Mt 25,31-46 – až Kristus přijde – adventní

Sestry a bratři,

představte si, že byste viděli do budoucnosti. Nemyslím nějaké věštění, ale že byste byli schopni vidět, kam povedou vaše rozhodnutí. Která jsou správná a která přivodí nějaké problematické následky. To by se to rozhodovalo, že?

A co kdybych vám řekl, že ten Ježíšův příběh je tu přesně od toho. Dává nám nahlédnout do toho, jaké bude rozuzlení. Ne proto, abychom viděli, jak dopadneme. A rozhodně ne proto, abychom věděli, jak dopadne někdo druhý. Je tu proto, abychom odhalili na čem bude záležet při Kristově příchodu, při jeho adventu.

Tohle podobenství je poslední z celé série příběhů z Matoušova evangelia. Všechny vychází z otázky učedníků, jak to bude na konci. A všechny mají podobný scénář, který začíná nějakým vyprávěním o odcházení a příchodu. Vzpomínáte? Podobenství o nevěrném služebníkovi. Jeho pán odjel a vrátil se dříve, než služebník čekal. Podobenství o deseti družičkách. Ženich naopak přijel později, než čekaly. Podobenství o hřivnách, které nám říká, že toho pána nemáme čekat s rukama v klíně, že máme něco dělat.A teď je tu to poslední. Ve kterém Ježíš vypráví, co tedy máme dělat.

Jenže je to celé nějaké divné.

Za prvé to prostředí. Nevím, jak si představujete příchod Krista. Začíná to velkolepě.  Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy. Trůn, sláva, možná ještě nějaká záře, hromy a blesky. Takhle to třeba viděl Jan ve svém Zjevení. To jsou ty správné atributy božího soudu. Ale najednou jako by ta nebeská nádhera zmizela a my se od trůnu slávy ocitneme na salaši, kde bača třídí své stádo. Ovce sem, kozy tam. Taková obyčejná scéna.

Není to ovšem vlastně už trochu nápověda? Jak si představujeme víru, Boha, nebe? V pozlacené nádheře nebo ho vidíme ve věcech, situacích, které nám připadají docela obyčejné. Nebo jinak. V čem vlastně spočívá skutečná sláva? Co je ve skutečnosti obyčejné a co neobyčejné a zázračné?

Za druhé ten údiv.

Všichni se diví. Ti přijatí, i ti odmítnutí.

U těch odmítnutých se nám to zdá jasné – prostě neudělali to, co měli. Ale u těch přijatých? Pamatovali byste si, kdybyste za někým šli do vězení? Oblékli nahého člověka? Dali najíst hladovému? Nejspíš ano.

Ano v Bibli máme přísloví „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ Rozumíme tomu tak, že nemáme být pyšní na své dobré skutky. Tady to ale spíš než na skromnost, vypadá spíš na rané stádium alzheimera.

Jedni jsou přijati, a neví proč. A druzí odmítnuti, a neví proč. To je docela prekérní situace – ocitnete se na Ježíšově závěrečném dýchánku a nevíte, kam budete patřit. To by bylo dost kruté. A dost zneklidňující. Je snad dílem nějaké náhody, jak to s námi dopadne? Žijeme snad naslepo?

Klíč k objasnění této záhady spočívá v osobě Krista. V jednom malém osobním zájmenu – mě. Cokoliv jste jim učinili mě jste učinili.

Ti první – se diví. Ne, že by si nepamatovali, co všechno za svého života udělali či neudělali. Oni se diví, že by snad viděli žíznivého, hladového, nahého nebo nemocného Ježíše. Nebo dokonce Ježíše za katrem.

A stejně tak se diví ti druzí – a kdy jsme tebe Pane viděli? Mohli bychom si jejich slova vyložit taky takhle: kdybychom viděli tebe, Ježíši, náš mistře, pak bychom ti přece určitě přispěchali na pomoc, navštívili, oblékli, podpořili. Ale my jsme tě přece nepotkali.

A v tom vězí celý rozdíl. A taky omyl. Jsme v pokušení říct, že ti odmítnutí nemají kouska srdce, jsou bezcitní, líní nebo jinak vadní. Ti, kteří se neslitovali. Jenže ono nejde o zatvrzelost nebo bezcitnost. Oni jenom nepochopili tu souvislost s Kristem. Možná to byli i hodní lidé. Možná jsou to dokonce ti, kteří mají mnoho zásluh – o stát, o církev, o společnost. Možná dokonce dokázali velké věci. Velké a obdivuhodné podle lidských měřítek. Jenomže ty, o kterých je tu řeč, považovali za podružné. Nedůležité.

A stejně tak ti přijatí. Ne že by si nepamatovali, co udělali. Možná ano, možná ne. Je jenom nenapadlo, že v těch v těch zdánlivě obyčejných věcech jako darovat bezdomovci kabát, nebo návštěva u nemocného je pilíř jejich víry. Setkají se tu s Kristem.

A tím se dostáváme ke třetí podivnosti. Čekali bychom možná jiný žebříček priorit. Takových, které my považujeme za důležité. Volíme pravici nebo levici. Jsou lepší Američané nebo Rusové. Křesťané nebo muslimové, případně katolíci nebo evangelíci. Sparta nebo Slávie. Možná někteří čekají od příběhů o konci světa potvrzení, že ta jejich strana, názor, církev je ta správná a oslavená, zatímco ostatní skončí po krk v pekelných hrncích. To jsou přece ty věci, které řešíme, o které se hádáme, které nám přijdou podstatné. A ono ne. Od Ježíše se dozvíme, že to jde napříč národy nebo vyznáním. Že se to dokonce míjí i s naší kolonkou věřící – nevěřící.

Třídění probíhá podle toho, jestli jsme se rozdělili o svačinu, jestli jsme překonali své předsudky vůči někomu, koho považujeme obyčejného kriminálníka. Ne duchovní velkočiny, ale prosté udělání toho, co je třeba. Hladověl jsem a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem cizí a přijali jste mne, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Čtyřikrát nám to Ježíš zopakuje, aby nám to vtloukl do hlavy jako nejdůležitější křesťanskou mantru.

Ale můžeme to vidět jen jako hlavní příklady, které ukazují směr a klidně si můžeme dodat další: byl jsem podivín se složitou povahou a trpělivě jste mne snášeli. Provinil jsem se proti vám a odpustili jste mi. Byl jsem pod vaší intelektuální úroveň, ale viděli jste ve mně bratra. Byl jsem sám a udělali jste si na mne čas. Tížily mne starosti a vyslechli jste mne. Choval jsem se trapně a nesmáli jste se mi. Trpěl jsme v nespravedlivém systému a vy jste ho neakceptovali atd.

Na závěr – ještě poslední „nesrovnalost“. Máme tomu snad rozumět tak, že jsme přijati, spaseni za své skutky? Ale kdeže. To je také kouzlo toho údivu. Oni to přece nedělali proto, aby na Boha zapůsobili. Oni to udělali, protože toho člověka vedle něco bolí, protože už nemůže, protože má hlad, neví si rady, je mu smutno. Kvůli němu. Ne abych já. Aby se mi to počítalo jako dobrý skutek. Abych si na jejich nouzi vydělal na své spasení. Aby mě za to chválili.

A ano je to trochu paradox. Ve svobodě, kterou víra dává se už nemusím pořád dokola zabývat sebou samým. Mám svobodu vidět druhé a jít jim naproti. Už nemusím zachraňovat svůj život, protože to bych o něj leda přišel. Můžu si dovolit život ztrácet, utrácet ve prospěch druhých a věřit že v tom skutečný život najdu. Tak požehnaný advent.

amen