Mt 19,30–20,16

Písně: 42, 627, 384, 571, (469, 311, 367), 510, 166, 686

Introit: Ž 42,1–6
Čtení: J 21,15–25
Text: Mt 19,30–20,16
Poslání: Mt 9,37–38

Milí bratři a sestry,

máme před sebou Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici a řeč bude o tom, že pracujeme pro Pána Boha a bude to on, kdo nakonec tu naši práci také bude posuzovat. Naučíme se porozumět tomu, jak je skvělé, že jsme byli Ježíšem povoláni. Jak zásadně to mění lidský život. To druhé, co se nám dnešní podobenství pokusí vysvětlit, bude rozpoznání, že lidské soudy tady nemají hodnotu. Jde o povolání Kristem a tak si tu práci Kristus zhodnotí sám.

Tedy: člověk byl povolán Kristem. V podobenství je řeč o lidech, kteří už byli povoláni. Hospodář prošel tržiště, vybral si dělníky na svou vinici, oni přijali toto povolání a šli. Pracují. Blengání od ničeho k ničemu bylo vystřídáno smysluplnou prací. Konečně dělají něco užitečného.

Tohle je předpoklad celého podobenství a proto je potřeba to zopakovat a zapamatovat si to. Teprve na vinici má život těch dělníků smysl. Dokud byli na tržišti, tak to možná na první pohled vypadalo, že jsou vlastně víc v klidu a v pohodě, protože nemusí pracovat, ale tak to není. Tomuhle by lépe, než my, porozuměli klienti našeho partnerského střediska Diakonie. Všichni ti Bulhaři, Rumuni, Moldavané a další, kteří postávají v Plzni před nádražím a nervózně pokukují, jestli přijde někdo, kdo je vezme na stavbu nosit lešenářské trubky, nebo do lesa stahovat dřevo. Řekli by nám, s jakou závistí se pokukuje po těch, kteří už od rána chytli kšeft a mohou celý den něco dělat! Ani jeden z těch, co byl najat na práci a tak už od samého rána jezdí někde s kotoučem na stavbě a vozí cement, by neměnil s tím, který dál sedí na lavičce a čeká, nedělá nic. Ten na lavičce totiž nedělá nic ne proto, že nemusí dělat, ale protože nemůže dělat! A samotného ho to mrzí.

Zapamatujme si tuto situaci námezdného dělníka a teprve pak má smysl číst toto podobenství. Vžijme se do té touhy být najat, být povolán – protože to je popis toho, když člověk uvěří v Krista. Do té doby život neměl smysl. Jasně – dá se na takový „bez-smyslný“ život zvyknout. Už jsem potkal řadu bezdomovců, kterým jejich styl života vlastně vyhovoval. Nehledali práci, protože věděli, že nakonec na ty nejnutnější potřeby se peníze vždycky seženou. U nás na sídlišti potkávám denně lidi přehrabující popelnice. Ale asi jim to nikdo nezávidíme.

Jen se snažím předem vyjasnit docela častou falešnou představu, že nevěřící člověk je ten v pohodě, svobodný, nezávislý – a v okamžiku, když uvěří, tak najednou je spoután řadou omezujících pravidel, která musí plnit. Znovu to podobenství – muži na tržišti, které nikdo nenajal. Rumunský inženýr, který by rád podával cihly za stovku na hodinu hrubého. V tomhle světě vzniká toto podobenství a takto popisuje člověka, který nepoznal Krista. Jasně – šťourá se v nose a celý den nedělá nic. To je na ten první pohled lákavé. Ale jedině pro někoho, kdo tu práci a živobytí jisté má. Kdo – když bude chtít – tak bude mít k dispozici splachovací záchod s toaletním papírem, pitnou vodu a postel s peřinou a polštářem. Bez takto krytých zad totiž takový život najednou očividně moc smyslu nenabízí. Jen přetlouct jeden den do druhého, což se s dvěma krabicemi laciného vína dá udělat snáz, než bez nich. Když si tohle uvědomíme, tak docela jistě nestojíme o takový život, který nemá budoucnost, ve kterém není šance mít funkční rodinu, přátele, vztahy, akvarijní rybičky, knihovnu, kytaru, platnou občanku a mobil s alespoň elementární jistotou, že to všechno bude ve stejném stavu i zítra, protože vás žena a kámoš nepošle do háje a to, co si nehlídáte, vám okamžitě neukradne někdo, s kým se možná znáte roky, ale kdo potřebuje zrovna prachy na fet.

Přesně takhle vidí Pán Ježíš svět těch, kteří ještě nebyli povoláni. Nejsou na vinici. Přetloukají den z minuty na minutu, z hodiny na hodinu, ale dokud je někdo nepovolá, tak to žádný smysl nemá. Je to jen flikování, na které se dá zvyknout, ale to není řešení. Tím to celé skončí. Nikam to nevede a dříve nebo později to zničí vás, vaše vztahy, zájmy, všechno. Všichni ti lidé postupně stále víc mluví o sobě, o svých nemocech a o tom, jak jim kdo ublížil. Stále méně poslouchají, co jim říkáte či radíte. Nemám jim to za zlé, protože takhle tenhle způsob života člověka semele a je hrozně těžké z toho kolotoče vystoupit. Když tomu ale takto porozumíte, tak víte, že než do toho spadnout, tak je potřeba vzít jakoukoliv práci!

A my ji máme… Je nám jistě docela srozumitelné, že ti dělníci na vinici, to jsme my. V rámci podobenství je právě to naše role. Zaslechli jsme ten hlas dobrého hospodáře, který nás povolal na svou vinici, šli jsme a pracujeme. Náš život má smysl a budoucnost.

Tohle podobenství Pán Ježíš vypráví učedníkům. Tohle není příběh pro zástupy, které mají zaslechnout Boží hlas, ale pro učedníky, kteří Boží hlas zaslechli, poslechli, následují… To je hlas pro nás, kteří tu lépe tu hůře, ale přece jen nějak poznáváme, co máme dělat. Jasně – každý něco jiného. Vlastně ani nevíme, co dělali oni dělníci na vinici. Je tam dokonce pět skupin dělníků a každý dost možná dělal nějakou jinou práci. Podobenství neodhaluje ani hospodářovou motivaci. Rozhodně není řečeno, že by ti první nestíhali a tak bylo nutné postupně povolávat další a další. Tak – prostě hospodář naznal, že toho či onoho povolá – a povolal nás. Hurá.

Můžeme pokročit v přemýšlení nad podobenstvím dál.

Tak tedy hospodář naznal, že toho či onoho povolá a po práci mu dá, co je spravedlivé. Spravedlivé, tedy podle Boží vůle. Tak rozumí Bible tomuto slovu. Až jednou doděláme všechnu naši práci, můžeme mít dobrou naději, že naše odměna nebude záviste na druhých lidech. O tom je toto podobenství na prvním místě. O tom, že naše odměna v Božím království nezávisí na mínění druhých lidí. To je důležitá informace, která nás může potěšit i napomenout. Jedno i druhé potřebujeme.

Potěšit, abychom se nebáli. Abychom si nenechali vzít radost z toho, co děláme, i když to pytlíkujeme všelijak. Povolal nás Bůh a bude to zase jen Bůh, kdo tu naši práci posoudí, zhodnotí a odmění.

Opakujte si to, zvláště, jestliže tou vaší prací na vinici Páně je něco z práce s druhými lidmi. Pracujete ve zdravotnictví? Školství? Pečujete o někoho blízkého? Znovu a znovu vám bude někdo otloukat o hlavu, jak jste neschopní či líní. Jak byste mohli a měli dělat víc. Zvláště proto, že jste křesťané, tak byste mohli a měli dělat víc!

Nenechte se rozhodit. Tu práci, kterou děláte, tak děláte pro Pána Boha a bude to jen a pouze on, kdo má nárok to posuzovat. Dokonce ani vy sami to nejste, takže klid a žádné nervy. Svědomí je i v tomto ohledu velmi pomocný a nedokonalý nástroj. Nemáme-li přímé zjevení, pak chceme-li poznávat Boží vůli, Boží názor na věc, je potřeba vždy kombinovat ty tři způsoby, které na tomto světě k poznání Boží vůle máme. Tedy ke svědomí ještě přihodit svědectví Písma a svědectví církve.

To, že svědomí je v tomto ohledu velmi pomocný a nedokonalý nástroj, má ovšem ještě jeden důsledek. Takový, který se bude týkat většiny z nás. Toto podobenství Pán Ježíš dozajista nevyprávěl proto, že chtěl uklidnit své učedníky ztrápené, že toho pro něj dělají málo, ale právě naopak. Toto podobenství je tak říkajíc „zarámováno“ z jedné strany dotazem apoštola Petra, co z toho budou apoštolové mít, když Pána Ježíše tak pěkně poslouchají a hned po tomto podobenství se dva z učedníků dožadovali privilegovaného postavení v ráji. Potud to vypadá, že situace byla právě opačná – učedníci si pískali, jak jsou skvělí a skrz prsty se dívali na ty, kteří přišli k Pánu Ježíši později.

Proto toto podobenství chápu především jako napomenutí. Však ho Pán Ježíš neřekl zmateným zástupům, ale řekl ho učedníkům, kteří s ním spolupracovali od samého začátku jeho působení. Roky dřeli na vinici Páně! Tihle lidé slyší podobenství, které můžeme chápat jako matoušovskou verzi podobenství o marnotratném synu – akorát, že podobenství o marnotratném synu je vystavěno na pohledu marnotratného syna (tedy kajícího hříšníka) a toto podobenství je vystavěno na pohledu onoho staršího bratra (tedy toho, který stále sekal dobrotu). Přiznejme si to, že jak staršímu bratrovi, tak těm prvním dělníkům na vinici velice dobře rozumíme. Gustáv Husák na smrtelné posteli vyznal své hříchy, smířil se s Bohem a pokojně umřel. To se mi honilo hlavou, když jsem komusi vysvětloval vzpomínky generace nás, „Husákových dětí“. Fakt to stačilo, že zaslechl Boží hlas a šel za tím hlasem několik dní před smrtí? Smázne to všechno za těch skoro osmdesát let života předtím? Hurá do nebe za Matkou Terezou či Albertem Schweitzerem? Nevím, jak vy, ale já těm prvním dělníkům na vinici rozumím velice dobře. A moje vědomí mi nic nepomáhá.

Proto tak důrazně slyšíme, že ten soud není na nás. My jsme starší bratrové, jsme první, nanejvýš tak druzí dělníci na vinici. Proto je pro nás tak těžké přijmout jako výhru už to, že jsme mohli dělat smysluplnou práci. Spokojit se s tím a nepokukovat po druhých, co přišli dlouho po nás.

O tom, jak se cítí oni, o tom mluví podobenství o marnotratném synu. V jeho prosbě dělat v rodném domě nejposlednějšího nádeníka můžeme cítit pocity těch, kteří celý den čekají, ale nikdo je nenajal. To je málokdo z nás. Dnešní podobenství mluví k těm, co chodí do kostela už roky a chodí poctivě. V tom se lehko i my najdeme.

Už je to nějaký čas, co jsme zaslechli Boží povolání. Náš život dostal smysl a my hledáme, co to tedy znamená v praxi. Co a jak máme dělat na Boží vinici. Někdy se nám to daří dobře, jindy z toho máme pocity více či méně rozpačité, jindy víme, že jsme to docela zvrtali. Pořád jde ale o nás a ne o druhé. Jestli někde platí Ježíšovo „nesuďte“, tak tady na prvním místě. Příběh z prvního čtení ilustruje velmi podobnou situaci. Na jedné straně Petr, na druhé straně Jan. Jeden jako druhý povolán ke službě Kristu, jeden jako druhý pracují tu dobře, tu to stojí za starou bačkoru. Trojnásobné Petrovo dotazování zřetelně ukazuje k trojnásobné Petrově zradě, ale právě ta k trojnásobnému Ježíšovu odpuštění. Petr dál má pečovat o Boží lid. V tu chvíli se ale Petr otočí, zahlédne Jana a ptá se: „A co tenhle?!“ ale odpověď lze snadno shrnout do jediného slova: „Neřeš!“ Petrovi není nic do toho, co udělal či neudělal Jan, ani co Jan bude či nebude dělat dál. Petr má mít dost na tom, aby se popral s tím, co to znamená být pastýřem Ježíšových ovcí.

V tomto ohledu jsme na tom velice podobně. Když jde o plnění Boží vůle v tomto světě, je nějaké srovnávání s druhými v 99 případech ze 100 na škodu věci. Povede vás to buď k malomyslnosti, což je špatně, nebo k pýše, což je ještě horší. Nechme na Pánu Bohu, aby posoudil, kdo je první a kdo poslední a jak vlastně tohle „první“ a „poslední“ bude vypadat. Dnešní podobenství nás učí něco mnohem užitečnějšího, než srovnávat se s druhými – radujme se, že můžeme pracovat na Božím díle, protože pak má náš život smysl. V téhle radosti uděláme na té vinici Páně určitě víc dobré práce, než když se budeme poměřovat s druhými. Ta odměna v Božím království za to stojí, ať už bude vypadat jakkoliv.

Amen.