Mt 3,13–17
Kniha: Čtení: Mt 3,1–12 | Text: Mt 3,13–17
Datum: 10. 1. 2016
Autor: bratr farář Jaroslav F. Pechar
Písně: 111, 621, 438, 166, 684, 198
Introit: Ž 111,9–10
Čtení: Mt 3,1–12
Text: Mt 3,13–17
Poslání: Ef 2,9–10
Milí bratři a sestry
slavíme svátek křtu Páně, kterým tradičně končí vánoční období. Vánoce jsou dobou, kdy byl Pán Ježíš pasivní součástí příběhů z Betléma či útěku do Egypta. Nemluvňátko, které je součástí radostných i neradostných událostí v rámci běhu tohoto světa. Dnešní nedělí toto období končí. Máme před sebou první příběh, ve kterém Pán Ježíš jedná.
Toto jeho jednání nás bude zajímat. Tak trochu i v souvislosti začátku roku budeme přemýšlet nad tím, čím Pán Ježíš započal svoji veřejnou činnost. Na první pohled stále ještě pasivní. Přijetí křtu, to nevypadá na moc velkou akci z jeho strany. Ale nenechme se mýlit. V toto příběhu už je to Pán Ježíš, kdo hraje hlavní roli. Především o něm a o jeho úloze v dějinách spásy se máme dnes něco dozvědět. Klíčovým slovem tohoto příběhu je „Ježíš“, ne „křest“. Jakkoliv bude tedy řeč o křtu a křtění, nepůjde nám dnes o vysvětlování, co je křest, či připomínku našeho křtu, ale o lepší porozumění Kristu a tomu, co dělal. Díky tomuto prohloubení naší víry v Ježíše Krista pak lépe porozumíme tomu, ja máme žít my – křesťané. Nezapomínejme, že evangelium píše křesťan Matouš a píše ho pro církev desítky let po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. Píše ho jako promyšlený literární útvar, jehož úkolem je zvěstovat Ježíše jako Pána a Spasitele. Jako Božího Syna. Vést lidi k němu. Proto se i v dnešním čtení snažme dozvědět něco víc o Ježíši a také najít něco pro sebe.
Pán Ježíš, Boží Syn, a vidíme ho v řadě hříšníků obklopujících Jana Křtitele. Jistě – velmi záhy to bude samotný Pán Ježíš, kdo bude určovat směr janovského proudu. Převezme rituál Janova křtu vodou a jeho učedníci budou záhy křtít více lidí, než samotný Jan. Až to bude těm, kteří zůstali u Jana, nepříjemné a sám Jan je bude uklidňovat, že to tak má být. V tuto chvíli je ale Ježíšova situace jasně podřízená. Není ani naznačeno že Jan je předchůdce. Tedy přesněji – Ježíš to nijak nenaznačuje. Stojí v jedné řadě s hříšníky hledajícími cestu k Bohu. My to víme, protože čteme evangelium a autor evangelia to také věděl. Ale právě tak máme té scéně porozumět. Nikdo z přítomných netuší, že tento muž je Bůh, který sestoupil k lidem. Zatím to celé vypadá tak, že okolo Jana jsou zástupy lidí, kteří si uvědomují, jak je cesta mezi nimi a Bohem zatarasena jejich hříchem. Hledají, jak tuto cestu zprůchodnit a díky Janovi rozpoznávají neocenitelnou službu vyznání vin. To je něco, co hříchem zatarasenou cestu k Bohu čistí.
Vnějšně viděno – v Ježíši přichází další z mnoha žadatelů o křest. Jenže Jan je prorok. Dívá se na svět Božíma očima. Proto je to on, kdo rozehrává tu scénu. Zřetelně vidíme jeho rozpaky. Protože víme, kdo je Ježíš, tak Janovým rozpakům rozumíme a je velmi pravděpodobné, že ty rozpaky nejspíš sdílíme. Proč by měl Ježíš žádat o křest?! Janovo volání bylo přece výzvou hříšníkům, aby činili pokání. Království nebeské se přiblížilo a s ním se přiblížil i Boží soud. Sekera je už na kořeni stromů… Jak obstojí který strom? Jaké ovoce nese? Zaslouží si nechat růst, nebi bude vyťat a hozen do ohně? Křest, to je okamžik, kdy si strom uvědomuje, jak zoufale špatné ovoce nese. V pokání pak hledá cestu k nápravě. To je Janův křest. Křest vodou. Takhle ho chápe Jan. A je celkem pochopitelné, že do tohoto scénáře Pán Ježíš vůbec nepasuje.
Proč by měl Jan vůbec Ježíše křtít?! Když už, tak obráceně! Ježíš je přece ten, který přichází a je důležitější než Jan. Ten, komu Jan není hoden zouvat obuv. Co tu ještě zmůže Jan Křtitel, když se tu objevil „ten který přichází“, „přicházející“? Tento výraz můžeme chápat jako titul odkazující na proroctví Danielovo! V Danielově vidění (Da 7) vystupuje právě takový „přicházející“, který „vypadá jako Syn člověka“. Daniel v souvislosti s tímto „přicházejícím“ mluví o soudu i o nastolení Božího království. Na tato prorocká slova, zvláště na mesiášský titul „Syn člověka“ pak Ježíš v mnoha situacích vědomě navazoval – jak to tedy ladí s jeho žádostí o křest?!
Nezapomeňme, co řekl Jan Křtitel o onom „přicházejícím“, když mluvil o své křestní aktivitě: Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou … vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Ježíš přinese úplně nový rozměr křtu, protože bude křtít Duchem svatým a ohněm. Jan prorockým zrakem vidí předběžnost svého počínání. To, že jeho křestní praxe je předehra k čemusi hlubšímu. K čemusi, v čem bude mnohem víc konat Bůh, než teď koná u kajícího křtu, jak ho provozuje on u Jordánu.
Do tohoto očekávání vstupuje Pán Ježíš a my v jeho přijetí křtu můžeme najít právě tuto změnu. Ve křtu už nepůjde o to, co konáme my, ale co v našem životě koná Bůh. Nejde o to, že my se snažíme dostat k Bohu a čistíme si cestu vyznáním vin, ale že v Kristu Bůh přišel až za námi. Pán Ježíš opravdu nepotřebuje Janův kajícnický křest na odpuštění hříchů. K Janovu křtu vodou (konaném v touze dostat se k Bohu) přidává něco specificky svého, Ježíšovského – nový motiv, kterým je rozpoznání, že Bůh už je tady. Chce nás sám vést dál a tak sám přišel za námi. Janův křest je vyjádřením lidského rozhodnutí jít za Bohem ve víře, že Bůh se k takovémuto rozhodnutí přízná a přijme ho. Ježíš stojící mezi všemi těmi hříšníky okolo Jana na to svým jednáním reaguje: Bůh už je tu! Přišel za vámi!
Vyprávění evangelia to demonstruje na dvou věcech. Nejprve na Ježíšově odpovědi Janovi a pak na Boží reakci na celé toto dění. V obou dvou věcech jde o to samé – o to ukázat na to, že Bůh nás má rád a přichází za námi sám, z vlastní iniciativy. Nepotřebuje naše pokání, aby za námi (jakoby „za odměnu“) pak přišel.
Když se Jan zdráhal Ježíše pokřtít, tak mu Pán Ježíš jako důvod sdělil, že to tak má nechat, aby byla (doslova čteme) „naplněna všecka spravedlnost“. To jsou zvláštní a na první poslech asi celkem nesrozumitelná slova, která Pán Ježíš Janu Křtiteli říká: „Nech (to) nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ Pojem spravedlnost už z Matoušova evangelia známe. Když byla řeč o Josefovi, tak je označen jako „muž spravedlivý“ a my víme, že to v jeho příběhu ukazovalo na jeho milosrdenství. Světská spravedlnost by mu velela Marii nahlásit u soudu a nechat ji potrestat. Ale on viděl, že tohle by se Pánu Bohu nelíbilo a on chtěl žít tak, aby se to Pánu Bohu líbilo. A už se nám z toho klube obsah toho pojmu „spravedlnost“, jak ho opisuje ekumenický překlad „co Bůh žádá“. Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá překládá (nebo spíš parafrázuje, vykládá) ekumenický překlad, ale smysl zachovává správně. Podřízení se Boží vůli – to je ta pravá „spravedlnost“. Bůh něco chce, tak to co možná přesně tak udělejme. Naplňme tu spravedlnost. Toto žádá Ježíš od Jana. Tohle ho učí. „Pojďme, Jane, a poslouchejme Boha! Ať je všechno přesně tak, jak to chce on! Že to zas tak moc nechápeš?! To se stává. Neřeš to. Nech to být. „Let it be“ má jeden americký překlad. Bůh to tak chce a na nás je, abychom tuto Boží vůli (tuto „spravedlnost“) naplnili.
To by mohlo být mottem Ježíšova života! V této bezpodmínečné poslušnosti Boží vůli přijímá křest. I když Janův křest opravdu nepotřebuje, tak stojí v jedné řadě s hříšníky v toku Jordánu. Ukazuje, že Bůh přichází do lidského hříchu, rozumí jeho tíži, rozumí lidskému hledání cesty k Bohu. Ale podtrhněme – přichází do tohoto hledání! Mám k tomu oblíbený citát sekretáře Ymky Jaroslava Šimsy: „S jinými vydal jsem se na cestu hledání a uprostřed hledání sám jsem byl nalezen.“
V této bezpodmínečné poslušnosti pak Pán Ježíš vytrvá po celou dobu své služby. Tak, jako v této poslušnosti na počátku přijme křest, tak na jejím konci přijme i kalich utrpení. Ježíš ví, že je potřeba naplnit všechnu spravedlnost. Možná nebudou všichni úplně chápat, o co jde. Jan zjevně nechápal a nedokážu posoudit, nakolik chápal svůj úkol Pán Ježíš v Getsemanech a na Golgatě. Vykladači se dodnes neshodli, jestli Ježíšovo volání na kříži „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“ je vyznavačské citování 22. žalmu, nebo opravdu bytostně kladená otázka zoufalého umírajícího člověka. To podstatné ale je naplňovat Boží vůli, naplňovat všechnu spravedlnost. To Pán Ježíš ví, to učí Jana a podle toho také sám žije.
Jako Boží dosvědčení toho, že spravedlnost se naplnila, tak se (doslova čteme) roztrhla nebesa. Propojení nebe a země. Božího království se světem. V tuto chvíli, ve chvíli solidarity s hříšníky, se Bůh přiznává k Ježíši jako ke svému Synu. Jen pozor – je to svědectví pro Ježíše samotného. Evangelista Jan dodá, že ještě Jan Křtitel viděl Ducha svatého sestupovat na Ježíše, ale jinak rozevřená nebesa a Duch sestupující jako holubice – nic z toho nebylo určeny širší divácké obci. Ježíšovo působení se rozjíždí nenápadně a je na Ježíšovi samotném, jak se svým úkolem naloží. Má otevřenou cestu do nebe, má moc Ducha svatého – a co s tím nadělá?! Úplně stejné to bude o Velikonocích! Bůh se k Ježíši přizná, když ho třetí den vyvede z hrobu. I v tom okamžiku má Pán Ježíš možnost zmizet ze scény! V obou případech ale Ježíš zůstává v tomto světě. Přichází za lidmi a mezi nimi naplňuje Boží spravedlnost, tedy koná Boží vůli.
A můžeme to i formulačně obrátit, ono to bude srozumitelnější: Pán Ježíš koná Boží vůli, tedy zůstává s lidmi. Ježíšova přítomnost mezi hříšníky u Jordánu i mezi zmatenými a pochybujícími učedníky v Jeruzalémě – to je Boží vůle. Takhle jedná Pán Ježíš. Zůstává s těmi, co jsou na tom mizerně, i když je Boží Syn a má otevřené nebe. Či lépe – právě proto, že je Boží Syn a má otevřené nebe. O to ho už nikdo nepřipraví a tak může o to svobodněji plnit Boží vůli.
Boží milovaný Syn jednající v síle Ducha svatého – to je ten Ježíš, díky kterému jsme i my přijati za Boží děti a od kterého i my přijímáme Ducha svatého. Následujeme Pána Ježíše v té „soukromnosti“, v jaké je nám to sděleno. Je to něco, co je přístupné jen naší víře, právě tak, jako to byl jen Ježíš, kdo slyšel Boží hlas a viděl nebesa otevřená. Právě tak i my máme možnost následovat Krista i v jeho cestě za potřebnými. Máme možnost ho následovat v poslušnosti Boží vůli, i když dost možná plně nechápeme všechny její důsledky.
Právě tak, jako Ježíše, tak ani nás nikdo a nic nemůže připravit o Boží blízkost a o otevřenou cestu do nebe. To i nám uvolňuje ruce a otevírá cestu k potřebným tohoto světa.
Amen.