Mt 25,1-13 – Pošetilé družičky

Dnešní příběh je předposlední z našeho hádankového cyklu. Pokud chcete, můžete hádat, podle čeho vybírám texty, pro svá kázání už od září – Marnotratný syn, Samařan, dnes Družičky a příště podobenství o hřivnách. Někteří z vás už na to přišli.

Ve skutečnosti je ale samotnou hádankou to dnešní podobenství. Jak mu máme rozumět a proč nám ho vlastně Ježíš vypráví? A hlavně – jak zapadá do evangelia, do Ježíšova poselství milosti a spásy?

Vlastně je pravda, že s tímhle podobenstvím můžeme být hotoví velice rychle.Třeba tak, že ho vezmeme jako klíč k tomu, kdo bude spasen. My máme víru a naše světlo svítí před lidmi. Kdežto ti, kteří Bohu nevěří, zůstanou za branou.

Ale.

To podobenství není o věřících a nevěřících. Vždyť na počátku všechny družičky čekaly na svého ženicha. Chtěly se sním setkat. Pokud, jak věřím, je tím ženichem Kristus sám, je tohle v našem světě spíš něco neobyčejného. Všech deset tak věřilo, že se mohou a mají setkat s ženichem. Tedy, je to o nás křesťanech, o věřících lidech.

Pak je tu jiná možnost. Někdo řekne: „To je ta krátkodechá víra, která se vyčerpá, které dojde drive, vypaří se, vyprchá, nijak se v životě konkrétně neprojeví v tom, jak člověk žije. Chybí jí olej skutků, kterým by mohla doplnit lampu své víry.“

Ale.

Rozdíl byl v tom, že si ty rozumné družičky vzaly náhradní kanystr s olejem do zásoby. Lze si dělat zásobu dobrých skutků? Jako evangelík o tom dost pochybuji.

A pak jsou tu další otázky: moudré družičky se nechtějí dělit o svůj olej.  „Samy máme tak akorát“, ohrazují se. Kde ale pak zůstalo Ježíšovo – kdo chce tvou košili, dej mu i plášť. Anebo ten nemilosrdný ženich, který říká: Neznám vás. Jenom proto, že jste někde tam na začátku udělali chybu. Kde zůstala milost, která přijímá i toho, kdo si zpackal svůj život. Kde je milosrdný otec, který běží naproti i marnotratnému synu.

Není to nakonec tak, že to Ježíš zkrátka nedomyslel? Nějak se mu to podobenství vymklo? Nepovedlo? To se mi taky těžko přijímá.

A tak navrhuji udělat jeden krok zpět. Totiž přečíst ten příběh jako příběh. Kdy družičky zůstanou družičkami, ženich ženichem a olej je zkrátka jenom palivem do lamp.

Co nám zůstane? Příběh o deseti dívkách, které se těšily na svatbu. Které byly pozvané. Které se sešly, aby vítaly ženicha. Které se připravovaly, jak nejlépe uměly. Udělaly si čas, upravily vlasy, vzaly si sváteční šaty a taky slavnostní lampy, protože s těmi je to veselejší. Zkrátka den plný očekávání, těšení, radosti.

Ale pak se to zadrhlo. Ženich se někde zadrhnul. To se může stát i na té nejpečlivěji zorganizované svatbě. Znáte to. Napřed si lidi povídají, pak už hovor vázne. Nakonec už nikdo nic neříká a leckdo začne zívat. Družičky dokonce usnou. Všech deset bez výjimky. Ty, co jsou označené za moudré i ty o kterých čteme jako o pošetilých. A lampy hoří, oleje ubývá až dojde k úplnému vyhoření. To se stává. Vyhořet může kde kdo. Když věci trvají dlouho, když nepřichází kýžený výsledek. Může se to stát i těm, kdo se nejvíc těší. Nejvíc snaží. Nejvíc připravují.

V tom se ozve volání: Ženich je tu. A v té rozhodující chvíli polovina dívek zjistí trapnou věc. Olej došel. Jenže bez oleje si neposvítí. To se holt nedá svítit. Trapná situace. Panika. Co teď? Pět nešťastnic sleduje své kamarádky, které vytahují kanystr s náhradním olejem. To dá přece rozum. Na svatbě se vždycky něco zvrtne. Nevím, jestli byly moudré, ale rozhodně měli zkušenost s tím, jak to na svatbách chodí.

Jejich rozhovor si představuji nějak takhle:

Půjč mi taky. Prosím.

Ne, ještě by došel i mě. Běž si koupit vlastní.

A tak se těch pět pošetile vydá bušit na vrata obchodníka, který už beztak spí a v krámě má zavřeno. A ženich přijde a vrata se zaklapnou a hosti se radují a těch pět holek zůstane venku. Už se neodbouchají. Oči plné slz. Vzbuzují soucit.

Jasně. Těch pět družiček udělalo chybu. Nevzaly si dostatečné zásoby oleje do svých lamp, a proto nesvítily, kdy měly. Neměly co nabídnout. Před pár týdny jsme četli o služebníkovi, jehož pán odjel a vrátil se dřív, než to čekal. Pro naše nešťastné družičky přišel nakonec později, než čekaly.

Udělaly chybu – už někde tam na začátku, neodhadly správně čas, přepočítaly se.

Ale já se teď zeptám – můžeme z toho vyvodit to, co z toho obvykle vyvozujeme: že totiž jedna chyba, jakákoliv chyba, může rozhodnout o naší spáse? Není to přece tak, že Kristus přišel právě kvůli našim chybám, našim hříchům. Právě proto, aby naše chyby, naše hříchy nerozhodovaly o naší spáse. Abychom byli spaseni bez ohledu na své hříchy, chyby a nedostatky. Takovému neevangeliu se nechce věřit. Ponurému proroctví: „Ty sám si rozhoduješ o své spáse, a když se spleteš, tak máš prostě smůlu. Boží království se ti zavře před nosem.“

Pokud tohle nechceme akceptovat, musíme se ovšem ptát, o čem to podobenství tedy je. O čem je, když není o soudu a zatracení? Nabízím možnost, vnímat ho jako podobenství o očekávání a o naději. Proč? Všimněte si, co Ježíš říká na konci: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.  Zkuste se vžít do radosti družiček, které s čekají ženicha. Které se těší na svatbu.

To je spojnice do naší zkušenosti. Vždyť i my čekáme Krista, který vnáší do našeho světa i do našeho života lásku a odpuštění. A stejně jako těm družičkám nám to může připadat dlouhé. Moc dlouhé. Nesnesitelně dlouhé.Když už čekají dlouho, když člověk na něco čeká příliš dlouho, snadno ztratí bdělost. Radost z očekávání.

A pak snadno začne zmatkovat – tak jako všech deset. Ano, slyšíte dobře – všech deset družiček. Pět z nich si zoufá – nemáme olej, nemůžeme svítit, nemáme co nabídnout, co budeme dělat. A těch druhých pět – na ně křičí. Jděte pryč. Samy toho máme málo. Když se rozdělíme, nezbude ani nám, nemohly bychom svítit.

Zkrátka, ženich se blíží, radost a spása je na dosah, a my řešíme, co máme a co nemáme. „Jděte ke kupcům a kupte si!“, radí pět svítících družiček pěti pohaslým. Takové pošetilé rady dáváme my věřící nevěřícím. Musíte si napřed… zajistit to či ono. Musíte udělat tohle, musíte splnit tamto. A pak můžete přijít za Hospodinem.

Víte, ten olej není to hlavní. Ať už si pod ním představujeme cokoliv, co my můžeme nabídnout Bohu. Hlavní je, že přichází ženich a s ním přichází radost. Hlavní je netrajdat někde v panice, jestli mám co nabídnout a tím všechno prošvihnout. Vzpomínáte? Tak jako ten služebník, z minulého podobenství z předchozí kapitoly, který se pořád ohlížel přes rameno, jestli ten jeho pán už nejde až nakonec své neurotické ohlížení neustál a řekl si: Ale co, on už stejně nepřijde.

Ženich se chtěl s těmi družičkami hlavně potkat. Stejně jako se Ježíš chce potkat s námi. A ptát se, co mu můžeme nabídnout je pošetilé. A stejně  pošetilé je, když takové podmínky a představy vnucujeme druhým. Vždyť i ty družičky mohly – co já vím – třeba jít ve dvojici s jedinou lampičkou. Může nám leccos chybět, ale důležitější je být spolu a potkat se se ženichem. A hlavně si užít tu svatbu.

Sestry a bratři, máme naději, že Pán přichází. A s ním přichází radost a štěstí a život. Jde jenom o to, abychom se nesháněli po něčem dalším, prostě popadli to, co máme a nepropásli tu příležitost k víře, naději a lásce. To všechno je právě tady a teď. Tak to nezaspěme. amen