Mt 28,18–20

Písně: 167, 621, 604, 158, (193, 639, 189), 510, 613, 360

Introit: Ž 34,2–5
Čtení: Sk 3,1–16
Text: Mt 28,18–20
Poslání: 2K 13,13

Milí bratři a sestry,

slyšeli jsme tato slova minulý týden při křtu a slýcháváme je při každém křtu. Byť v kralickém překladu, ale myslím, že je známe tak dobře, že rozumíme. Tedy slovům rozumíme. Otázka je, co nám říká jejich obsah. Tak jsem si řekl, že se k nim vrátím, aby zas tak úplně nezapadla. Aby se nestala jen liturgickým textem, který necháme zaznít, protože se to tak při křtu dělá.

A ještě jeden důvod mám. Od příští neděle bude tady vlevo v drtivé většině případů přehoz zelený. Až do konce listopadu máme liturgické mezidobí. Teoreticky bychom ho mohli přerušit třeba 29. června, protože to je svátek Petra a Pavla. Oba apoštolové zemřeli mučednickou smrtí a svátky mučedníků je připomínána červenou liturgickou barvou. Stejně tak vyjde na neděli i zářijová oslava svatého Václava.

Dnes máme barvu bílou, mohly by být i zlatá – ty jsou záměnné. Je to ta nejslavnostnější liturgická barva. Používá se o Velikonocích, o Vánocích – no a třeba také dnes při svátku nejsvětější Trojice. Což nás také dostává k dnešnímu hlavnímu čtení. Je to jedno z nemnoha míst, kde se tihle tři objeví. Tedy přesněji, kde jsou všechny tři Božské osoby jmenovány. Církevní tradice to vidí tak, že po svátcích Boha Otce – čímž jsou míněny Vánoce, po svátcích Boha Syna (tedy Velikonoce) i po Svatodušních svátcích (tedy Letnice) se nám všichni tři setkávají ve svátku, ve kterém bychom měli nějakým způsobem prožívat Boží plnost. Kdyby to tedy bylo možné ji prožívat.

Právě učení o Trojici v sobě nese základní poselství, že Bůh je lidskému rozumu nepochopitelný. Kdosi to přirovnal k okamžiku, když skupina lidí pozoruje úzkou trubičkou slona. Každý má svoji a tak každý vidí jen kousíček. Jeden vidí chobot, druhý ucho, třetí ocas, čtvrtý nohu či kterou další část těla. Není možné vidět celého slona a i kdyby se někdo vybičoval a šmejdil trubičkou sem a tam, nahoru a dolu, doleva a doprava a snažil se postupně vidět Boha celého, tak ho stejně může popsat jen z té přivrácené strany.

Jako každé přirovnání, tak i toto dozajista v mnohém kulhá, ale ten základní postřeh vyjadřuje dobře – Boha nikdy nebudeme znát celého. Nemá smysl se hádat, že Bůh je takový či onaký, protože my ho přece viděli, poznali, pochopili. Nikdo nám nebude moci upřít, že jsme prožili autentické setkání s Bohem – ale byl to pohled na kousíček slona.

Nikdy si nebudeme moct pískat, že teď už jsme konečně pochopili, jak to s ním je. Vždycky uvidíme jen kousek a na základě tohoto výseku není možné vytvořit nějakou „definici“ Boha. Slovo „definice“ totiž mluví o „fines“ – o hranici. A Bůh nic takového nemá. Když se Mojžíš pokoušel něco takového zjistit, tak mu Bůh řekl: „Jsem, který jsem“. Z mnoha možných výkladů těchto slov je mi nejbližší ten, že těmito slovy jde o odmítnutí jakékoliv snahy o vymezení Boha. On je, který je. Je sám svůj. „Ty chceš vědět, co jsem zač, Mojžíši? Kdo jsem a jaký jsem? Prostě jsem takový, jaký jsem. To je mimo Tvoje možnosti chápání.

Řeckou filosofií odchovaní teologové a hlavně právníci ve své touze mít všechno jasně zaškatulkované, se nenechali odradit a na vymezování vztahů a vazeb uvnitř nejsvětější Trojice se v pravdě vyřádili. Hráli s pojmy jako osoba, podstata, způsob bytí, vůle a tak. Je to dost spletité a kdosi trefně poznamenal, že se to snad ani nedá vyjádřit, aby to buď neznělo jako bláznovství nebo to nebylo zase nějaké kacířství.

Židé se velmi moudře do žádných snah o definici Boha nepouštěli. Smířili se s tím, že on je ten, který je. Používali mnohem rozumnější způsob „popisu Boha“ – vyprávěli si příběhy o tom, co kdo s Bohem prožil. To je Bible. Příběhy o tom, jak ten lidskému rozumu nepochopitelný Bůh, Bůh, který není nikdy pozorovatelný celý, tak se nechal maličko zahlédnout. Když o něm mluvili, tak řekli, že to je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův – a v hlavě se jim promítly ty příběhy, které známe z první knihy Mojžíšovy. Když o Bohu mluví Petr ve svém kázání (slyšeli jsme ho v prvním čtení), tak mluví právě tak: Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše… Vidíte tam to plynulé a organické spojení Starého a Nového Zákona? To je žid Petr, který se stal křesťanem Petrem, ale pořád ještě používá židovský styl myšlení a vyjadřování. Je v tuto chvíli svým jednáním bližší Pánu Ježíši, než bude časem apoštol Pavel ve svých dopisech. Petr nenabízí definice a poučky, ale nadhodí příběh dějin spásy, které začaly Abrahamem, Izákem a Jákobem a v jeho časech pokračují Ježíšem Kristem.

Bůh našich otců… Ale zároveň náš Bůh. Bůh dávných příběhů, ale zároveň i příběhů té nejžhavější současnosti. Bůh našich otců, Vánočně–Velikonočně–Letniční Bůh, který není naším objevem. Převzali jsme ho. Uctívali ho dávno před námi. I oni si vyprávěli příběhy Abrahama, Izáka a Jákoba a po nich mnohé další. Příběh o tom, jak se nám o Vánocích stal tento Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův Otcem, protože nám, nám narodil se ten, který byl Boží Syn a stal se naším bratrem. Pro něj jsme i my přijati za Boží děti.

Staletí a tisíciletí před námi si naši otcové ve víře vyprávěli příběh o vyjití z Egypta. O vysvobození z tělesného otroctví. Spolu s tím pak zní i příběh o tom, jak Boží Syn a náš bratr Ježíš Nazaretský zemřel a vstal z mrtvých, abychom byli vysvobozeni z otroctví hříchu.

Po tisíciletí si otcové ve víře připomínali svátek seslání Tóry, Zákona Mojžíšova. Spolu s tím pak zní i příběh o seslání Ducha svatého, který uvádí do všeliké pravdy.

Jsou to příběhy. Ne poučky. Ne definice. Nemá moc smysl se je učit nazpaměť, jako jsme se ve škole učili dějepisná data. Je mnohem rozumnější se do těchto příběhů nechat pozvat. Přijmout je jako naše příběhy. Uvědomit si, že ty příběhy jsou stále součástí té nejžhavější přítomnosti!

S každým otčenášem si připomenout Vánoční příběh, protože i my máme v nebi svého nebeského Otce.

S každým vyznáním vin si připomenout Velikonoce, protože i my prožíváme odpuštění. Ten fakt, že jsme díky Bohu svobodní od hříchu.

S každým prožitkem radosti a pokoje si uvědomit, že Letnice nebylo jen cosi kdysi a tím to hasne. Tenhle Bůh chce bydlet v našich hlavách a v našem srdci.

Právě tak je snad každodenní zvěstí i poselství té dnešní Trojiční neděle, totiž to, že Bohu nerozumíme. Že je vždycky jiný, větší, záhadnější, než abychom mu dokázali vidět do jeho plánů. A tak tápeme, hledáme jeho vůli. Je, který je. Je záhadný a my se s tím učíme žít. Jak se to tak učíme, tak postupně zjišťujeme, že je to sice celkem nepříjemné, když mu nerozumíme, ale jsou i okamžiky, kdy víme, co od nás očekává. Nemá smysl donekonečna řešit, co nevíme, čemu nerozumíme, co nedokážeme. Ještě jednou apoštol Petr z prvního čtení: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám…“ A dál už neřeší, co nemá, ale jedná podle toho, co má. Haj hou – tak nerozumíme. Nejde o to, co nemáme. Co máme? Co dokážeme nabídnout? Co je to, co máme a může to pomoci lidem kolem nás? Cožpak opravdu ani maličko netušíme, co je dobré a co je zlé? Co by druhým mohl v tu kterou chvíli pomoci? Ale jo, jasně, že to mnohokrát víme! Je tolik okamžiků, kdy už jsme nechali Boha vstoupit do svých životů a on nám dal sílu někoho postavit na nohy! Někdo to dokáže dobrým slovem. Jiný naopak tím, že mlčí. Z toho, že máme jedny ústa, ale dvě uši, tak pochopil, že je lépe víc naslouchat, než mluvit. Další tím, že druhému věnuje svůj čas a energii. A jiný dobrou radu, nebo schopnosti svých šikovných rukou.

Je to pořád příběh o Bohu, který v tomto světě jedná. Trojjediném neviditelném Bohu, který se vymyká lidskému chápání a popisu, ale v tomto světě je a působí. Příběh, jehož jsme se stali součástí a skrze naše životy pokračuje dál. Příběh, ve kterém vystupuje Bůh, který se nevejde do našich pouček, ale vejde se do našich srdcí. Bůh, kterého nikdy nebudeme mít v rukou, ale skrze naše ruce dokáže v toto světě působit.

Trojiční Bůh, Bůh, který je zároveň Otec, Syn a Duch svatý a přece je to pořád jeden Bůh, tak nás zve, abychom se od něj učili žít jeden pro druhého. Žít ve společenství. Vždyť on je Bůh, který ukazuje ke společenství už tím, že je! Ten jeden jediný Bůh, který je jeden a zároveň tři, tak ukazuje, že lze prožívat jednotu při zachování různosti. Zase je to něco, co se moc špatně definuje, vymezuje, popisuje. Ale dá se to prožít, že lidi k sobě můžou patřit a spojovat se i přes hranice toho, že jsou to dvě osoby. Že na to, abychom se dokázali sjednotit, tak nemusíme zničit svoji různost. Nemusíme se vzdát toho, co nás od sebe odlišuje a přesto můžeme s druhými lidmi zažívat jednotu.

I to je poselství trojiční neděle. Poselství do našich partnerství, přátelství a příbuzenectví. Tam, kde se necháme vést tímto zvláštním Bohem, tak můžeme prožívat společenství a sjednocení. Ne nadarmo úplně prvním krokem, o kterém v souvislosti s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým Ježíš hovoří, je výzva k získávání učedníků. Abychom to ale nepomotali! Pán Ježíš říká: získávejte mi učedníky. Cílem je, aby se lidé stali Ježíšovými učedníky. Aby si oni nalezli vztah ke Kristu.

Nebo – řečeno v těch obrazech, které jsem v kázání používal – aby i oni vstoupili do příběhu, ve kterém se setkají s Bohem. Ano – od nás a spolu s námi se budou učit, co to znamená. Ale to podstatné, je že tak, jako s námi, tak každému člověku na tomto světě chce být Kristus nablízku po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Amen.