Mt 23,13-25 – Barabáš, Velký pátek

1. čtení Iz 53,1-12

„Barabáš, Barabáš“, skanduje dav. Propusť Barabáše.

To je konec Pilátovy kličky. Chtěl se vyvléct z odpovědnosti za Ježíšovu smrt, ale zároveň si nepopudit davy. Proto – jak bývalo zvykem o Velikonocích – nabídl amnestii jednomu vězni. To byl chytrý tah. Pro Židy to má velký symbolický význam – ten jeden jakoby reprezentuje Izrael, který unikl z egyptského zajetí. No a  Řím to moc nestojí. O jednoho buřiče méně nebo více. A navíc by Pilát velmi elegantně sprovodil ze světa tu nepříjemnou kauzu s Ježíšem. Proto volí tak jasné protiklady – nevinný Ježíš a proti němu zločinec Barabáš. Ale v tom se přepočítal. Dav skanduje Barabášovo jméno.

Celé bychom to vlastně mohli považovat za epizodní příběh Ježíšovy cesty na kříž. Příběh, ve kterém Pilát osobně dosvědčuje Ježíšovu nevinu, ale přesto nemá dost odvahy, aby jednal spravedlivě. Příběh o tom, jak manipulace a fanatismus společně se zbabělostí končí smrtí nevinného.

Ale pojďme se tu zastavit. Kdo to vlastně je ten Barabáš? Víme toho o něm jen málo, jeho jméno a několik zmínek v evangeliu. Tam se o něm říká, že to byl vzbouřenec (řecky léstés). Byl zatčen pro vzpouru a vraždu. Marek to spojuje a  říká “při vzpouře se dopustil vraždy” a Matouš o něm mluví jako o pověstném vězni. Sotva to byl obyčejný lupič. Řecké stasis znamená totéž, co naše povstání. Zřejmě šlo o jednoho z protiřímských povstalců, zélótů čili horlivců, jimiž se to tenkrát v Palestině jen hemžilo. Dnes by se řeklo: partyzán. Nebo terorista – záleží na úhlu pohledu.

Prostí lidé s nimi sympatizovali. Židovští předáci ne, protože ohrožovali stabilitu, ale v případě potřeby bylo poměrně snadné získat lid pro to, aby chtěl vysvobodit právě jeho.

Dá se tedy říct, že i Barabáš měl na programu nápravu světa. Možná i on spolu s podobnými tvrdil, že jim jde o vyhnání cizinců z Izraele a nastolení boží vlády. Tedy i Barabášovi šlo o Boží království. Jenom ta cesta je jiná. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Účel světí prostředky. Vznešený cíl ospravedlňuje i násilné způsoby.

Bar-abbas – znamená aramejsky syn otce. Podobně jako když Ježíš o sobě mluvil jako o Synu člověka. A v jednom rukopisu Matoušova evangelia máme dokonce zachováno údajné Barabášovo křestní jméno, které tehdy bývalo běžné – Ježíš.

Stojí tu tedy před soudem dva Ježíšové. Ale, který má budoucnost? Cesta kterého vede k budoucnosti? Který Ježíš je skutečný Mesiáš. Ten z Nazareta, Syn člověka? Nebo Barabáš – Syn Otce? Zdá se nám, že odpověď je jednoduchá?

Kdo má být propuštěn? Ten, který trpně mlčí před svými trýzniteli? Ten, který odpouští i svým nepřátelům a modlí se za ně? Anebo ten, který hrdě, s mečem v ruce, proti nepřátelům bojuje, aby je porazil a zničil. S kterým chceme spojit svou budoucnost? Který je nám bližší? Podle kterého se v životě řídíme?

A aby to bylo ještě složitější – i když Ježíš z Nazareta nepřipravoval revoluci ani vzpouru, i když neměl za cíl podnítit povstání, nepřišel přece proto, aby potvrdil a požehnal současný stav věcí, vztahů, současný stav lidských srdcí. Nepřišel jen obohatit náboženský život Izraele a okořenit ho špetkou nové moudrosti, autentického zvěstování a několika mocnými činy.

Ježíš chtěl způsobit a taky způsobil rozruch, rozčeřil vody – našeho života, náboženství a koneckonců i politické.  Nepřišel konzervovat a potvrdit status quo. Sám přece říká:„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Nepřišel jsem vám dát pokoj. Nepřišel jsem jako další rekvizita do vašeho pokoje, poklidu a pohody. Já jsem důvod k rozhodnutí. Jasnému, ostrému, možná i bolavému a mnohé přátelské a rodinné vztahy roztínajícímu rozhodnutí. Rozhodnutí jako meč. Skutečný Ježíš pobuřuje. Čeří hladinu, dělá průvan, nutí k rozhodnutí, které nás chce rozhodit. Nutí nás ke změně. Každého z nás. Není možné v zápase dobra a zla zůstat neutrální.

Jsme-li vnímaví jasně vidíme, že v tomto světě panuje mnoho zla, násilí, nespravedlnosti. Bolestně prožíváme absurditu a omezení. A snad i věříme, že to může být i jinak. Jsme přece věřící. Bez víry to nejde.

Ale kudy vede cesta?

Kudy vede cesta ke změně k lepší budoucnosti? Máme před sebou dvě možnosti Ježíše Barabáše a Ježíše z Nazareta.

Ta Barabášova možnost je dost přehledná, jasná a mnohdy lákavá. Možná, že bychom to veřejně nepřiznali, ale není to nakonec s tím Barabášem pohodlnější? Problémy řeší rázně a radikálně. I na složité problémy najde snadný recept. Není ho zas tak jednoduché odsoudit. Barabáš ví, že je v právu. Příslušník utlačovaného národa. Vede osvobozenecký boj proti utlačovatelům. Dává po svém průchod spravedlnosti. Copak nemá oběť právo se ozvat? Postavit se na svou obranu? Jak reagujeme my na ty, kteří nám pijí krev. Umíme vychladnout a řešit konflikty místo jejich vyhrocování? A chceme to vůbec? Není to nelidské?

Přiznejme si, že v mnoha ohledech vidíme Barabášův boj jako spravedlivý. Boj slabšího proti silnějšímu. Musíme se přece ozvat na svou obranu i na obranu druhých. Se zlem toho po dobrém moc nepořídíš. Nežijeme přece v Božím království.

Ten druhý Ježíš představuje jinou cestu. Ne snad méně radikální. Ale je ta radikalita spočívá v něčem jiném. V tom, jak radikálně – tedy doslova od kořene proměníme, nebo možná lépe řečeno necháme proměnit sami sebe. Necháme k sobě promluvit Ježíšovo svědectví.

Jít cestou tohoto Ježíše vůbec není tak samozřejmé, jak se nám na první pohled zdálo. Je to strašně nevděčná práce, navíc s nejistým výsledkem. Anebo spíš s jistým výsledkem – jen se podívejte, jak tenhle Ježíš skončil – na popravišti.

Ale čas od času se objeví někdo, kdo se tou cestou vydá. Anebo jsme to my sami, kterých se tento Ježíš dotkne a stane se nečekané. Přetne se kruh násilí. Najde se někdo, kdo na urážku neopoví stejnou mincí.  Někdo, kdo se nenechá uzamknout do šablony my a oni. Kdo je ochoten i v nepříteli vidět člověka. Kdo druhého neodepíše pro jeho názory, náboženství, politickou preferenci, rasu, orientaci a pořád v něm vidí především bližního. Kdo si nenechá vnutit černobílý pohled na dějiny nebo na politiku. Kdo místo druhého obětuje část sebe sama.

Dva Ježíšové, ale jen jedna otázka – odkud přichází budoucnost světa? Věříme – poněkud absurdně, že nakonec zvítězil ten, který zemřel na kříži? Jsme připraveni uvěřit, že ten který obětoval sebe připravil dílo záchrany? Věříme, že ten hrozný popravčí nástroj, může být nástrojem proměny lidského srdce?

Mimochodem: Na Barabášově příběhu to vidíme tak konkrétně až to bolí – Barabáš byl prvním člověkem, za kterého Ježíš zemřel. Pro něho se ten Kristův kříž stal velmi konkrétním nástrojem záchrany.

Věříme, že osud Ježíše není ani v Pilátových rukou ani v rukou davu volajícího “Ukřižuj“.

„Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“, říká Ježíš podle Janova evangelia. Ne, nakonec je to právě on sám, který si vyvolil tuto cestu. Který vytvořil tuto cestu. Když kázal o lásce k nepřátelům, když se vydal do Jeruzaléma, když zastavil Petrovu ruku s mečem tam v Getsemane, když se teď neozve na svou obranu, aby těm okolo vysvětlil, že když volí Barabáše, volí špatně.Podvoluje se a mlčí? Je to snad výraz rezignace a pasivity? Nikoliv – vzpomeňte si na Iz 53,7, které jsme dnes četli: „Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.” Ježíš svým mlčením před Pilátem ukazuje, že tu před všemi přítomnými stojí velikonoční Beránek. Ten jehož krví pomazali kdysi v Egyptě Židé dveře, aby jim byl zachován život. To je Beránek, který dává svůj život, aby druzí mohli žít. To není důsledek rezignace a pasivity, nýbrž něco, k čemu je třeba veliké odvahy a obrovské vnitřní síly. Ježíš sám zvolil – vstoupil na Barabášovo místo.

Jako velikonoční beránek o židovských Velikonocích zemřel, aby zastoupil ve smrti všecky, kdo byli v domě, tak Ježíš sám zvolil cestu kříže, aby svou krví získal moc proměňovat lidská srdce. Zemřel, abychom skrze jeho kříž pochopili nekonečnou radikalitu Boží lásky. Vyvolil smrt, abychom my mohli žít s Bohem. Prokázal bezpodmínečnou lásku, kterou smíme přijmout, aby nás to navždy změnilo.

Není to vlastně volba ve skutečném slova smyslu. Nejde totiž o dvě možnosti, o dvě cesty různým směrem. Je to spíše nová možnost. Příležitost vyjít z bludného kruhu zla tohoto světa a barabášovských řešení a objevit cestu která vede k Božímu království. amen