Mt 5,23–24

Písně: 67, 638, 694, 483, 679

Introit: Ž 67,1–6
Čtení: Gn 4,1–16
Text: Mt 5,23–24
Poslání: 1Pt 4,8

Milé děti, milí bratři a sestry,

Pán Ježíš mluví o tom, že je nějaký problém s „bratrem“. Budeme si dnes povídat, jak to má chodit mezi sourozenci. Protože si lidé v kostele říkají „bratře“ a „sestro“, tak to ale snadno můžeme vztáhnout na vztahy lidí v církvi obecně.

Jako příklad toho, jak to ve vztazích sourozenců chodí, nám poslouží Kain a Abel. Chvilku jsem si říkal, jestli je to dobré téma pro rodinnou neděli, ale pak jsem si řekl, že možná lépe, než jaké jiné. Sourozenecké konstelace, spory a usmiřování – to je zkušenost, kterou známe buď z vlastního rodinného života, nebo z jeho nejbližšího okolí.

Takže Kain a Ábel. Starší – Kain. Každé jméno něco znamená, tady znamená nejspíš něco jako „oštěp“. Tak před sebou máme nějakého tvrďáka „oštěpáka“. Je prvorozený. To tehdy hodně znamenalo. Dneska už se to asi zas tak moc nebere, ale když se narodil, tak Eva řekla zvláštní větu: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Snad si myslela, že Kain je tím zaslíbeným semenem, co potře hlavu hadovi a zase je přivede všechny do ráje. Nu, to tedy s Kainem fakt nevyšlo.

Jeho brácha se jmenuje Ábel. To jméno znamená mlha. Proti tvrďákovi „oštěpákovi“ je tu „mlháček“. Ta pomíjivost tam už předem docela proznívá. Ábel je mladší brácha. A máme tu první rozdíl. Na prvorozenectví se dnes už asi moc nedá, ale na to, kdo je starší a kdo je mladší, to ještě roli hraje. Kdo to má v životě snazší? Otázka je to někdy složitější – asi jak v čem. Od staršího se víc očekává „Takovej velkej, už bys mohl mít rozum!“ Na stranu druhou v tu kterou chvíli může víc – je starší, tak může být delší dobu venku a tak.

Potud vztahy mezi sourozenci nebývají vždycky růžové a v Bibli bychom našli víc takových příběhů, kdy si bratři mezi sebou nerozuměli – Jákob s Ezauem, Josef se všemi najednou, ale můžeme si vzpomenout i na Pána Ježíše, který to měl s vlastní rodinou složité.

To už se ovšem přesouváme do dospělosti. V době našeho příběhu už Kain a Ábel nejsou malí kluci, kteří se dohadují, kdo bude dneska dojit kozu a do kolika hodin musí kdo z nich být doma. Jsou to dospělí lidé, mají své zaměstnání. Kain je zemědělec, Ábel pastýř. Kain seje a sází, Ábel se honí z kopce na kopec, aby se jeho ovce napásly. Ani jedno z toho není práce pro lenocha, takže odsud toho moc pro dnešní příběh nevydolujeme.

Právě tak jeden jako druhý přináší obětní dar na oltář. Co asi přinesl Kain a co Ábel? Kain „z plodin země“ tedy obilí, ale třeba také nějaké ovoce, granátová jablka, olivový olej, víno… Ábel maso a tuk. Pozor – určitě oba přinesli to nejlepší, co mohli! Nepodezřívejme Kaina, že to chtěl nějak ošidit!

Oběť nejspíš vypadala tak, že postavili hranici ze dřeva, na ni položili Kain obilí a Ábel maso a pak tu hranici dřeva podpálili. A tehdy nastal rozdíl – Pán Bůh Ábelovu oběť přijal a Kainovu ne. Dávní vykladači říkají, že se to poznalo podle dýmu – ten z Ábelova ohniště letěl přímo nahoru a ten z Kainova se točil dole u země. Ať ž to bylo jakkoliv, každopádně to Kain velice rychle poznal, že Pán Bůh o jeho oběť nemá zájem a hrozně se naštval.

Jistě – ne vždycky Pánu Bohu rozumíme. Ne vždycky je nám jasné, jaké má důvody pro své jednání. Ale tady Kainovi Pán Bůh vysvětlil, co mu na té oběti vadilo. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“

Byl problém v oběti jako takové? Nebyl! Problém byl v Kainově životě. Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Kain tedy dobro nekonal. Nevíme, co dělal konkrétně, co byl ten hřích, který vládl v jeho životě, ale to důležité víme. Když někdo dělá celý týden lumpárny, nezachrání to tím, že půjde v neděli do kostela.

Něco podobného jsme slyšeli od Pána Ježíše. Četli jsme z Matoušova evangelia, že když jde člověk do kostela obětovat a po cestě si uvědomí, že má nějaký spor s bratrem, tak si má jít nejprve vyřešit ten lidský konflikt a pak se vrátit do kostela a obětovat. Je tam ale skryt jeden drobný detail, který při nepozorném čtení unikne: Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Ještě jednou ten klíčový moment: tvůj bratr má něco proti tobě.

Kainův příběh nás varuje, abychom si dávali pozor na lumpárny, které děláme my. Nemáme hřešit. Když si uvědomíme, že děláme něco špatně, tak je potřeba s tím přestat a zkusit to napravit. Někomu jsem ublížil, tak půjdu a omluvím se mu. To je celkem jasné.

Pán Ježíš nám připomíná, že je dobré se zamyslet i nad druhými lidmi. Co když jim na mně něco vadí? V takovém případě je také dobré si s takovým člověkem promluvit. Zjistit, co mu vadí. Možná je to nějaká hloupost, která se snadno vysvětlí. Možná ne, to se stává, ale zkusit by se to mělo.

Vrátíme se ke Kainovi a Ábelovi. Pán Bůh Kainovi poradil, co má dělat. Má přestat hřešit. Má přestat dělat špatné věci, protože když někdo dělá lumpárny, tak ho to nakonec samotného zničí. Úplně se přestane ovládat. Bude ho ovládat ten jeho hřích.

Nu – a co ten Kain? Polepšil se? Ani náhodou. Počkal si na bráchu na poli a zabil ho. Přesně, jak ho Pán Bůh varoval – když se nepolepšíš, bude to čím dál horší! A bylo.

Pán Bůh to s Kainem přece jen ještě zkoušel. „Kde je Tvůj bratr, Kaine?!“ „Co já vim?!“ Kain se vůbec nepolepšil, vůbec se nesnaží něco napravit. Zatlouká, zatlouká, zatlouká – jenže před Pánem Bohem se nic neutají. Pán Bůh moc dobře ví, co Kain udělal, jen zkoušel, jestli se Kain bude aspoň stydět a omluví se. Kain nic takového neudělal, tak ho Pán Bůh poslal do vyhnanství. „Země Nód“ – to není nějaké konkrétní místo. Nód znamená vyhnanec. Prostě se bude kdovíkde toulat. Jako trest to, že se mu v tom jeho zemědělství vůbec dařit nebude. Do země nechal vsáknout nevinnou krev svého bratra, tak tato zem už jemu žádnou pořádnou úrodu nedá.

V tu chvíli asi konečně Kainovi došlo, co hrozného udělal. Smrt za smrt nu připadá jako jediný logický důsledek. Když jsem zabil – tak někdo zabije mě. Musím se toulat z místa na místo, takže dříve nebo později někoho takového potkám, kdo mne zabije.

Tohle ale Pán Bůh nechce. Tak udělal Kainovi značku. Něco jako křížek na čelo, aby každý věděl, že Kain je sice darebák, ale zabít ho nikdo nesmí. To by jen mezi lidmi rozmnožovalo zlo.

Zlo mezi námi lidmi Pán Bůh nechce. Tak moc nechce zlo, že lidem radí, aby raději počkali s tím, než se budou věnovat jemu a dávali si do pořádku vztahy mezi sebou. V té nejobecnější formulaci si tedy máme zapamatovat: Pro Pána Boha je moc důležité, abychom my, lidé, měli tady na zemi mezi sebou hezké vztahy. Tak se o ně snažme.

Amen.