Mt 6,5–8

Introit: Mt 7,7–8
Čtení: 1Kr 18,20–39
Text: Mt 6,5–8
Všechna náboženství si vytvořila svatyně, posvátná místa, kde se člověk sklání v modlitbě před tím, koho uctívá jako Nejvyššího. Na těchto místech ať už to jsou chrámy, mešity, synagogy se konají obřady, které mají umožnit tuto komunikaci. Ježíš však žádná posvátná místa svým učedníkům neurčil. Modlitba k živému Bohu, který je Otcem svých lidských dětí, nepotřebuje žádný svatý prostor, stačí na to kůlna, místo, kde je všelijaké harampádí či složené zásoby na zimu. Tak vypadá totiž ten pokojík, do něhož má modlitebník vejít a zavřít za sebou dveře. Je to nanejvýš obyčejný a všední prostor palestinského domu, jediné místo, které nemá okna. Tam člověka, který s ním mluví, vidí jen nebeský Otec a slova modlitby jsou jenom pro něho, nikoliv pro uši druhých lidí. „Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Jakoby tato upřímná a důvěřivá modlitba byla darem, na který Bůh reaguje tím, že mu to nějak vrátí v dobrém.

V mnoha náboženstvích platí modlitební řády, kde je určeno, kolikrát denně se musí člověk modlit. Ježíš žádnou takovou povinnost svým učedníkům neukládá. Spíše je varuje před zvnějšněním modlitby. To bylo nebezpečí zbožných lidí v Ježíšově době: když přišel stanovený čas modlitby, zastavovali se na ulicích a okázale se modlili. Možná, že chtěli upozornit ty méně zbožné na tuto náboženskou povinnost, ale podle Ježíšových slov chtěli být lidem na očích. Pak už z modlitby k Bohu se stalo divadlo pro druhé. Modlitba se dá vždycky zneužít a z modlitebníka se může stát zbožný pokrytec. I v církvi je k tomu jen krůček, jsme-li zbožní jen „na oko“; to je ostatně časté pohoršení pro ty, kteří vidí povrchnost života křesťanů, kteří občas zajdou do kostela, ale už vůbec neberou vážně slova Páně: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt.“

Ježíšův učedník od svého Pána ví, že se může modlit naprosto všude, protože nejsou žádná více či méně posvátná místa. Nemá žádnou povinnost se modlit, ale smí se obracet v důvěře k nebeskému Otci; ne v určitou dobu, ale stále, takže celý život má být modlitbou. Proto apoštol Pavel říká křesťanům: „Bez přestání se modlete“ (1. Tes 5,17) Modlitba není určena množstvím slov, ale důvěrou, že Pán Bůh o nás ví všechno, než mu to řekneme. „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov“ – tak to slyšíme z Ježíšových úst. Římané měli dokonce pro to zvláštní termín: „fatigare deos“, znavit, umořit bohy svými modlitbami. Tak to dělali Bálovi proroci na hoře Karmel, byla to dlouhá modlitba, ale zbytečná.Živý Bůh slyší kratičkou modlitbu Eliáše a odpovídá na ni. Je to tentýž Bůh, v němž Pán Ježíš nám dal poznat nebeského Otce. Nemusíme ho přemlouvat množstvím slov, podle zásady „čím víc, tím lépe“ jako pohané. „Nebuďte jako oni“ – praví Pán–„vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“

Amen.