Mt 19,16

Introit: Mk 8,36
Čtení: L 10,25–37
Text: Mt 19,16
Poslání: J 13,17

Kázání na téma „Co mám dělat, abych měl život věčný?“
Text našeho kázání se vztahuje k otázce, která je v bibli vícekrát kladena a to různými lidmi. Jednou sečtělým zákoníkem, podruhé bohatým mládencem, jindy zase je tázající označen jako „kdosi“. V jádru jde však vždy o tutéž otázku – řečeno jinými slovy: „Co mám dělat, abych svůj život nepromarnil?“

V pozadí této otázky je pozoruhodné poznání tazatelů. Každý z nich si uvědomil, že jeho život – i život jako takový – je něčím hodnotným, že má velkou cenu. Zároveň však je v tom i úzkost tázajícího: tento vzácný dar, který mi byl dán, je možno ztratit – promarnit. To si uvědomuje jak ten zákoník, který toho mnoho zná a ví, i ten mládenec, který stojí na startu života.

V textu, který jsme si vybrali, jsou dva detaily, jichž je dobré si všimnout.

V ekumenickém překladu je oddíl, z něhož je náš text vzat, uveden nadpis, který zní „Bohatý mladík“ – V kralickém překladu: „O bohatém mládenci.“

Bohatý. V charakterizování tohoto mládence jako člověka bohatého říká – v pojetí toho, co se bohatstvím obvykle myslí – že měl hodně peněz. Tím byl v očích svých bližních bohatý. A k této charakteristice se vztahuje řada falešných představ a dokonce i bludů. Jeden z nich naznačuje, že ten, kdo je bohatý, je také – díky tomu – zcela automaticky i šťastný. Když se však podíváme na to, co nám náš text říká, tak vidíme, že tomu zřejmě tak není. Kdyby byl šťastný, neptal by se co má dělat, aby svůj život nepromarnil. To, že tato představa, že bohatství automaticky plodí štěstí, je velice problematická, nám potvrzují i výsledky řady soudobých psychologických studií.

Mladík – v kralickém znění mládenec. A to nám o něm a nejen o něm něco důležitého říká. Mládí je doba, kdy se hledá, vytváří a přijímá základní orientace života. Tak jako mladí manželé si staví dům, tak si mladý člověk – ještě před svatbou – snaží ujasnit svůj vlastní žebříček hodnot. Chce vědět, co je v životě podstatné a co tak důležité není. Je to možno vyjádřit i obrazně (metaforou): v mládí hledá člověk na večerním nebi Polárku – hvězdu, která se nehne i když se všechny ostatní hvězdy kolem ní pohybují. Hvězdu, která umožňuje námořníkům – a nejen jim, že se mohou vždy a všude podle ní spolehlivě orientovat. A to je důležité mimo jiné i proto, aby nebloudili jako pověstný Bludný Holanďan. Tense celý život motal sem a tam v oceánech „od nikud nikam“. Není divu, že docházel ke stejnému závěru jako pisatel Knihy Přísloví v bibli. Ten o takovém bezcílném loudění světem říká: „Marnost nad marností, všecko je marnost“.

Koho se ptá? Ať jde o bohatého mládence či o teologicky vzdělaného zákoníka, v obou případech je možno vidět jeden další klad – ptají se na správném místě. Ne že by těch, kteří nabízejí odpověď, jiných nebylo! Právě naopak. Tržiště možných a nabízených odpovědí na naši otázku (co máme dělat, abychom svůj život nepromarnili) vždy bylo mnoho – a dnes, jak se zdá, jich je ještě více. Tržiště je – stejně jako obchodní dům i v neděli – přeplněno až praská ve švech. Někteří přicházejí z východu, jiní ze západu. Jedni se odvolávají na vědu, jiní na politiku či ekonomii. Další zase nabízejí neobvyklou spiritualitu – něco nového či staronového. A své nabídky inzerují všemi možnými sdělovacími prostředky. Často nepozorovaně svádějí, jindy jdou na věc přikazují, ba dokonce i nařizují čemu musíte věřit.

Co mi ještě schází? Tak se ptá bohatý mládenec. Lidem kolem se může zdát, že má všecko, co jen si může přát. A on si je vědom toho, že mu ještě něco schází. V tom je velký klad. Povědomí o této neúplnosti, o tom, že mi ještě něco schází – i když jsem toho v životě již hodně pochopil a poznal, i když toho mnoho vím a znám – je vzácným znakem naděje. Tam, kde existuje představa, že všecko již vím a znám. Tam takováto naděje již zemřela. Není pravda, že ten, kdo se ptá, je hloupý. Právě naopak – ten, kdo si myslí, že všecko již ví, ten je na tom zle.

Odpověď. V našem oddílu není jen otázka – položená na správném místě tomu, kdo ji může správně zodpovědět a je ochoten odpovědět. Je zde i odpověď. A tou odpovědí je v prvé řadě sám ten, kdo je dotázán Ježíš Kristus. Však čteme v bibli hned na začátku, že „stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej!“ (Genesis 1,27). A na jiném místě pak čteme, že „zasvítilo se světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest obraz Boží“ Oba – jak Bohatý mládenec, tak i vzdělaný zákoník – se ptají toho, kdo tento úkol splnil a skutečně byl celým svým životem obrazem Božím. Odpovědí všem tazatelům na výše položenou otázku zřejmě není v prvé řadě ta či ona chytrá věta, poučka či umné teoretické pojetí. Odpovědí jim i nám je Ježíšův život.

Jak zní odpověď? Je-li odpovědí celý život Pána Ježíše Krista, potom v ní nejen slyšíme, ale i vidíme, že Ježíš má lidi rád, všímá si jich a přijímá je – každého – jak chudého jak bohatého, mladého jak starého, zdravého i nemocného. Nejen je vidí a slyší, ale i naslouchá jim, uzdravuje je, odpouští jim jejich hříchy – ty věci či činy, kdy se odchýlili od Božího obrazu, kterým měli být. A Ježíš se nad nimi smilovává. Sám se za ně obětuje (Maxmilián Kolbe).

Především však Ježíš žije ve vzájemném sdílení se svým Otcem. I když je sám, přece jen není sám. Marin Buber by zde řekl, že žije nejen ve vztahu já a ono (Ich und es), ale i já a ty (Ich und Du)– a to nejen s malým t – ve sdílení se s druhými lidmi, s nimiž se na cestě životem setkává, ale i s velkým T – ve vztahu s otcem – a učí i nás volat „Otče náš, který jsi v nebesích“ To vše je možno v jeho životě vidět

Nejen to. Je možno i slyšet, jak nás vede k tomu, abychom i my jednali tak, jak jedná on. Tak slyšíme např. výzvu nejen „čiňte pokání“ a „modlete se“, ale i zcela konkrétní výzvu: „Přijímejte se vespolek, jakož i Kristus přijal nás v slávu Boží“. Římanům 15,7

Nakonec se ptáme: Proč bychom to vše měli dělat?

Odpověď slyšíme zřetelně z bible: „Jsme – Ježíšem přizvaní – spolupracovníci na Božím díle“ 1 Korintským 3,9

(viz obraz – pověst o poutníkovi a stavění katedrály)

To poslední – a zároveň i první krok (vykročení):

Jaká je odpověď na otázku položenou Ježíši: „Co mi ještě schází?“

Čteme ji v evangeliu Lukáše 10,37 „Zákoník, který slyšel podobenství o milosrdném Samaritánovi, odpověděl správně a zcela jednoznačně: na Ježíšovu otázku: „Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?“ Řekl: „Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním.“

Po té, co byl shledáno, že jeho odpověď je skutečně správná, Ježíš mu řekl: „Jdi, i ty učiň též“ – „Jdi a jednej také tak.“

Apoštol Jakub (1, 22) by zde možná jen dodal:

„Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“