Mt 28,1–10

Písně: zpíval Branický komorní sbor + při Večeři Páně písně 341, 350, 660, 510

Velikonoční neděle
Introit: Ž 27,1–3
Čtení: Zj 1,9–18
Text: Mt 28,1–10
Poslání: 1J 4,17–18

Milí bratři a sestry,

v tom příběhu je několikrát řeč o strachu. Proto dnes bude řeč o strachu a o tom, jak z toho strachu vyjít ven. Jaká metoda nám pomůže se strachem bojovat, byť by to byl strach z věcí, které nás přesahují. Prolétnu ten příběh – nejprve anděl, který vystrašil vojáky i ženy. Ženám sice řekl: „Vy se nebojte!“, ale zjevně to moc nepomohlo – za učedníky ty ženy běží stále ještě se směsicí radosti i toho strachu. Z toho strachu je pak vyvádí Pán Ježíš. Pak už o strachu nečteme nic – a mně to připadlo hodně důležité.

To první setkání je právě takové setkání s něčím, co nás přesahuje. Setkání s duchovní bytostí, jejíž moc je nám nepochopitelná. Tohle téma mě dohání v posledních měsících z různých stran: to, že na tomto světě nejsme sami nejen tak říkajíc „dolů“ – tedy směrem ke zvířatům a rostlinám, ale i „nahoru“ – směrem k duchovním bytostem.

V obou dvou směrech platí velmi obdobná pravidla. Tím nejpodstatnějším je, že naše životní příběhy se v drtivé většině případů zcela míjí. Nepotkáváme se s duchovními bytostmi, nebo si toho aspoň nejsme nijak vědomi. Možná jsou kolem nás a možná ne – na našem životě se to (alespoň pokud můžeme soudit) nijak neprojevuje. Právě tak se životní příběhy drtivé většiny zvířat či rostlin této planety nepotkají s životním příběhem nějakého člověka. Abychom si rozuměli – můžeme být někdy velmi blízko vedle sebe! Včera na procházce po lese jsem byl v blízkosti mnoha stromů. Ale nijak jsem nezasáhl do jejich bytí, do jejich osudů. Mohl bych, ale neměl jsem žádnou motivaci, proč bych to u všech všudy měl dělat. A tak si dál leze ten všemožný hmyz, který se tam kde vyskytoval, květiny kvetou a sýkorky se honí se tam na Barrandově mezi paneláky… Jedni jako druzí si žijí své životy a ten náš lidský do těch jejich ptačích nijak přímo nezasahuje. V drtivé většině případů se prostě míjíme.

To samé si představuji o stupínek výš. Teď už jsme to my, kdo jsme na úrovni těch sýkorek, které lítají mezi paneláky a nijak jim nedochází, že je postavili lidé, že lidé tam na sídlišti vysázeli stromy a vůbec nějak rozhodli o tom, jak to tam na sídlišti vypadá. Tak, jako toto je nad sýkorčí chápání, tak je nad naše chápání duchovní svět. Jeho zákonitosti, vztahy a především jeho moc a možnosti – to se vymyká naší představivosti. Myslím, že spoustu věcí, které chápeme jako samozřejmost a přirozenou součást našich životů, či které naopak chápeme jako náhodu či zvláštní souhru okolností, to je jejich práce. Ale nejspíš to nedělají kvůli nám, tak, jako stromy na sídlišti nebyly vysázeny kvůli sýkorkám. A někdy třeba něco z toho kvůli nám udělaly! Opět je tu obdobná situace ve vztahu nás lidí směrem dolů. Čas od času se najde nějaký člověk, který má rád sýkorky a tak jim věší na stromy lůj. Sýkorka po mém soudu nemá šanci pochopit myšlenkové pochody člověka, který nakoupil slunečnicová semínka a dává je do krmítka. Právě tak jsou mimo naše chápání činy andělů strážných a vůbec co to znamená, když Pán Ježíš říká (Mt 18,10) Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Co tam dělá takový anděl? Jaký je jeho vztah k tomu, kdo je mu takto svěřen…? Nevíme, ale z toho verše jasně proznívá, že taková duchovní bytost má oněm „maličkým“ sloužit nějak ku prospěchu.

Jsou ale i lidé, kteří zvířata trápí. Malé děti z nerozumu, dospělí z nějaké úchylky. Mnohdy ani lidé nechápou, ale už vůbec nemůže pochopit zvíře v zoologické zahradě, proč nějaký člověk napíchá špendlíky do jablka a vhodí je zvířeti do kóje. Posuňme se o pomyslný stupínek výš a jsme u možnosti či nemožnosti pochopit, proč stále ještě ďábel obchází jako lev řvoucí a hledí, koho by sežral. Hranice mezi dobrem a zlem nevede jen mezi dobrými a šatnými lidmi, ale také mezi dobrými a zlými duchovními bytostmi. V těch nezměrných zástupech duchovních bytostí jsou i takové, které mají potěšení ze zla. Které baví ubližovat a mají nejen chuť, ale také moc ubližovat.

Ve většině případů se ale světy lidí a duchovních bytostí míjí. Tedy alespoň potud, že my o oněch duchovních bytostech nevíme a ony se o nás nezajímají. Co když se některá z nich zajímat začne? Co když se přece jen potkají? Co když některá z těch duchovních bytostí, ať už z jakéhokoliv úmyslu, vyjde vstříc těm doposud tak nezajímavým bytostem, jako je člověk…? Najděme analogii o stupínek níž – co se stane, když někdo z lidí ať už z jakéhokoliv úmyslu vyjde vstříc těm doposud tak nezajímavým bytostem, jako jsou sýkorky? Uletí, protože se bojí. I kdybyste byli stokrát rozhodnuti jim nic zlého neudělat, i kdybyste měli plnou kapsu slunečnicových semínek a byli skálopevně rozhodnuti je té sýkorce třeba i loupat, tak se ta sýkorka bojí. Jako děti jsme na Petříně krmili sýkorky a podařilo se je někdy krmit z ruky. Člověk stál s napřaženou dlaní a na samém konečku prstů nějaké to zrníčko a bez pohybu jsme čekali. Sýkorka přiletěla, stoupla si na ruku, chytla zrníčko do zobáčku a byla v čoudu. Rozhodně to nebyla příležitost k nějakému tak říkajíc „mezidruhovému přátelství“. Že by si řekly: hele, s tímhle zkusíme pokecat! Sedly by si na rameno a do ucha: tý-dá tý-dá. Ne… Jen v předtuše žrádla byly ochotné překonat na chvíli strach, ale dál se nás bály. Dál nás vnímaly jako nebezpečí, jako ohrožení.

Přesouvám se o stupeň výš a jsme na začátku čtení z evangelia. Anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. Jako králík, který ztuhne hrůzou tváří v tvář nebezpečí. O ženách tu v tuto chvíli řeč není, ale slyšíme jasné andělovo slovo: „Vy se nebojte!“ Nedělejme si iluze o tom, že vojáci jsou zděšeni hrůzou, ale ženy se šťastně usmívají blahem při pohledu na andělskou bytost. Je to setkání s něčím, co člověka přesahuje když už ne nebetyčně, tak určitě „k nebesům ukazovačně“. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh… Člověk se utíká k obrazům ze svého světa, protože pro jevy z toho druhého světa žádné pojmy nemá. Když v Bibli otevřete třeba takového Ezechiele potkáte se s úplně stejnou divočinou, do které ta výzva „Vy se nebojte!“ bytostně patří.

Zjevení Janovo je ze stejného okruhu, ale tam už se to někam posouvá. Proto jsme si četli v prvním čtení jeho začátek – setkání Jana s Ježíšem. Obrazy jsou v zásadě úplně stejné. Jan měl vidění z onoho světa, ale odkázáni jsme na jevy ze světa našeho – proto je hlas silný, jako když troubí siréna, oči planou jako oheň, nohy zářící jak železo vytažené z kovářské výhně, z úst vychází meč… Je tu i ten obligátní strach, na který pak zní právě tak obligátní „neboj se!“. Jedna změna tu ale je – totiž to, s kým se Jan setkává. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: ‚Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Je to setkání se samotným Kristem. To je cíl, to je vrchol. Pak už nikde nečteme o tom, že by se Jan bál. Viděl ještě ledacos. Mnohdy před ním defilovaly obrazy velmi děsivé – ale on už se nebál. Také mnohokrát nerozuměl, nechápal – ale nebál se. Když bylo něco smutného, tak plakal – ale o strachu už nečteme nic.

Evangelijní příběh také nekončí setkáním s andělem. Jakkoliv nás duchovní bytosti převyšují, nejsou ani zdaleka těmi nejvyššími bytostmi, se kterými se můžeme setkat a jejichž přítomnost nás může provázet. Přeskočme všechny (když to vezmu v tradičním pojmenování po sférách odspoda) Anděly, Archanděly, Knížectva, Ctnosti, Mocnosti, Panstva, Trůny, Cherubíny i Serafíny a dostávám se úplně nahoru, tedy k samotnému Bohu.

Tento mocný skok přes všechny sféry duchovních bytostí má jeden jediný důvod – když jako ty ženy hledáme Ježíše, který byl ukřižován, tak v tu chvíli i pro nás zní andělské slovo: „Vy se nebojte!“. Byl vzkříšen. Vstal z mrtvých a předešel Vás do Božího království. Nejpozději tam ho spatříme. Už v tuto chvíli je ale naším prostředníkem s Bohem. Skrze Ježíše Nazaretského jsme ve spojení s tím, který je nade všemi duchovními bytostmi. Dobrými, zlými i nad těmi, které jsou nevyzpytatelné, tak, jako jsme my nevyzpytatelní pro sýkorky. V tuto chvíli už není čeho se bát.

Je možné setkat se s Bohem. Máme prostředníka mezi Bohem a námi a je záhodno ho využít, protože jen u Boha můžeme být zbaveni veškerého možného strachu. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? říká žalmista (Ž 27,1). Je dobré si připomínat slova apoštola Pavla o tom, že v celém stvoření není nic, co by nás mohlo odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8,38–39) I tohle patří do velikonoční zvěsti – že opravdu není čeho se bát. Ve chvíli, kdy nás naplňuje obava z čehokoliv pozemského či nadzemského, pak hledejme Ježíše, toho, který byl ukřižován. Připomínejme si, že ten, který je Pánem nad nebem i zemí, tak přišel až za námi a jednou se s ním setká každý z nás.

Amen.