Slova nepomáhají. Informací mají dost! O prázdném hrobu už vědí. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Vědí i o Petrovi a Janovi, kteří k hrobu zašli. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli. Kleofášovi a jeho příteli, to ale zjevně nestačí. Vyprávění o prázdném hrobě a o andělích nedokázalo přemoci jejich zármutek a co především – nedokázalo přemoci jejich beznaděj. Ve svých myšlenkách zůstávají stále v době Velkého Pátku. Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Zůstávají v myšlenkách na tom, co prožili, před očima se jim točí proces s Ježíšem, křičící dav, římská soldateska posmívající se jejich Mistrovi, bijící ho, losující o jeho oděv a především pak vykonávající popravu, která skončila uchvátaným pohřbem. Žijí spoutáni minulostí, která ovládá i přítomnost. V budoucnu nelze čekat nic. Jestli lze v něco doufat, tak snad jen v okamžik pozapomenutí na ty hrůzy. Snad Emauzy, lázeňské místo asi 11 kilometrů od Jeruzaléma, jim dá zapomenout na to všechno, co vypadalo nadějně, ale rozplynulo se jako pára nad hrncem a zanechalo v nich smutek, prázdnou, beznaděj.

Kleofáš a jeho přítel se nijak neliší od ostatních učedníků. Nejsou ani o krapítek horší, malověrnější a nedůvěřivější než ženy, které šly pomazat mrtvé tělo, než Petr a Jan, kteří běželi k hrobu, než zbytek apoštolů, kteří nevěřili ve vzkříšení. A nejsou o nic méně malověrní a nedůvěřiví, než jsme my. Protože my nejsme jiní, jen jsme si ty věty vyslovované v minulém čase rozšířili. Ono „byl ukřižován, umřel a byl pohřben“, jsme si rozšířili o „třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa…“ Tady se ještě naše víra pohybuje, věříme, že tomu tak bylo, ba napevno s tím počítáme. Ty věci, které se staly, to jsme na úrovni informací, které přijímáme jako pravdivé.

Nakolik počítáme s tím, že „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího a znovu přijde soudit živé i mrtvé“, to už je otázka. Nakolik počítáme nejen s tím, že Ježíš byl vzkříšen a žije na věky věků, ale také s tím, že žije teď?! Nakolik počítáme s tím, že může zasáhnout do současné ekonomické krize? Nakolik čekáme, že pohne politickou situací v naší zemi? Nakolik čekáme, že promluví v našich rodinách či na pracovištích? To jsou otázky navýsost praktické, protože se ptají třeba po tom, za co se modlíme. Tedy – o čem hovoříme s Ježíšem.

Tam, kde se modlíme, tam Ježíš vstupuje a promlouvá. Nejprve stále na úrovni informací. Faktů. Tak, jako když učedníkům citoval Písmo, tak i nám naskakují v hlavě známé verše a zaslíbení. Jo, je to pěkné, je to příjemné si to opakovat. Až i srdce hoří, když si to tak člověk v hlavě opakuje podle Bible, nebo slovy písniček. Jenže pak se uklidníme. Dojdeme do Emauz, místa odpočinku, místa zapomenutí. Co bude teď? Co bude s tím plamenem, kterým ještě před chvilkou hořelo jejich i naše srdce?

Následuje zkušenost snad každého člověka, který kdy šel za Kristem. Okamžik, kdy se musí rozhodnout. Ano, informace jsme dostali a Pán Ježíš je připraven jít dál. Teď je to na nás, jestli řekneme: Zůstaň s námi, Pane, už se stmívá, zůstaň s námi, den se nachýlil. Ještě před chvilkou naše srdce hořelo, ale teď už zase připozdívá a našich sil ubývá. Zůstaň s námi, Pane. A Pán zůstává a z toho, který byl pozván, aby byl hostem, tak se stává hostitelem, který prostírá stůl, stává se služebníkem, který láme chléb a nalévá víno.

Teprve v tuto chvíli učedníkům dojde, že jde o víc, než o informace. Že musí přijmout chléb a víno. Přijmout tělo a krev. Přijmout Ježíšovu oběť. Že oni sami nezvládnou nic. Síly došly. Ten, kdo láme a dává je Ježíš a oni jsou jen příjemci. Je potřeba přijmout, že i oni jsou součástí Ježíšova příběhu. Za ně zemřel a pro ně byl vzkříšen. Byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Řím 4,25), píše apoštol. Tohle vyjadřuje „lámání chleba“ a tohle Kleofáše změnilo. Poznání, že je součástí Ježíšova příběhu. Nejsou to informace, ale děj. A tento děj se děje dál. I s přítelem se vrací do Jeruzaléma. Vyhledávají učedníky, sdílejí se se svou zkušeností.

Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Kde se schází lidé, kteří rozpoznali, že se stali součástí Ježíšova příběhu, tam tento příběh pokračuje. Tam Ježíš dál působí, vede lidi k jiným lidem. Co bude dál, to se dá jen velmi těžko odhadovat. Z informací o tom, co se stalo, ze hry, která běží podle předem psaného scénáře, se stává reality show jejíž průběh se mění každým okamžikem.

Jen o výsledku je předem rozhodnuto – a tím je radost a pokoj Božího království. Teď již v trvalém společenství s Kristem. To je něco, co už nám nikdo a nic nemůže vzít

Amen.