Mt 20,1–16

Písně: 33, 515, 553, 367, 417
Introit: Ef 2,8–10
Čtení: Gn 4,1–16
Text: Mt 20,1–16
Na začátku jsme slyšeli apoštolovo ujištění, že spasení není z nás, z našich skutků, ale je to Boží dar. Tím je řečeno to podstatné: to největší si nemůžeme zasloužit, ale jenom přijmout ve víře jako milost. Vstupenka do nebe – užijme srozumitelného obrazu – je nesmírně drahá a na to nemáme; musíme si ji nechat zaplatit. „Ne pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, ale převzácnou krví Kristovou“ tak to upřesňuje novozákonní zvěst v listu Petrově (1Petr. 1. 18).

Jsme spaseni pouhou milostí, ale právě apoštol Pavel jedním dechem zdůrazňuje, že jsme v Kristu přímo stvořeni k tomu, abychom „konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef. 2,10) Pán Bůh nám dal možnosti a příležitosti, abychom dělali to, co je v jeho očích dobré a správné. A t také patří k jádru biblické zvěsti, že právě naše skutky budou jednou hodnoceny; proto na nich převelice záleží. V Písmu se mnohokrát mluví o odplatě či odměně; už podaná číše studené vody (taková maličkost – řekneme si) má podle Ježíšových slov svoji odměnu (Mt. 10,42). A v listu Židům dokonce čteme, že k podstatě víry v Boha patří i jistota jeho odměny: „Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žid. 11,6)

S odměnou za správný, spravedlivý a zbožný život lidé kolem Ježíše počítali zcela samozřejmě. Patřili k národu, který si Hospodin vyvolil, aby už svou existencí o něm svědčil – a nikdy to nebylo snadné. Byla to tvrdá dřina a ani se nedivíme, že se upínali k odměně, která je za to čeká. Ostatně i učedníci, kteří šli za Ježíšem, se ve slabé chvilce ptají: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?“ (Mat. 19,27) Myšlenka, že člověk si přece zaslouží nějaké ocenění za to, co dělá dobrého, je v nich – stejně jako v nás – hluboce zakořeněná.

A Pán Ježíš ji nevyvrací, nepřipomíná, že láska by přece neměla tolik myslet na odměnu, ale vypráví o tom, jak je to s královstvím nebeským. Vypráví podobenství o dělnících na vinici, kteří všichni dostanou práci, protože je hospodář najal. Všichni dostanou přesně to, na čem se domluvili, nikdo není ošizen, a přece je tady slyšet reptání. Všechno mohlo proběhnout v klidu, kdyby výplatu dostali nejdříve ti, kdo pracovali nejdéle: šli by domů a byl by pokoj. Ale majitel vinice to udělal opačně. Není to náhoda, ale záměr, taková malá zkouška lidského charakteru. A ukázalo se, že v ní ti reptající dělníci neobstáli. Nemohou si stěžovat, že by jim hospodář seškrtal mzdu, ale jsou pobouřeni jeho velkorysostí k těm, kteří si to nezaslouží. „Dal jsi jim stejně jako nám!“ Na to přece nemají nárok, to je nespravedlivé, to se nedělá!

Ten hospodář je mohl vyhnat, místo aby poslouchal jejich ukřivděné reptání. Ale on s nimi mluví. A vysvětluje tomu největšímu křiklounovi, že mu neukřivdil, když dá tomu, který se dřel na vinici jen chvilku, stejnou odměnu jako jemu, který pracoval celý den. „Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat co chci?“ A aby měl o čem přemýšlet, ptá se ho: „Snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“

Ano, to je příčina všeho – že máme závistivé oči, pokukujeme po druhých, zda k nim Pán Bůh není příliš laskavý, protože oni si to nezaslouží. Kainův příběh začíná srovnáváním jeho oběti, na niž Hospodin nevzhlédl, s obětí Ábelovou, kterou přijal. Ze závisti se rodí vražda – a netrvá to dlouho, protože „hřích ve dveřích leží“, jak Bůh upozorňuje závistí a vztekem zsinalého Kaina. Od závisti k nenávisti je jen malý krůček. Člověk se dokáže zlobit na to, že Bůh je dobrý k těm, kteří na to nemají žádný nárok. Vlastně i ten Kainův příběh ukazuje pohoršlivou Boží dobrotu k vrahovi, jehož bychom my nijak nešanovali. Pán Bůh ho však poznamená ochranným znamením, aby jej nikdo nezabil.

A tak i v tom podobenství je vlastně leccos o nás, o naší nepřejícnosti, o srovnání našich výkonů na Boží vinici s lenošným nicneděláním těch druhých, prostě o našem oku, které pořád někam závistivě pokukuje. Tak to dělal ten největší reptal, ale právě jemu hospodář říká laskavě: „Příteli.“ Ten, který z prvních dělá poslední a z posledních první, ti nikdy neukřivdí, ale je přítel, ba víc – je milostivý Otec, z jehož milosti žiješ každý den.

Amen.