Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Mt 5,38–42

Kniha: Čtení: Lv 24,10–23 | Text: Mt 5,38–42

Datum: 28. 10. 2007

Autor: bratr farář Luděk Rejchrt

Introit: Ř 12,17–21
Čtení: Lv 24,10–23
Text: Mt 5,38–42
„Oko za oko, zub za zub.“ Tato slova si nevymysleli lidé, ale zazněla k Izraeli z Hospodinových úst; tak jsme to slyšeli z druhého Čtení Písma. A opakují se doslovně ještě na dvou dalších místech Mojžíšových knih. Je tu stanoveno důležité pravidlo, podle kterého se řídí život izraelského lidu, pravidlo odplaty. Je jasné a velmi určité: za rouhání proti Bohu je smrt, stejně jako se platí životem za smrt člověka. Provinění musí být potrestáno; to je spravedlnost, že trest je úměrný vině. Toto Boží nařízení brání lidské pomstychtivosti, která za oko chce obě a za jeden zub je schopna rozbít celou čelist. Člověk má v sobě zlou touhu se mstít, Boží zákon ji však drží zkrátka: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „oko za oko, zub za zub.““

My bychom to dnes možná vyjádřili jinak, ale v každém z nás je jakási vnitřní potřeba jistoty, že zlo je trestáno, že za vinu přichází odplata. Třeba ne jako pomsta, ale jako odstrašení těch, kteří by chtěli ve zlu pokračovat. V tomto světě to ani jinak nejde. A do toho našeho uvažování, jak to bude pěkné, „až se k nám právo vrátí“, zní hlas Ježíšův: „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi.“ Náš překlad původního textu jako by chtěl zdůraznit, že máme mít jiný způsob jednání, než zlý člověk. Ale řecký originál je mnohem pohoršlivější: Ježíš chce, abychom zlému neodporovali, nestavěli se proti němu, nekladli mu odpor. To je obsaženo v tom řeckém slůvku ANTHISTANAI. Jinak jednat, než jednají zlí lidé, jednat velkoryse a s nadhledem, taková vnitřní ušlechtilost nakonec budí obdiv. Ale co říká Ježíš o neodpírání zlému, budí nesouhlas a odpor, protože zkušenost učí, že ve světě se zlu musí stavět hranice, nikoliv mu pasivně ustupovat.

Je to pravda, ale Ježíšova slova z kázání na Hoře nejsou programem pro reformu světa, ale vodítkem pro jednání učedníků, jimž jsou tyto výzvy určeny. I ta o nastavení druhé tváře, jež bude budit u všech Ježíšových kritiků podezření, že si chce vychovat jakési otloukánky, kteří si dají všechno líbit. Však jen učedník může přijmout to, co svět odmítá a v lásce ke svému Pánu se dokáže dobrat smyslu jeho slov, i když jsou velice náročná. A celý jeho život ta slova vykládají.

On neodplácel zlým zlem, ale modlil se za ně i na kříži. Právě k tomu zve apoštola Pavel i nás: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Tento způsob je hodně nevděčný, protože může nám přinést lecjaké těžkosti a nesnáze, ba doslova utrpení, protože výsledky nejsou vidět, aspoň ne hned. Ježíš nezve svého učedníka k tomu, aby zapomněl na to, co bylo řečeno o odplatě, ale aby se jí zřekl. Aby neprosazoval svá práva, ale unesl i bezpráví a ponížení? facka je dodnes znamením pohrdání. Je lepší zlo strpět, než ho způsobit.

Z těchto slov Páně se nedá ovšem vytvořit žádný systém, který bychom mechanicky přenášeli na všechny situace. Brání tomu sama biblická zvěst. Když při svém výslechu byl Ježíš udeřen do obličeje, nenastavil druhou tvář, ale bránil se slovy: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž to. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ Ani z nás Ježíš nechce mít fackovací panáky, ale svědky Božího království v tomto světě. Zde se zlu čelit musí, často silou, která zlému nahrává; tady platí jiné řády a pravidla než v učednickém kruhu, tady není nejvyšší ten, kdo slouží, ale o kom nejvíc informují media, kdo má konexe a moc. Proto je tak nesnadné být Kristovým učedníkem, že jeho hodnoty jsou nastaveny jinak, než hodnoty světa a řád Božího království nesplývá s řádem světa, kde vrchnost nese meč a seká jím na všechny strany. A přece něco z Boží budoucnosti má vyzařovat do světa z našeho života i v té ochotě jít za svým Pánem, který neodpíral zlu, ale přemohl je svým utrpením. Dobře napsal D. Bonhoeffer: „Pohotové utrpení je silnější než zlo – je smrtí zla.“

Pán Ježíš však nás však zve i k milosrdenství vůči těm, kdo nás potřebují. „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce o tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ A přece i tato slova musíme korigovat samým Písmem. I v první církvi byli lidé, kteří měli nastavenou dlaň a dožadovali se lidské solidarity. Ale apoštol Pavel stanovil zásadu, že kdo nepracuje, ten nemá jíst. A napsal v dopise Tesaloniky: „někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.“ (2 Te 2,11–12) Zřejmě by apoštol nebyl vždycky ochotný dávat, třebaže i on znal tato slova Páně; i dávat je třeba s moudrostí, aby to byla opravdu pomoc.

Protože máme Otce v nebesích, který je k nám nesmírně milostivý a neodplácí nám podle našich nevěrností, nemusíme s nikým jednat podle toho, jak si zaslouží. Protože Kristus, náš Pán přemohl zlo svým poslušným utrpením, zlo nemusí vládnout ani v našich vztazích. „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem!“

Amen.