Mt 25,1–13

Písně: 68, 420, 236, 519, 419
Introit: Iz 65,17–19.25
Čtení: 2Pt 3,1–14
Text: Mt 25,1–13
Slovo, které jsme slyšeli na začátku z proroka Izaiáše, je slovo veliké naděje pro všechny smutné a beznadějné lidi. Pán Bůh sám slibuje, že on stvoří něco nového, co dosud neznáme, s čím nemáme vůbec žádné zkušenosti. Náš svět, kde pláč je domovem, dostane úplně jiný rozměr, protože Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi, kde „nebude slyšet pláč ani křik“. Jestliže lidský hřích způsobil, a tak to čteme hned na začátku Bible, že Hospodin „litoval, že na zemi učinil člověka a trápil se ve svém srdci“ (Gn 6,6), teď je to jiné a vše je proniknuto Boží radostí: „Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu.“ Už nebude důvod ke smutku, lidskému ani Božímu, protože moc zla bude zlomena: „Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, praví Hospodin.“(Iz. 65,25)

To všechno víra křesťanů spojuje s příchodem Pána Ježíše v slávě. On slíbil, že přijde, a Církev jej očekává, aby učinil všechno nové, jak o tom svědčí poslední kniha Nového Zákona, Zjevení Janovo. Slíbil to, ale stále se nic neděje, všechno jde svým tempem jako dřív, zlo se páchá v globálním měřítku a zkázu šíří pyšný člověk doslova všude. Není víra v jeho druhý příchod tak trochu iluzorní? Odříkáváme seice v Apoštolském vyznání víry, že „přijde soudit živé i mrtvé“ – kdo však to bere vážně ve svém rozhodování a životním směřování? Už v první Církvi prožili mnozí zklamání, na které reaguje právě epištola Petrova, z níž jsme četli oddíl o příchodu Páně. Pisatel tohoto listu připravuje své bratry a sestry na to, že z jejich víry budou mít druzí legraci a budou posměvačně říkat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všechno zůstává tak, jak to bylo na počátku stvoření.“ A právě Petrův list povzbuzuje zkoušenou víru ujištěním, že ten přicházející má jiný čas než my a že nezapomněl, „nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pt 3,9). Ještě máme darovanou příležitost k změně svého života, abychom jej mohli očekávat bez hrůzy. Tato slova jsou povzbuzení víry.

Jestliže první slovo Písma dává naději, že je před námi Boží začátek, toto druhé slovo z Petrova listu utvrzuje víru, že jej otevře přicházející Ježíš Kristus, který přijde v pravý čas. A když teď z evangelia Matoušova slyšíme jeho podobenství o deseti družičkách, pak tu můžeme zaslechnout, jak je důležitá láska k němu. Pán ježíš o ní nemluví přímo, ale ty rozumné družičky, které dokáží posloužit světlem, když to ženich potřebuje, tu lásku k němu prokazují velice účinně. Zatímco ty ostatní, jež jsou nazvány pošetilými, ne-li přímo bláznivými, si nedaly ani tu práci, aby si zkontrolovaly zásobu oleje. Tato lehkomyslnost není jen a pouze záležitost intelektu, ale spíše srdce a vztahu k ženichovi, jemuž nevydrží sloužit. A apoštol Pavel, který věděl o lásce tolik, že na ni napsal celý hymnus, ujišťuje: „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“

Ta zodpovědná připravenost, kterou mají rozumné družičky, je tak skutečně jedna z podob lásky, k níž nás i tento oddíl vybízí. Jde o to vydržet v čekání na svého Pána v naději, víře a lásce. Jistě jsme lidé všem bídám poddaní – i ty rozumné dívky v našem podobenství usnuly spolu s pošetilými. Ale ani lidská slabost nebrání vejít na svatební hostinu; ženich v tomto podobenství se nehlásí pouze k těm, které mu v opravdové lásce nesvítily a nesloužily. Bdít a být připraven znamená asi myslet s láskou na Ježíše a svým malým světýlkem, které nám svěřil, mu sloužit. Vždyť to je jeho přání: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16)

Amen.