Mt 20,1–16

Písně: 98, 177, 443, 495, 572, 399, 408, 165, 510
Introit: Ž 145,3.8–9
Čtení: Ef 2,1–10
Text: Mt 20,1–16
Málokteré podobenství Pána Ježíše o království Božím (a v evangeliích je jich celá řada) nás tak vyvádí z míry jako to, jež jsme teď četli: o dělnících na vinici, kteří všichni dostali stejně, ač pracovali různou dobu. Nějak se to dotýká našeho smyslu pro spravedlnost a těžko se s tím smiřujeme, že ten kdo pracuje hodinu, dostane přesně tolik jako ten, kdo dře od slunka do slunka. Toto podobenství – a to je pozoruhodné – použil mnohem později jeden rabín při pohřebním kázání nad rakví svého mladšího kolegy. Vypráví o králi, která dal svým dělníkům stejnou mzdu jako tomu, který pracoval jen dvě hodiny. když reptali – přesně tak jako v našem textu – odpověděl jim: „Tento zvládl za dvě hodiny mnohem víc, než vy za celý den.“ A řečník připojil o zemřelém vysvětlení: „Tak rabi Bun do svých osmadvaceti let poznal z Tóry tolik, co se nemůže pilný žák naučit ani za sto let.“ Ta odměna je v tomto židovském pochopení za mimořádný výkon, on si to prostě zasloužil. A to je spravedlivé, řekneme si.

Ale v Ježíšově podobenství nic takového není. Všichni dostávají stejně, přesně tak, jak bylo domluveno. Kdyby hospodář začal s výplatou od prvních dělníků, asi by se nic nestalo. Šli by klidně domů a libovali by si, že si vydělali. Ale on začal od těch, kteří přišli do práce poslední. A tady začíná reptání: „Tihle poslední dělali jen hodinu a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro.“

Ano, je to tak. Ale k reptání vede člověka právě pocit závisti. A v tom podobenství je ten, proti němuž se zdvihá lidská nelibost, sám Bůh. To my mu chceme určovat, jak má s lidmi jednat podle práva. Ale Pán Bůh jedná podle své milosti a právě to nás dráždí. Matouš psal své evangelium do prostředí prvokřesťanských sborů, kde vedle židů jsou i pohané, kteří uvěřili v Krista. Možná, že toto podobenství měli právě těm židovským bratřím ukázat to, co tolik zdůrazňoval apoštol Pavel. „Milostí jste spaseni, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,9) A to podobenství stejně tak mluví k nám, kteří smíme stát vedle sebe u stolu Páně, abychom si uvědomili, že na nic nemáme nárok a že všichni žijeme ze stejného denáru, ze stejné milosti. Však už žalmista zpívá: „Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil se slitovává.“(Ž 145,9). Jak bychom se nad tím neměli radovat a místo posuzování, kdo si co zaslouží, neměli každému přát Boží lásku?

Jestliže si zbožní lidé kolem Ježíše mysleli, že právem budou první v Božím království pro své zásluhy, Ježíš jim řekl šokující slova: „Celníci (tedy zloději) a nevěstky vás předcházejí do Božího království. (Mat. 21,31) Když učedníci měli dojem, že pro Ježíše opustili všechno a zaslouží si ocenění (o tom čteme v předchozí kapitole), Ježíš jim vypráví toto podobenství, jež končí slovy: „Tak budou poslední první a první poslední.“ V Božím království to je totiž všechno úplně jinak. Tam mají přednost ti, kteří vědí, že jsou poslední, že se nemohou ničím chlubit, že vše je milost.

Amen.