Mt 28, 1-15 – stráže u hrobu – rodinné

1. čtení Mt 27,57-66

Ježíš zemřel. Jeho tělo položili do hrobu. A na hrob přivalili velký kámen. Konečně měli pocit, že se ho zbavili. Ale kromě toho jsme četli, že kněží zapečetili kámen, který byl na Ježíšově hrobě. Co je to pečeť?

Pečeť má chránit obsah. To se vezme vosk, napatlá se na obálku, na smlouvu, nebo se vezme provázek, který je přes dveře a pak se do toho horkého vosku otiskne nějaké razidlo. Když je zapečetěná, tak se do té obálky nemůžete dostat, aniž byste tu pečeť odtrhli, nebo dokonce zlomili.

Proč to udělali? Aby prý nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých.

Takže si to posichrovali hned dvakrát. Dali na hrob veliký kámen, který jeden člověk nedokáže odsunout. A ještě ho zapečetili, aby bylo jasné, že s ním nikdo nehýbal. Ale to jim ještě nestačilo. Co udělali dál? Postavili tam stráže.

To je zajímavé. Když mluvíme o Velikonocích, tak samozřejmě myslíme na Ježíše. A na ženy, které šly k hrobu. Někdy na anděla, který odvalil kámen od hrobu. Ale že tam taky stáli vojáci, kteří měli hrob hlídat, to si zase tak často nepřipomínáme.

Takže ještě si to shrneme: Ježíše ukřižovali, položili do hrobu a jeho hrob zajistili hned třikrát:

• velkým kamenem
• pečetí
• vojáky

To zní, jako by se báli, že? Jako by se báli Ježíše. Není to zvláštní představa – Ježíš, ze kterého jde strach? Ale ono to tak je. Strach mají ti, kteří by chtěli mít moc nad lidmi. Strach mají ti, kteří nechtějí slyšet pravdu. Strach mají ti, kteří říkají – tady vládnu já a nikdo mi do toho nebude mluvit.

Ježíš k tomu říká: Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo (J3) Není to divné? Máte radši světlo nebo tmu?  Ježíš to vysvětluje: každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Tmu má rád ten, kdo dělá něco špatného a nechce, aby to bylo vidět.

Takoví lidé přivedli Ježíše na kříž. Chtěli se ho zbavit. Chtěli, aby nemluvil k lidem. Chtěli, aby lidé poslouchali jen je a ne Ježíše. A mysleli si, že se ho zbavili. Pojistili si to vším možným – ukřižováním, kamenem, pečetí i vojáky. Smrtí, Překážkami, autoritou i mocí. Mysleli si, jak na to vyzráli. Teď už jim Ježíš nebude mluvit do života. Konečně se ho zbavili.

A bylo jim to něco platné?

Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh.

Jedna událost, ale každý na ní reaguje jinak:

Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví.

ženám řekl anděl: “Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých

Máme tu vojáky. Máme tu ženy. Ti i oni viděli stejnou událost. A přesto jsou tu dvě cesty a každá vede jinam.

Cesta těch žen:

Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal

A co ty stráže?

Stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: “Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali.  A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.” Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo.

Nikdo z nás u toho nebyl. Komu uvěřit?

Není to tak jednoduché. Dodnes jsou lidé, kteří věří tomu, co řekli vojáci, že si to učednice a učedníci jenom vymysleli. A vůbec v dnešní době čteme nebo slyšíme tolik zpráv. Některé pravdivé a některé ne. Navzájem si odporují.

Komu věřit? Podle čeho se rozhodnout? Co nás může vést?

1. Pravdivý svědek má své jméno.

Jak se jmenovaly ty ženy? Marie z Magdaly a ještě jiná Marie. Dvě Marušky.

A jak se jmenovali ti vojáci? Nevíme.

Ti, kteří hájí pravdu, jdou se svým jménem, se svou kůží na trh. Za to, co říkají ručí svým jménem i svým životem. Ti, kdo lžou, se skrývají, nechtějí, aby se o nich vědělo. Skrývají se ve tmě nebo za nějakou falešnou adresou.

2. Věřit se dá tomu, kdo je nezištný – nechce za to peníze.

Ženy jdou a všechno vypráví učedníkům. A nic za to nechtějí.

Kdežto vojáci dostávají za svou lež úplatek. Aby nemluvili pravdu.

3. Věřit se dá tomu, kdo myslí na druhé, a ne především na sebe.

Ty ženy si nenechávají zprávu pro sebe. Chtějí, aby se evangelium dozvěděli i další.

Vojáci myslí především na sebe a na to, jak se dostat z průšvihu.

4. Věrohodný je ten, kdo nese radost.

Ženy vyprávím evangelium. Dobrou zprávu o tom, že láska vítězí nad smrtí. Přinášejí naději do smutku pozůstalých radost, útěchu. Odhodlání žít dál a smát se. A tak se samy potkávají s Kristem.

Naopak lháři pěstují strach. Učedníci tělo ukradli, není žádná naděje a smrt vyhrála.

 

Myslete na to, že jedna událost – prázdný hrob – má už od počátku dva výklady. A na každém z nás je, pro který se rozhodneme. Ale jenom na jedné z těch cest člověk potká Krista, radost a novou naději. amen