Mt 20,1–6

Písně: 96, 417, 246, 255, 485
Introit: Jr 9,22–23
Čtení: Ř 9,14–24
Text: Mt 20,1–6
Když jsme slyšeli z listu do Říma apoštolova slova, že „nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“, slyšeli jsme právě to, co je obsahem celého našeho evangelijního textu. Patrně každý, kdo pozorně naslouchá tomu, co říká Ježíš v tomto podobenství o dělnících na vinicích, si klade stejnou otázku, která jej napadla nad epištolním oddílem: kde potom je nějaká spravedlnost? Můžeš dělat všechno, co je správné, můžeš se udřít v jeho službách, a přece to neznamená, že máš – řekněme to srozumitelně – nárok na odpovídající odměnu v nebi. A pak ještě nám apoštol zkazí náladu tím, že nám vypráví o hrnčíři, který si může dělat s hlínou co chce – a my moc dobře rozumíme tomu, oč jde; nemáme na nic nárok a nemůžeme se dovolávat svých práv. Hlína nemá žádná práva. Jinými slovy: nemůžeme Pánu Bohu předpisovat, co má a co nemá dělat, nemůžeme mu vyčítat, že je nespravedlivý, protože jeho spravedlnost je zcela jiná, než naše.

A právě o tom je Ježíšovo podobenství. Je to vyprávění o lidském nesouhlasu s Boží spravedlností, za níže je láska a milosrdenství. Schází tu vděčnost, ale je tu reptání, že všechno má být jinak podle nás, ne podle něho.

Vlastně by bylo všechno jinak, kdyby ten hospodář v podobenství při výplatě nezměnil pořadí. Kdyby nejdříve vyplatil smluvenou mzdu těm prvním dělníkům, kteří pracovali celý den, ti by se svým denárem odešli spokojeně domu. Však dostali přesně to, co jim náleželo za těch dvanáct hodin práce. Ale on ty unavené, sedřené pracovníky nechal čekat a začal od posledních, kteří byli na vinici jen hodinu. Dostali denár stejně jako ti, kdo pracovali celý den. Je to podivné, ale nikdo není poškozen. Jen cit pro spravedlnost se bouří: to přece nejde, dát stejně všem. Vždy ť si to přece nezaslouží! „Tihle poslední dělali jedinou hodinu a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ Ve vzteku ti rebelové ani hospodáře neosloví, jako by jim za to ani nestál. Vůbec je nenapadne, že bez něho by možná trčeli bez práce na náměstí a neměli by nic. V jejich reptání zni hořkost, že na světě není žádná spravedlnost a je-li, tak postavená na hlavu, protože jedni dřou, druzí se skoro válí a vyjde to nastejno. A znovu k nám zní slovo apoštola: „Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“

Ten denár v ruce toho posledního je znamením Božího smilování nad tím, který si to nezaslouží. A právě to, že pořád zkoumáme co si kdo zaslouží a co ne, stejně jako ti reptalové, máme tolikrát pocit křivdy a všelijaké hořkosti. Ale ten hospodář říká jednomu z těch nejvíc navztekaných laskavě: „Příteli, nekřivdím ti.“ Bůh, jehož spravedlnost nechápeme a dráždí nás, nekřivdí nikomu, nejedná s námi jako s nepřáteli. I když nerozumíme jeho způsobu jednání jako ti popuzení dělníci, On není ten, který bere, ale který dává mnohem víc, než si zaslouží i ten poslední. „Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“

Pán Bůh je dobrý – to slyšíme na samém konci tohoto podobenství. Ale my můžeme mít závistivý pohled, který pokukuje po druhých, jestli nedostali toho Božího dobra víc než my. Přemýšlíme, jestli si to zaslouží, když jsou takoví, jací jsou. To, že Bůh je dobrý ke všem, nás má vést jen k veliké vděčnosti a přejícnosti. Ten denár byl denní mzdou, z níž se dalo vyžít. Když jej dostávají všichni, není to proto, že si to zaslouží, ale proto, že jej všichni potřebují. Dobrý Bůh nám dává právě to, co potřebujeme bez našich zásluh. Když to pochopíme, přestane nás apoštolovo slovo dráždit, ale zajásáme nad tím. Opravdu to nejdůležitější nezáleží na mně – naštěstí – ale na Bohu, který se smilovává. Dal nám víc než denár, dal nám v Ježíši Kristu, bez našeho přičinění a zásluhy věčný život. A to je milost, o níž nám svědčí i toto podobenství.

Amen.