Mt 22,23–33

Introit: Ef 2,4–7
Čtení: Ex 3,1–15
Text: Mt 22,23–33
Saduceové, kteří teď přicházejí k Ježíši se svou otázkou, jak to bude po vzkříšení, měli už dávno vlastní odpověď: žádné vzkříšení není. Celá ta historka o ženě, jíž umíral jeden manžel za druhým, je vymyšlená tak, aby byla pro Ježíše pastí. Zatímco farizeové přicházeli se záludnými otázkami proto, aby jej mohli obžalovat a zničit, saduceové se mu chtěli vysmát.

Pro mnoho lidí je to dodnes jediný – jak se zdá – rozumný a realistický přístup: život je jen náhoda, není žádný Bůh a až přijde smrt, nebude nic. Ale u saduceů jejich popírání vzkříšení nevycházelo z nevěry, jak tomu obvykle bývá. Tito lidé naopak jako všichni Židé věřili v živého Hospodina, jen nedokázali v Písmu najít žádné ujištění o vzkříšení. Opravdu, kromě dvou, tří zmínek v prorockých knihách Starého Zákona tu nic takového není. A saduceové právě prorocké knihy odmítali jako pozdní přídavky a jen Tóra, Pět knih Mojžíšových, měla pro ně platnost Božího slova. Tady je Desatero, tady jsou pravidla pro vztah k Bohu i bližnímu, ale nic z toho, co přesahuje lidský konec.

Farizeové naopak s tímto přesahem počítali. Byli přesvědčeni, že vzkříšení je jako probuzení ze snu: člověk zůstane takový, jaký byl, se všemi svými tělesnými potřebami a radostmi. Bude proto schopen mít stále nové a nové potomstvo. Jeden významný rabín dokonce učil, že dar plodnosti umožní ženám počínat každý den. To bylo ovšem skeptickým saduceům jen k smíchu, a proto si vymysleli pro Ježíše absurdní problém, jehož řešení nemohlo být jiné než nesmyslné: „Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude patřit?“

A Pán Ježíš jim říká: „Mýlíte se,“ (jste úplně vedle), protože neznáte Písma ani moc Boží.“ Ten, kdo nezná moc Boží, kdo nevěří v Boha všemohoucího, jak to vyznáváme na začátku v Apostolicu, nemůže asi věřit v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný, na konci téhož vyznání. Věřit ovšem neznamená plně chápat a rozumět. Ani Pán Ježíš všechno saduceům nevysvětlil, jen to jim řekl – a jeho hlas zní stejně tak k nám, že to nebude pokračování pozemského života, ale nový, Boží začátek; po vzkříšení se lidé nežení a nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.

Ale Ježíš těmto lidem otevírá i Písmo, které neznají. Uznávají jen knihy Mojžíšovy, proto právě z nich cituje to, co tam jistě četli, ale bez vnitřního porozumění. „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův.“ Bůh patriarchů, kteří tenkrát už byli dávno postavami minulosti, a přece, protože Bůh se s nimi spojil, nezmizeli v nicotě smrti. Ten Bůh má je i všechny své věrné ve své přítomnosti, ve svém království. „On přece není Bůh mrtvých, ale živých.“

Když jsme četli z dopisu apoštola Pavla ujištění, že Bůh nás s Kristem vzkřísil, je to vyznání víry, že to vzkříšení, které si nedovedeme představit, vždyť si nedovedeme představit ani svou smrt, se nás týká právě už teď. Vzkříšení není předmět našeho přemýšlení, vzkříšení je totiž On sám. „Já jsem vzkříšení i život.“ Není to „něco“, co nás jednou čeká v nepochopitelné a neznámé podobě, ale je to už teď On sám, ten, jehož milujeme, jehož vzýváme, s nímž jsme od svého křtu spojeni jako se Vzkříšeným Pánem. S ním už teď ve víře žijeme život věčný. A to, z čeho se smíme už teď radovat jako lidé všem bídám poddaní, bude jednou dovršeno tak, abychom byli jako nebeští andělé. Bůh, který je Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, Bůh živých a ne mrtvých, to učiní.

Amen.