Mt 3,13–17 a J 1,29–34

Písně: 167, 434, 376, 255, 446
Introit: 1Kor. 1,9–13
Čtení: Iz 53
Text: Mt 3,13–17 a J 1,29–34
Minulou neděli, v církevním kalendáři nazvané „Zjevení Páně“ jsme slyšeli o cestě mudrců k narozenému betlémskému dítěti. Těmto poutníkům byl zjeven Ježíš jako Boží král, jemuž přinesli své dary.

Dnešní neděli si však Církev čte o Ježíšově křtu. On sám přichází z Galileje za Janem Křtitelem. Neprovází jej královská družina, jak by se na krále slušelo. Přichází sám a nikdo nic neví, kým skutečně je. Neví to ani Jan Křtitel. Ten sice ujišťoval všechny, že za ním přichází někdo větší než on sám, protože bude také křtít, ne však vodou, ale Duchem svatým. Jak jsme slyšeli z jeho vlastního svědectví, jež nám zaznamenalo Janovo evangelium, nebyl si jist, kdo to má být: „Já jsem stále nevěděl, kdo to je.“ Možná, že si představoval mimořádnou osobnost, která na první pohled zapůsobí a přesvědčí o moci, kterou mu dal Bůh.

Teď však před ním stojí poutník z Galileje, který přišel,„aby se dal od něho pokřtít“. Takových lidí za ním přišlo hodně, celé zástupy. Někteří přišli proto, že cítili svou ztracenost a hříšnost, jiní – a ty nazval „zmijím plemenem“ chtěli se bez vnitřní změny a pokání jeho křtem tak trochu pojistit před Božím soudem. Ježíš svou žádostí o křest se připojuje ke všem těm lidem, o nichž si Křtitel nedělal žádné iluze. A právě to Jana znepokojilo. Ještě nevěděl, že Ježíš je právě tím, kterého očekával, ale byl si jist, že mezi tu chásku hříšníků nepatří, že je jiný než ostatní. Před tímto mužem z Galileje on poznává svou vlastní hříšnost a cítí, že by všechno mělo být obráceně: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“

Vůbec se mu nelíbí, co Ježíš žádá a brání mu v tom. Křest pro jinou sortu lidí, než pro tebe, to se nehodí, to nejde! A Křtitel brání Ježíšově žádosti ne zdvořile, ale se vší vnitřní energií, jak naznačuje řecký výraz. Něco takového nemůže připustit! A slyší „připusť to nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Podle původního textu „abychom naplnili celou spravedlnost.“

Jde o to, aby se uskutečnilo to, co Křtitel odmítá, ale co Bůh pokládá za správné. Podle Křtitele nemůže se Ježíš v žádném případě zařadit svým křtem mezi hříšníky, ale podle Boží vůle, kterou Ježíš chce teď naplnit, On je tím, který bude počten mezi nevěrníky. Tak o tom prorokoval Izaiáš: „Tím co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravost na sebe vezme.“ (Iz. 53,11) Proto křest, v němž se spojuje s hříšníky, sám spravedlivý. ke předznamenáním celé jeho další cesty. A ta končí na popravišti mezi dvěma lotry. Křest v Jordánu, který vůbec nepotřebuje, je přitakáním k Boží vůli, která jej vede k oběti za hříchy celého světa. A zároveň je předjímkou jeho utrpení, jež on sám nazývá „křtem“; „Křtem mám být pokřtěn a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!“ (L 12,50)

Dokud jej Křtitel nepoznal, bránil mu v tom, co ho spojuje s námi všemi hříšnými lidmi. Později však na něj ukáže s tím, že je Beránek Boží, který hříchy světa nese a snímá.

Když byl pokřtěn, otevřela se nebesa. Něco velikého se stalo: pro Ježíše, který se s námi ztotožnil až do toho pro něj zbytečného křtu, máme otevřen přístup k Bohu. Kdo žijí ve víře v Ježíše, který je Božím milovaným a vyvoleným Synem, jak to Bůh oznámil při jeho křtu, nebude mít nikdy zavřeno na nejvyšších místech, ale smí s důvěrou přicházet k Otci.

Bible začíná slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla nesličná a pustí a tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ (Gn 1,1) Tento Duch Boží však teď sestupuje na Ježíše v podobě holubice. A zůstává na něm. Však podle toho poznává Křtitel, koho vlastně křtil. „Já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.“ Duch Boží, který se vznáší nad chaosem a temnotou, zůstává nyní s Ježíšem. Právě to potřeboval vědět Křtitel, aby pochopil, kdo je skutečně Ježíš. „Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“

Byl počat z Ducha svatého, má jej od počátku, ale nyní jej po svém křtu dostává v této viditelné podobě jako posilu pro své působení. Pán se nezjevil jen mudrcům, ale zjevil se – a snad i kvůli tomu se snáší na něj holubice – jako Boží Syn i Janu Křtiteli. Nikdy už se nic takového neopakuje. Ale zůstává skutečnost, že on je ten, který křtí Duchem svatým, dává ho i nám dnes. Proto může apoštol říci: „Nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.“

Amen.