Mt 3,1–12

Písně: 96 (sbor), S 398 (sbor), 688, 274, 505

Introit: Ž 96,1–9a
Čtení: Iz 40,1–5
Text: Mt 3,1–12
Poslání: Sk 3,19–20

Milé děti, milí bratři a sestry,

dnešním adventním kázáním pokročíme o kousek dál od minulé neděle. Už víme, že slovo advent znamená příchod a tak vlastně celý advent mluví o příchodu Kristově. Kdy že nám to ten Pán Ježíš přijde? Jistě, že na prvním místě jde o Vánoční příchod betlémského dítěte. O Vánocích si připomínáme, že na tento svět přišel Pán Ježíš jako malé dítě. Advent – to je tedy doba příprav na dobu, kdy budeme slavit tento příchod. I v rodinách lidí, kteří se v kostele neukážou jak je rok dlouhý, tak bude stromeček a bude se mluvit o „Ježíškovi“. Četl jsem o tom, že nějací nevěřící nechali udělat plakát, který vyzýval lid, aby o Vánocích neslavili Ježíšovo narození, ale slavili rozum. Myslím, že moc velký úspěch mít nebudu a že si lidé ty tradiční Vánoce stejně nenechají vzít. Je to takové roztomilé, rozněžnělé „ťu ťu ťu ňu ňu ňu“, je okolo toho spousta příprav a lítání, ale pak to stojí zato.

Pro nás ale Advent neznamená jen přípravy na Vánoce. Advent ukazuje i ke dalšímu příchodu Páně. K tomu, který nazýváme „druhý příchod“. K poslednímu soudu. A víme, že když Kristus o tomto příchodu mluvil, tak šel naprosto pryč všechno rozněžnělé „ťu ťu ťu ňu ňu ňu“, kterým bychom snad byli schopni obalit vánoční scenérii. Mluvil o spoustě trápení, které na tento svět dolehne. Je to tedy něco, na co bychom se měli těšit? Jasně, že měli! My totiž vidíme ještě o krok dál! Vidíme, že v tomhle světě jsou spousta zla, ale vidíme za všechno to utrpení, které naplňuje náš svět, svět posledních okamžiků před zánikem starých řádů a nástupem Božího království. O tom bude dnes řeč.

Je to opět liturgický text, tak jako minulou neděli. Z tisíců kazatelen zní dnes tento příběh o Janu Křtiteli a o jeho zvěsti. Příští týden pak bude znít příběh o Janových trápení a bolestech, o Janových pochybnostech ve vězení. V tuto chvíli si je ale Jan jistý sám sebou. Tedy přesněji – je si jistý svým posláním. Tohle je důležité a to bychom si měli zapamatovat – jaký je Janův úkol, který oznamoval už prorok Izajáš?! Jan je hlasem volajícího na poušti, který připravuje cesty Páně. Je někým, kdo připravuje situaci pro příchod někoho dalšího. Jan neopomene zdůraznit, že za ním přichází někdo nepoměrně důležitější. Má pro to docela srozumitelný obraz, jak vystřižený z pohádky o Pyšné princezně. „Zavaž mi střevíc!“ Jan o sobě říká, že tomu, kdo přijde po něm, není on hoden rozvázat boty. A když pak jednou jde okolo Pán Ježíš, tak Jan na něj ukáže prstem a řekne: „Hle, beránek Boží, ten který snímá hřích světa!“

Víme už tedy co je cílem Janovy činnosti: připravit situaci na Ježíšův příchod.

Teď se podívejme na to, jak to dělá. Všechno podstatné jsme slyšeli při čtení z Matoušova evangelia. S jídlem to nepřehání – kobylky a med divokých včel, prostě to, co se tak dá v nepříliš pohostinné přírodě Judské poušti. Poslední módu také nehoní. Prostě nějakou houni přehozenou přes sebe a převázanou řemenem. Ale mluví! Volá lidi k pokání. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ Je to zvláštní, že ani tak o společnost nouzi nemá. Dost mě to překvapuje, protože bych tak nějak na první poslech řekl, že kdybych si stoupl někam na náměstí a začal volat to samé, co Jan, tak by zas takový zájem nebyl. Ale kdo ví… Za Janem přichází spousta lidí. A co že to dělají? Činí pokání, přesně, jak je k tomu vyzval Jan. Dělají to tak, že vyznávají své hříchy!

Zajímavý okamžik. Nečetl jsem na to žádné psychologické zdůvodnění, ale zjevně to funguje a popisují to autoři napříč nejrůznějšími náboženstvími. Čas od času se objeví člověk, kterého si v nejrůznějších náboženstvích lidé navykli označovat výrazem „světec“. Člověk, který má tak nějak blíž k Bohu či k božstvům. V přítomnosti těchto lidí je jiným lidem tak nějak fajn. A v řadě neposlední – ve společnosti takovýchto lidí jsou ochotni a schopni podívat se na svůj život jinak, než doposud. Úplně sami!

Jan Křtitel nebyl nadán žádnou jasnozřivostí. Nebylo to tak, že by se na člověka podíval a řekl mu, co je zač. Že by prorockým okem prokoukl, jakou že lumpárnu ten který člověk udělal a hned mu to řekl. Známe to od Pána Ježíše, že třeba ženě u studně řekl, jak je to s jejím manželstvím a že už těch chlapů vystřídala moc. Jan tenhle prorocký dar neměl. Pán Bůh nedává všechny dary všem a Jan zjevně právě tento dar nepotřeboval. Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. S touhle zvěstí přichází Jan a lidem samotným dochází, že jsou věci, které s nebeským královstvím nemají nic společného. Ze by stálo zato přivítat nebeské království v lepším stavu, než ve kterém se zrovna nachází oni sami.

Lidé přichází a vyznávají své hříchy. Svoje. Neztěžují si na bídu světa, ale řeší, kde mají oni sami na té bídě světa svoji vinu. Vyznávají ty hříchy nahlas. Tím, že člověk něco řekne nahlas, tak se hodně změní. Už tím, že mnohdy něco, co jen tak nějak cítil, musí poskládat do slov, tak tím si sám spoustu věcí ujasní. Proto stojí zato modlit se nahlas a nestačí jen mít nějaké zbožné pocity. Tady u Jana Křtitele to bylo právě takové. Nestačí mít pocit, že s tímhle světem je něco v nepořádku. Nestačí ani mít pocit, že něco v mém životě není v pořádku. Je potřeba to jasně a srozumitelně říct. Ne kvůli Janovi, protože on s tím nic moc nenadělá. A je pravda, že Jan zas tak moc nikomu ani neradil. Když jindy přišli lidé s nějakou konkrétní otázkou, tak se poradit snažil. Ale v té situaci, o které je řeč v této chvíli Jan nikomu nic neradí. Člověk sám vyznal své hříchy a Jan ho na znamení Božího odpuštění slavnostně umyl v řece. Sloveso „křtít“ znamená původně opravdu docela obyčejné umývání.

Shrnu, co už víme:

Janovým úkolem bylo připravovat svět pro Ježíšův příchod.

Jan to dělal tak, že lidi vedl k pokání a oni skutečně vyznávali své hříchy

Připadá mi to hodně důležité, protože z těchto dvou věcí vyplývá třetí a ta se týká nás. Tohle je totiž něco, co úplně stejně platí i v dnešní době. A zvláště v Adventu bychom si to měli připomínat. Jestliže chceme připravit cestu Pánu Ježíši do našeho života, jestliže chceme sami něco udělat proto, aby Pán Ježíš v tomto světě byl a v tomto světě působil, tak mu máme připravovat cestu. Jan Křtitel a lidé kolem něj nás učí, jak to máme dělat. V tomhle světě je spousta věcí špatně. My bychom se měli zamyslet nad tím, co děláme špatně my sami. Jasně a srozumitelně si to pojmenovat, abychom mohli přijmout i to očištění, kterým nás stále Bůh pro Ježíšovu oběť očišťuje.

Tohle je cesta, kterou pak Ježíš přijde mezi nás, bude mezi námi působit. I mezi námi se bude objevovat jeho království

Amen.