Mt 4,1–11

Písně: 111, 642, 158, 236, 419

1. neděle postní (Invocavit)
Introit: Iz 55,8–11
Text: Mt 4,1–11

Milí bratří a sestry,

přečtený oddílek z listů k Židům je sice krátký, ale opravdu hodně obsažný a pro každého z nás převelice důležitý. Slyšíme tu o svém Pánu Ježíši Kristu, kterého autor apoštolského dopisu vidí jako velekněze, ale slyšíme také příkaz pro sebe, abychom se drželi toho, co vyznáváme. Slyšíme o pokušení, která Ježíš zakusil – my jsme si z evangelia četli o třech, bylo jich však mnohem, mnohem víc, ale nedopustil se hříchu. Slyšíme také o našich slabostech, ale hned na začátku o mocném Božím slovu; ten mohutný začátek dnešního textu pokládají někteří vykladači za hymnus, který první církev znala a zde užila.

Kázání, jež tvoří samu podstatu bohoslužby v evangelické církvi, má být výkladem Božího slova. Ale stojíme vůbec o to? Můžeme s dobrým svědomím všichni, jak tu jsme, opakovat se žalmistou: „Očekávám na Hospodina, očekává duše má a ještě očekává na slovo jeho“? (Ž 130,5) Nebo nás už nic ani nepřekvapí, protože perikopy – vybraná čtení Písma se opakují a my už to všechno známe dopředu? Jsme ochotni spustit se jako hledači perel až do těch nejhlubších hlubin, nebo je nám příjemnější klouzat po povrchu, protože jsme na to navyklí dnešní dobou, kde se slovo stává jen výplní vnitřní prázdnoty?

Tu druhou otázku kladu často sám sobě: mám vůbec právo – byť s bázní a třesením – vykládat to, co je samo o sobě tajemstvím, jemuž nerozumím? Nevkládám si tam své nápady či banality, které lidé mají rádi, své duchaplnosti, jež suverénně házím na posluchače? Slovo Boží je živé a mocné – ale nejsme jako církev právě dnes v pokušení (a o pokušení se přece mluví v dnešním textu) nějak je oživit podle svého, svými aktivitami a svým manažeringem, protože nevěříme v jeho moc? A přitom člověk žije „každým slovem vycházejícím z Božích úst“, jak řekl Kristus Pokušiteli.

Upřímně řečeno, není nijak snadné vyjádřit, co to Boží slovo je. Je to Bible v celém rozsahu i s všemi těmi příkazy a zákazy, jichž napočítali Židé na 613? V poslušnosti jednoho z nich židovský bratr v sobotu neškrtne ani sirkou, aby si rozdělal oheň v kamnech a nestiskne vypinač, aby si rozsvítil v místnosti. Však svěcení soboty je příkaz Desatera; o něm čteme v Exodu zprávu: “…napsal na deskách slova té smlouvy, totiž deset slov.“ (Ex 34,28) Ježíš sám řekl, že nepomine jediná čárka ze Zákona, ale když podle tohoto Zákona má být ukamenována cizoložná žena, spravedlivý trest neschválí a řekne: „Kdo je z vás bez viny, ať hodí kámen první!“ Ani puntík ze Zákona neztratí svou závažnost, tak nám to zní z Ježíšových úst, ale on přitom podle pouhé litery Zákona nejedná k pohoršení všech zbožných současníků. Dokonce je neušetří ani výroku, který jim musel znít jako bohapusté rouhání: „Říkáno bylo starým… ale já pravím vám!“

Bůh svým slovem stvořil nebe i zemi, jeho slovo zaznělo k Abrahamovi a jeho potomkům prostřednictvím Mojžíše a proroků. Ale to z čeho žije církev, jíž je adresován i tento apoštolský list, není těch „deset slovo“, tedy Desatero, ba ani celý Zákon. Tím zdrojem života je jediné Slovo, které se stalo tělem, jak píše Jan na začátku svého evangelia, Ježíš Kristus. Však právě v prvním verši první kapitoly našeho listu k Židům čteme asi to nejvýstižnější vysvětlení Boží řeči k člověku: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvil Bůh k našim otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“

Bůh k nám promluvil v Ježíši Kristu, celým jeho příběhem, jeho slovy, jeho smrtí a vzkříšením. To je poslední a konečné Boží slovo pro každého z nás, slovo lásky, ale také slovo soudu nad naší pýchou a neposlušností. Proto je přirovnáváno k meči, který zraňuje. Stačí jen slyšet Ježíšův příkaz, abychom milovali své nepřátele a modlili se za ty, kdo nás proklínají a najednou cítíme neskonalou náročnost těchto slov, jež pronikají naše nitro jako meč, tvrdě a bolestně.

Jistě že Boží slovo se nikdy nevrací zpět jako prázdná ozvěna, vykoná to, k čemu je posláno, jak jsme to slyšeli z Izaijáše. Jistě že Boží hlas může zaznít působením Ducha svatého i z těch stránek Bible, na nichž je záznam nejrůznějších provinění izraelských a judských králů, či z oddílů, které obecně vychovávají k moudrosti, jako kniha Přísloví či Kazatel. Ale sám se domnívám, že není-li odtud nějaký výhled ke Kristu Pánu, v němž Bůh promluvil a dal nám tak poznat svou podstatu, bude to pro člověka, žíznícího po odpuštění a milosti, jen bloudění bezvodou pouští. Jen Kristus sám je pramenem života a smíme na něj narazit i v prorocké zvěsti: „Otevři Písmo kdekoliv a najdeš jesle“ tvrdil Martin Luther. Církev proto při stálém zápasu o postižení pravdy Božího slova by si měla i dnes – v době nebývalé myšlenkové zmatenosti – jistotně opakovat vyznání, jímž se němečtí evangelíci v době nacismu postavili proti Hitlerovým totalitním nárokům na člověka: „Ježíš Kristus, jak je nám dosvědčen v Písmu svatém Starého i Nového zákona, je jediné Slovo Boží, jemuž máme důvěřovat a jež máme poslouchat v životě i smrti.“

Takové vyznání však není samozřejmé ani dnes, protože moderní člověk nemá rád tak určitou výpověď o jedinečnosti Ježíše Krista, v němž Bůh mluví k člověku. V apoštolském vyznání víry se k němu přiznáváme jako ke svému Pánu, tedy té poslední autoritě svého života. Však nejstarší vyznání křesťanů znělo: „Ježíš je Pán“ Vyznáváme jeho smrt a jeho vzkříšení a také jeho příchod jako Soudce živých i mrtvých. Ale visíme na tom svou vírou, či to jenom odříkáme, protože je to takový zvyk? Uvědomujeme si vůbec, jak veliká Boží tajemství dáváme do souvislosti se svým životem už tím prvním slovem „Věřím“? Nemálo lidí dnes dokáže vážně uvažovat o kalendáři starých Mayů, podle něhož má příští rok nastat konec světa. Hrůzy japonského zemětřesení, nad nímž strnul svět, mohou to dotvrzovat. Ale jak je málo těch, kteří ve všech katastrofách a ohroženích očekávají na příchod svého Pána v slávě! Nezamlčel nám nic z toho, co bude předcházet jeho příchodu a co se teď zřejmě naplňuje, ale jistotně nám slíbil, že přijde, abychom se na něho mohli těšit. Vyznávat Krista s radostí a nadějí všemu navzdory v dnešním světě, kde jsme trvale zavalování břemeny nejrůznějších strachů a obav, je to vůbec možné? Dnešní oddíl odpovídá prostě: Ano, je to možné. Vyznávat znamená postavit se na Ježíšovu stranu, dát mu zapravdu, i když všechno mluví proti tomu, že jen on je jediná pravda, cesta i život.

Právě proto nám zní výzva, která se dá uskutečnit: „Držme se toho, co vyznáváme!“ Držme se toho, jako když nám jde o život! Vší silou se toho držme! Ale náš oddíl tu celou výzvu kupodivu neváže na tuto naši vnitřní sílu ; kdyby všechno záleželo jen na nás, zemdleli bychom a nevydrželi ; vyznávat to, co nás tak dokonale přesahuje, člověk ze své síly moc dlouho nedokáže. Ale to lidsky nemožné je možné silou a mocí toho, který vstoupil až před Boží tvář. Jen proto můžeme i dnes vyznávat víru v Boha Otce, Syna i Ducha svatého, že máme velekněze, který se dostal tam, kam žádný člověk nemůže. Velekněz v Izraeli byl významnou osobností; obětoval za hříchy celého národa a mohl jako jediný s krví obětního zvířete vstoupit do nejsvětější svatyně v jeruzalémském chrámu. Pán Ježíše, náš mocný velekněz, prošel nebesy (tak to zní v původním textu), nic mu nemohlo zabránit dojít až do nejtěsnější blízkosti Boží. „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.“ Když ho „máme“ stále (to znamená, že je s námi spojen) když ho máme na nejvyšších místech, můžeme počítat s jeho mocí a pomocí.

„Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti“. Původní řecký text říká doslova: „Nemáme velekněze, který by nebyl schopen mít soucit s našimi slabostmi.“ Soucítí s námi, když to v životě všelijak motáme a pleteme, když nedokážeme říct pravé slovo v pravý čas, když podléháme svodu se brát příliš vážně, když všude vidíme bubáky, ačkoliv tolikrát slyšíme jeho Neboj se. Místo aby nás zavrhl, má pro naše slabosti pochopení, je v slávě Otcově, ale je s námi spojen i tím soucitem. Ví z vlastní zkušenosti, co to je pokušení – „zakusil na sobě všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ Nic lidského mu není cizí, ani naše hříchy, které vnesl na dřevo kříže a tam jako velekněz přinesl Bohu oběť za nás všechny.

A proto je tu i druhá výzva našeho oddílu, abychom přistoupili směle k trůnu milosti. V Talmudu zaznamenali židovští rabíni vyprávění, že na Nový rok, kdy se Židé kají z hříchů a troubí na šófar, Bůh z trůnu spravedlnosti přesedne na trůn milosti, aby byl svému lidu milostivě nakloněn. Snad židokřesťané, jimž je psán celý list Židům toto vyprávění znali, ale tady to v té celé souvislosti je ještě mnohem krásnější: Pán Ježíš vstoupil do nebes, aby tam pro nás byl jen jeden trůn, trůn milosti, k němuž smíme přistupovat každý den, nejen na Nový rok. A smíme přistupovat směle, odvážně, protože pro Ježíše Krista, mocného velekněze, který vstoupil před Boží tvář a jehož máme na své straně, si to můžeme dovolit. A můžeme očekávat jen to nejlepší.

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer napsal moudrá slova: „Bůh má pro nás v každé situaci dost síly. Ale nedává ji předem, abychom nespoléhali na sebe, ale jen a toliko na něj.“ To, oč s nadějí a důvěrou smíme prosit, nedostaneme předčasně, kdy to ještě nepotřebujeme, ani pozdě, kdy už to nepotřebujeme, ale v pravou chvíli. A proto k té výzvě, abychom se drželi toho, co vyznáváme, slyšme i tu druhou:

„Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“

Amen.