Mt 28,1-10 – zemětřesení vzkříšení, Hod boží velikonoční

(čtení Ř 6,3-10)

Co člověk prožívá ve chvíli naprostého konce?

Zkusme si představit chvíli totálního krachu a neúspěchu, kdy všechno, na co jsme dosud spoléhali, nás opustilo a rozpadlo se nám pod rukama. Možná že se nám vybaví zcela konkrétní okamžik, když se zdálo, že náš život se hroutí a po ruce není žádná opora. Člověk by to nejraději vzdal, zabalil a odešel. Od rodiny, z práce, někdy dokonce ze života. To, když na nás dolehnou tlaky a události, které jsou silnější než my a teď nás mačkají a kroutí. Možná že se zdají takové úvahy divné a nepatřičné. Dnes je přece velikonoční neděle. Dnes je přece den radosti a my bychom měli oslavovat.

Ale není to omyl. Je to jen pokus, jak přiblížit vzkříšení v celé jeho hloubce a prožít ho i dnes. Protože přiznejme si to – když čteme tu zprávu o ukřižování Krista, my už víme, jak to celé dopadlo. Celý pašijový příběh pak vnímáme jako sice dramatický děj, který ale přece jen dobře skončí. Je to trochu jako nějaký starý známý film, který už byl tolikrát přehrán a my jsme ho už tolikrát viděli – až už dokážeme zpaměti převyprávět děj i jednotlivé záběry a dialogy herců. Film, který přes všechny peripetie, kterým herci musí projít, musí mít znovu šťastný konec.

Je pravda, že takové filmy občas rádi vidíme, rádi se k nim znovu vracíme. Dobře se u nich relaxuje. Ale přesto v nás zůstává taková základní nedůvěra. Takhle to v životě nechodí. Je to příliš krásné, aby to mohla být pravda. Spíš než ze života a o životě je to nějaký sladký únik do nevěrohodné iluze.

Snad právě proto všichni evangelisté líčí Ježíšovo vzkříšení očima žen, které jdou k hrobu. Protože v tu chvíli to vůbec není jasné, že to dopadne dobře. Není totiž zřejmé, že by to mělo vůbec mělo ještě nějak dopadnout. Že by měla přijít nějaká změna. Naopak. Provází je zoufalství. Beznaděj. Nebo v lepším případě rozpaky, neochota připustit si, že by to mohlo být ještě jinak. Nevidíme vzkříšení. Vidíme putování, smutek a beznaděj těch, které míří na místo smrti. Právě v tom se nám ten příběh dostává pod kůži. Přestává to být popis o zázraku, který my stejně neprožíváme.

Zkusme jakoby doprovázet ty ženy k hrobu. Jednají pragmaticky. Podle svých možností. Jdou pomazat mrtvé tělo. Přizpůsobit ho, aby alespoň vzpomínka dlouho vydržela. Ale nic víc nečekají. Co by se taky ještě mohlo stát? Jako by vyjadřovaly naše vlastní pochybnosti a skepsi ze života. Náš vlastní pragmatismus a realismus. Věříme – to ano. Ale zároveň stojíme oběma nohama pevně na zemi.

Nebo ne? Jak často připouštíme Boží řešení do takového toho běžného života? Uvedu pár příkladů: Ježíš říká: Miluj svého bližního jako sebe sama. A my na to: kdo je náš bližní? Rodina a příbuzní? No ani ti někdy ne. A to on by každej natáh ruku, že něco chce. Mysli především na sebe. A lidi třiď podle toho, jestli ti vyhovují nebo dokonce jestli tě baví – to je hlas dnešní doby.

Anebo jiný výrok:  Kdo chce být mezi vámi velký, staň se služebníkem všech. A my si říkáme: Jo to bych to daleko nedotáhl. To znám, když něco v práci vezmu za druhého, tak si každý rychle zvykne, že mi to může hodit na hrb. Takhle to na světě nechodí. A taky vidíme, jak celé zástupy mužů a žen v demokratických volbách dávají svůj hlas autokratům, kteří beztrestně ničí struktury institucí, které mají hájit právo, zastávat se slabších. Jak ve velkém nastupují vůdci a nikoliv služebníci.

A to už vůbec nemluvím od dalších Ježíšových slovech, která  považujeme za čirou fantazii a holou nemožnost – jako je milovat nepřátele, nastavit druhou tvář. No to bychom dopadli.

Najednou vidíme, že ten velikonoční příběh není tak jednoznačný. Skoro už chápeme, proč vlastně Ježíše ukřižovali, když mezi nás přišel s takovou utopií, s Královstvím Božím.

Nemusí v tom být zlá vůle. Jenom prostě víme, jak to v životě chodí. Možná už mnohokrát jsme dostali přes …. ústa ve chvíli, když jsme tu druhou tvář nastavovali. Možná už jsme mnohokrát zažili spíše pro dobrotu na žebrotu, než blahoslavení ti, kdo působí pokoj. Kolikrát jsme narazili třeba jen na hranice vlastní pohodlnosti, když jsme dobře věděli, co je dobré, ale odmítli se toho ujmout. Kolikrát jsme se zklamali ve svých nadějích na lepší svět.

Jdeme s těmi ženami k hrobu. Na to tak stačíme. Pomazat mrtvé tělo. Mrtvý Ježíš totiž neznamená jen tělo ležící v hrobě. Mrtvý Ježíš je ten, který nemá žádnou moc. Můžeme si ho i vážit. Jako velkého učitele v minulosti a zároveň snílka jehož názory se ale do dnešní doby moc nehodí. Jsou pro nás pasé. Jsou mrtvé. Ani už nás neprovokují, jen se nad nimi usmějeme a odkážeme je do správných mezí. Je to tak. Nejvíc mrtvý je Ježíš, když uctíváme jeho památku, když pečujeme o jeho tělo o jeho hrob, o jeho odkaz, a přitom se to nijak neprojeví v našem životě, když jeho slova budeme považovat za prakticky nepoužitelná. Mrtvý Ježíš je ten, který zůstává jenom milou vzpomínkou. Slavíme jeho památku. I z kostelů se tak stávají veliká mauzolea a muzea mrtvého Boha, jak si trefně povšimnul jeden z filosofů 19. století.

A možná je to tak i přirozené. Taková je naše zkušenost i když jsme se třeba i o něco snažili. Ale my přece máme vliv na tak málo věcí. My z vlastních sil můžeme tak leda jít opečovat ten hrob. Nemůžeme čekat, že bychom něco radikálně změnili. Nakonec ty ženy udělaly alespoň něco na rozdíl od učedníků, kteří jsou zrovna kdovíkde.

Jenže do takového příštipkaření, do těch malých, malinkatých možností, které máme my, přichází najednou zemětřesení (jak píše Matouš). A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm.

To je vzkříšení. Žádný naprogramovaný konec z amerického slaďáku. Je to zemětřesení. Pořádně to se všemi přítomnými zamávalo. Stráže u hrobu byly strachem bez sebe, div že je nekleplo. Vzkříšeného Ježíše se totiž vždycky bojí nejvíc ti, kteří by si ho chtěli dobře pohlídat, kteří by ho chtěli mít pěkně uklizeného a zaškatulkovaného tak, aby moc nepřekážel. Případně u jeho hrobu stojí stráž těch, kteří by jeho památku nejraději využili ve svůj prospěch. Ve jménu národa, ve jménu moci, ve jménu tradice. Stráž, která se nejvíc snaží o to, aby jejich obraz Krista, kterým se zaklínají nerušil opravdový nárok Ježíše, který zval ke službě, pokoře, lásce, otevřenosti i vůči těm, kteří nám nejsou po chuti.

Do vší naší malosti, neschopnosti uvěřit v moc Kristových slov, do lidské snahy si Boha ochočit, aby sloužil našim plánům, potvrdil naši identitu – přichází zemětřesení.

Otřeseny byly stráže, protože Ježíše nelze ochočit. Ale otřeseny byly i ty ženy, kterým musí anděl říkat: nebojte se.

Je to nesmírné zemětřesení, protože vzkříšení zacloumá naší skepsí, naším realismem a pragmatismem. To hlavní, ta zásadní věta, kterou Bůh vyslovil vzkříšením Ježíše, totiž zní: Všechno, co Ježíš říkal, vyznával, kázal a učil je pravdivé. Všechno to dobré, co dělal, co se nám v naší zkušenosti zdá být jako bláznovství jednoho snílka, je pravda na které stojí náš svět. A pokud jí neporozumíme, pak si zaděláváme na kolaps.

Je to zemětřesení lidských možností, do kterých najednou vstoupil Bůh a nemožné učinil skutkem. Vzkříšení není happy end Ježíšova života. Je to mnohem spíše výzva pro nás.

Jak se k tomu postavíme? Můžeme dál dělat, že je Ježíš mrtvý. Nebo uvěřit té zprávě o vzkříšení. Je to otázka víry. Ale abychom si rozuměli – nikoliv víry, jestli vzkříšení bylo nebo nebylo, nebo jako to u toho hrobu vypadalo. Nikoliv víry ve smyslu nějakého důkazu. Je to otázka víry, která se odváží doufat, že to vzkříšení je naší realitou dnes. Je klíčem k naší budoucnosti. Věřit znamená vzít Krista vážně pro svůj život. Kristovo vzkříšení znamená, že máme také v našem vlastním životě očekávat zemětřesení.

Tak například je to zvěst o tom, že nic z těch věcí, o kterých jsem mluvil na začátku – všechny ty příčiny depresí a beznaděje už nejsou úplné a definitivní. Dokážou nás potrápit to ano, ale je tu něco silnějšího, někdo silnější. Ten, který je na naší straně a o koho se můžeme opřít. Ten, který zvítězil nad všemi silami zla a zmaru, nad všemi silami, které slouží smrti, protože on porazil i samu smrt.

Je to zemětřesení také proto, že teď najednou vidíme úplně jinak ta Ježíšova slova, o kterých jsme už dnes mluvili. Ne tak, že bychom se stali najednou dokonalými lidmi a supermany víry, že bychom teď dokázali nastavit vždy druhou tvář a milovat všechny nepřátele. Ale tak, že najednou vidíme Ježíšova slova jako reálný cíl, ke kterému má (a může) směřovat náš život anebo aspoň tak, že si s pokorou a lítostí budeme uvědomovat kolik lásky zůstáváme druhým dlužni.

Ve vzkříšení vidíme, že sobectví, hamižnost, hrubá síla – vypadají často silně a monumentálně. Ale stavět se na nich nedá. Dříve či později dopadnou jako ten dům na písku.

Vzkříšení je vlastně tak trochu na nás. V tom, že odmítneme přisoudit tomuto světu a jeho pravidlům poslední platnost. Že se postavíme nároku těch, kteří ať už konkrétně nebo nevědomky popírají to, na čem Kristu záleželo. Že nepodlehneme beznaději a strachu.  Že sami uvěříme, že i náš vlastní život může fungovat jinak. Ne tak, že se staneme hrdiny víry, kteří už ví jak na to, ale uvěříme Bohu, že nás může změnit, že to chceme a pustíme ho dál.

Vzkříšení je všude tam, kde se nespokojíme s pouhým pragmatismem, s tím, jak to chodí v nás i kolem nás, ale necháme se překvapit Božím řešením, uvěříme ještě jiné možnosti – možnosti Boží, Boží moci.

Je to bez záruky. Může nás v tom vést a držet jedině víra a taky radost, že Kristus nezůstal v hrobě. Naděje, že Boží království je už mezi námi.

amen